Humor kolem legend české opery

Opera je vděčný žánr a všichni, kdo se kolem ní točí, bývají nějak poznamenáni. Ať již egocentrismem, vnímáním jen sebe sama, nebo hypersenzitivitou, která ostatně umožňuje profesi uměleckou. Jak jinak by se pěvec – herec vcítil do duší jiných? Není to nesnadné pochopit. Povolání pěvce je nejen výlučné, ale také kromobyčejně náročné. To jen na vysvětlení, proč se v operním světě, potažmo i v operní pedagogice, naskytne mnoho situací, které humorem oplývají. Již v posledním ročníku gymnázia, kdy jsem se připravoval na zkoušky na HAMU v Praze, jsem měl možnost setkat se s národním umělcem Zdeňkem Otavou, vynikajícím barytonistou již Ostrčilovy a Talichovy éry v opeře Národního divadla. Jeho doporučení znělo, abych tak na dva roky šel na konzervatoř. “Víš ty kanče,“ (to bylo běžné, milé oslovení, já se trochu vyděsil) „půjdeš na konzervatoř, tam si tě vezme buď Berman nebo Bednář. No, on tě jeden jako druhý naučí úplný hovno, ale pak si tě tady na AMU vezmu já! A u mě jedna lekce vydá za třicet u jiných…“ Hned jsem se tak coby mladíček dověděl, jak jsou na tom barytonisté – konkurenti v Národním divadle.

“Víš, kanče, ten Bednář, to je kominík, žádná inteligence, nu a Šrubař… Myslel jsem si, že bude můj nástupce, ale on se ten blbec uřval… Jindrák je bez výšek, když se mu blíží fis nahoře, tak je na infarkt, chudák. Heriban? Ten šilhá, příšerka jedna. A Kočí? Ten bučí jako tele… Tak to vidíš, mohu já jít do penze? To nejde…” Mistr mi jako tenorovi stačil ba i sdělit, že nebožtík Olda Kovář – dej mu Pánbůh věčnou slávu – s tím svým Almavivou byl pěvecky úplně k ničemu…

Vyzbrojen těmito šokujícími poznatky jsem složil zkoušky na konzervatoř v Praze. Na přímluvu Mistra Otavy jsem se dostal k basistovi Karlu Bermanovi. Vedle v učebně vyučoval Václav Bednář, legenda českých barytonů. Jeho nový žák mi spěchal sdělit první zážitky. „On ti vyzkoušel můj rozsah a já došel do déčka,“ – dotyčný byl bas – „a on se ti podíval a řekl: ‚A co s tím chceš zpívat za partie? Jdeš jen do dé…‘” Student kajícně odvětil: „Pane profesore, já slyšel, že školením se rozsah zvětšuje…” Nejlepší český barytonista všech dob mu ale pravil : „Tomu nevěř, to jsou blbosti. Já učil plno žáků, ale nikomu se to nezvedlo ani o půltón…” Neuměl vůbec na klavír a na bílé klávesy si tužkou psal noty, aby pak uhodil na příslušnou bílou klávesu se slovy “já ti to tam hodím”… Vida, jak jsou ti žáci, prevíti všeteční, zvídaví. Pak, že je to až dnes. V přilehlé hospůdce poblíž konzervatoře u piva líčili žáci postupy svých profesorů. Karel Kalaš ml. vykládal třeba o Jaroslavu Horáčkovi: “Já došel ráno na hodinu, ale on byl zabraný v notách, úporně se učil part na zkoušku do divadla, nevnímal nic. Pak zpozoroval, že tam už jsem a povídá tak mi vezmi škálu. Vzal jsem ji a on : ‚Poslyš, máš to tam v krku asi zarudlé, není to vůbec dneska ono, dej si dnes  hlasový klid…‘  A hned se zabral do nácviku svého partu, kterým byl zcela zaujat.“ – Horáček byl zajímavá povaha… Když byla premiéra Dona Giovanniho pod taktovkou Jaroslava Krombholce v roce 1967, k výročí díla, tak Jaroslav Horáček zpíval premiéru, tehdy poprvé v italském originále.

Dopoledne Jaroslav Horáček normálně učil, ač jiní pěvci v den představení nikoliv. Ráno přišel na konzervatoř a žákům řekl: „Zatím mám jen spodní oktávu, tu vrchní mám teď zabetonovanou, no, snad se mi do večera odbetonuje…” Vypadalo, že zvláštní trémou netrpí.To pan Václav Zítek jí asi dost trpěl. Jakmile večer vstoupil do šatny, hned si šel na WC zkoušet škály, což činil periodicky až do svého prvního výstupu. Pořád si musel ověřovat, zda tam stále má všechny tóny rozsahu… Pravým opakem byl výborný plzeňský barytonista Josef Hořický. Začínal dokonce jako tenorista, ale po třech letech přešel na baryton. Ten se divil, proč se vůbec rozcvičuji, Zítkovo počínání zjevně nesdílel. “PROČ to zkoušíš, před vystoupením cvič brumenda a jinak nic, vůbec to nepokoušej!” Podivil jsem se trochu a pravil, že si chci ověřit rozsah. Odvětil zamyšleně : „To je právě ta chyba. Musíš na to jeviště stejně tak jako tak. Nic ti nepomůže. Co když zjistíš, že ti to nejde? Tak si ten hroznej pocit poneseš na jeviště. A proto je líp nic nezkoušet…” Protipólné postupy dvou barytonistů. A oba plynou z trémy před představením. S odstupem času si říkám, že na té protitrémové pojistce pana Hořického něco bylo, ale tehdy jsem ho dost nechápal. Brumenda a na jeviště… A radši nic nezkoušet, co kdyby to zrovna nešlo?

To pan doktor Karel Vašata, slovutný šéf opery, šel ještě dále. Vezl jsem ho jednou Trabantem z Plzně do Prahy na velkou schůzi Svazu skladatelů, tehdy velké a vážené instituce. Nejprve se usadil, rozepnul si kalhoty, neb břicho už bylo veliké. Poté si liboval, jak ten Trabant má docela pěkný zvuk a jak si to pěkně mastíme…. Nu a pak se cestou rozpovídal o pěvecké pedagogice. „Poslyšte, vy prý jezdíte do Prahy za nějakým pedagogem… Vykašlete se na pedagogy! Jsou to podvodníci, věší lidem leda bulíky na nos. Helejte, nevěřte tomu, že vám tam někdo něco přidá. Nepřidá, spíš ubere. Pracujte s panem Jakešem,“ – korepetitor opery prosím, ne první tajemník KSČ! – „ten umí naučit všechno líp, než ta banda. Podívejte, taková Míla Kočová, ta si seděla v kavárně Slavie, sledovala hodinky, a když přišel čas, típla cigaretu a šla se líčit na Královnu noci v Kouzelné flétně. A to vysoké ef3  tam švihla, aniž si před tím vzala tón…” Vida, jak se šéf opery shodoval s Mistrem Bednářem („musí to v krku být, nic ti tam nikdo nepřidá“), ba i s Mistrem Hořickým („jen brumenda před vystoupením, nic nepokoušet“). Dovezl jsem ho s Trabantíkem zpět, pan šéf si jízdu pochvaloval, jak motor hezky “bzučí ” a když mého Trabanta opouštěl, tak poznamenal: „Já jim to na tom Svazu dneska nandal. Oni by chtěli, abych jim hrál ty jejich slátaniny. Tůůůhle, ať si je hrají pro sebe…”

To basista Vladimír Jedenáctík si již v mládí zvykl před vystoupením své rezonanční prostory otevírat prolitím nozder kapkami Sanorinu… Do každého průduchu jedna flaštička, nu, žádné troškaření… Nelze se ani divit. Nejprve uleví pár kapek, ale jak se z obřadu stane droga, bez níž to už nejde, pak se musí kapky zmnožit, až je z toho celá lahvička. Ještě, že tenkrát byl Sanorin laciný… Leč byl Don Carlos. Filipa zpíval Karel Berman. Na scénu vstupuje Velký Inkvizitor coby Vladimír Jedenáctík. A zapěje frázi – “Před svým králem stojím”…. Z nosu vylétlo kapátko, rovnou do obličeje krále Filipa…  Druhé kapátko z levého průduchu se hned poté sneslo na drahý rukáv králův. Mistr Jedenáctík spěchal na jeviště a zapomněl si obě svá kapátka v nose… Což u Dona Basilia by to mohl být i vtip na Silvestra (kdysi Jiří Berdych vjel coby Basilio k donu Bartolovi na Silvestra zcela nečekaně na mopedu S 11…). Ale v napjaté scéně v Donu Carlosovi to byla situace, která krále Filipa II. na dlouhou chvíli zcela odrovnala…Sám Karel Berman kdysi ještě v angažmá v Plzni zase jako Kecal v Prodané nevěstě odrovnal Jeníka na jevišti. Ve známé árii „Každý jen tu svou má za jedinou” si totiž nevybavil ani jediné jiné slovo, náhle měl příslovečné „okno“… A tak pořád do kola rytmizoval v celé árii jen se slovy „každý jen tu svou má za jedinou…” Což o to, ale když zbrocen potem árii dokončil, tak Jeník dle partitury mu odpovídá: „Co tím míníte říci, já vám nerozumím…” Stejná populární árie Kecala se nevyplatila při svatebním záskoku basistovi Hanuši Theinovi. Co může být pro svatbu vhodnější,než zapět svatebčanům „Každý jen tu svou má za jedinou, všechny krásy světa v ní vidí“. On slova árie nezapomněl, ale tím v dané situaci hůř. A tak si svatebčané vyslechli pointu: „Potom lituje, když už pozdě je, když už se nedá čeho měniti… Počítá co mu to, počítá co mu to vynese… A když nic, a když nic, pak chytře vyhne se!“ Hanuš Thein vzpomínal, jak ho polil pot až po paty a tiše a nenápadně se poté ze svatby vytratil… „To je tak, když se skočí jen na lákavou první větu árie…“Mistr Zdeněk Otava hostoval v Ostravě svého Escamilla v Bizetově Carmen. Po slavné barytonové árii byl zvyklý na velký potlesk. A ono náhle v Ostravě nic, bylo ticho… Mistr se ale vůbec nenechal zaskočit. Přišel do portálu a hlasitě komentoval situaci: „To jsem je panečku zmrazil, ani nedutali…“ – Carmen mu byla nějak osudová. Při hostování téhož Escamilla v Kladně pro svoji krátkozrakost při refrénu „toreadore smělý, pozor si dej“ spadl ze scény do orchestřiště, které tam naštěstí nebylo vysoké. Poničil sice kontrabas i vyděsil kontrabasistu, na něhož se náhle sesul. Leč rychle se zvedl, oběhl orchestřiště a jakoby nic opět vplul na jeviště, aby ještě stihl druhou sloku. A to byl pak aplaus, takový normálně nezažil!!!

Vrátím se ještě ke kapkám do nosu u Mistra Jedenáctíka. I Bohumil Bezouška ve svých Tajnostech zákulisí líčí, kterak oni činoherci sedí v šatnách jako putičky, bojí se až promluvit nahlas, ale ti operáci, to je něco! Holt opera je královna divadla, co naplat. V šatnách se vyje, kňourá, bručí, bejká. Ozývá se miamiamiapic, lodyhálodyhá, nůhuňůhu, no, máte dojem, že jste snad ve zvěřinci těsně před krmením, ale páni garderobiéři toto rádi trpí, protože Mistři pěvci se přece rozezpívávají! „My činoherci sedíme na jednom místě málem tři, ale páni garderobiéři nás poučí: tady sedí Mistr Žídek, tadyhle zase Mistr Bednář, tam prosím, nesedat!“

Operáci si z šaten udělají celé lékárny. Po stolech záhadné flaštičky, rozprašovače s pomádami do krku, termosky s páchnoucími lektvary, tenhle má v nose nacpanou skleněnou rourku, tamten si vymazává špejlí krk, učiněné ordinace! Pan Jan Berlík míval prý v šatně celou drogerii. Jednou si stěžoval na zlou indispozici a pořád vykládal, že dnes to A v árii vezme o tercku níž. Po árii se vrátil do šatny a řekl, že mu i to nižší ef ruplo… Divadla zanechal, když cestou na představení nastartovala nákladní Tatra, parkující poblíž divadla a on byl nucen vdechnout její černé spaliny z výfuku. V ten okamžik šel dát výpověď, protože to byl totiž záměr, zlá klaka má na něj spadeno a chtěla mu znemožnit představení… Dodejme, že poté vyučoval na pražské konzervatoři, zřejmě moc dobře, jeho absolventy byl Antonín Švorc i Miroslav Frydlewicz. I do výuky si však prý nosil celou lékárnu, kterou rozložil u klavíru.Ostatně tenorista Jiří Pavlíček, kterého trápilo astma po neuvážené operaci mandlí v mladším věku, měl prazvláštní recepturu nápoje, který mu údajně vylepšoval kondici. Prozradím, třeba i jinému pomůže. Základ Prazdroj 12, prosím, nenahražovat jiným quasi pivem, jen Prazdroj! Do něho vliv asi 2 dcl Vincetky, 1 dcl jablečného džusu, vše zahustil lžičkou marmelády a medu, promíchal a upíjel… Je libo ochutnat? Recept je dostupný. Třeba se ba i po požití dočkáte ve zdraví Nového roku… Asi míval pravdu Přemysl Kočí, barytonista a později ředitel Národního divadla, když říkal : „Zpěváci jsou přece blázni, jak by jinak mohli tuhle přetěžkou profesi vydržet? Oni musejí být blázni…“

Nu a na závěr situační humor, který náhodně vyplynul před rozhlasovými vstupy ministra kultury padesátých let Zdeňka Nejedlého. Měl pravidelnou rubriku Živá slova, kde autenticky, live, každý týden v rozhlase promlouval. Jednou se zdržel o pár minut a hlasatel duchapřítomně omluvil zpoždění ministra: „Pro opoždění ministra vysíláme árie z jeho oblíbených děl Bedřicha Smetany.“ Hned poté se ozval ze snímku Beno Blachut a zapěl první slova árie Smetanova Dalibora: „Kde meškáš Zdeňku, zjev se příteli.“ Nejedlý se však po příchodu do studia velmi zlobil, nevěřil v rozhlasového šotka a pokládal toto za záměrný špatný vtip. Měl už jednu špatnou zkušenost se studiem pražského rozhlasu. Před jeho pořadem Na okraj dne chyběly dvě minuty a tak inspektor před jeho projev vložil narychlo zpěv Janka z Blodkovy opery V studni. Což o to, dobrý úmysl, výsledek ale katastrofa. Éterem se ozvalo : „Aj, to bude švanda, aj to bude švanda! Tyhle hloupé čáry, aj to jsou jen samé láry, fáry! Aj to bude velká švanda…“ Hudbu rychle „sjeli” a hlasatel vážně oznámil: „A na okraj dne promluví teď ministr Zdeněk Nejedlý.“ Kouzlo nechtěného se vydařilo. Dnes už ani ministr kultury nikde v médiích nehovoří. Škoda. Ostatně měl by vůbec co říci?

Opera má svůj vlastní humor, v zákulisí i mimo něj. Když se proslechlo v Národním divadle po roce 1948, že náhle emigroval dirigent Rafael Kubelík, který měl večer dirigovat Dvořákova Jakobína, dostal basista Karel Kalaš udychtěný dotaz po telefonu od mladšího kolegy, zda tedy večer bude Jakobín. Kalaš tehdy rozšafně odvětil: „Nu, tedy, pokud taky neutekl Antonín Dvořák, to fakt nevím, tak by večer Jakobín být měl… Dirigentů je tady dost…“Čtenářům Opery Plus přeji krásný Silvestr, pokud možno s operou. A do nového roku 2013 třeba se slovy ze scény s Donem Basiliem v Lazebníkovi sevillském: „Hojně zdraví, dejž vám nebe, ať pan doktor léčí sebe, ten to pěkně zamotal!“

Mnoho zdraví, štěstí a operních zážitků po celý rok 2013!

Foto archiv ND