Humor kolem legend české opery

  1. 1
  2. 2

Opera je vděčný žánr a všichni, kdo se kolem ní točí, bývají nějak poznamenáni. Ať již egocentrismem, vnímáním jen sebe sama, nebo hypersenzitivitou, která ostatně umožňuje profesi uměleckou. Jak jinak by se pěvec – herec vcítil do duší jiných? Není to nesnadné pochopit. Povolání pěvce je nejen výlučné, ale také kromobyčejně náročné. To jen na vysvětlení, proč se v operním světě, potažmo i v operní pedagogice, naskytne mnoho situací, které humorem oplývají. Již v posledním ročníku gymnázia, kdy jsem se připravoval na zkoušky na HAMU v Praze, jsem měl možnost setkat se s národním umělcem Zdeňkem Otavou, vynikajícím barytonistou již Ostrčilovy a Talichovy éry v opeře Národního divadla. Jeho doporučení znělo, abych tak na dva roky šel na konzervatoř. “Víš ty kanče,“ (to bylo běžné, milé oslovení, já se trochu vyděsil) „půjdeš na konzervatoř, tam si tě vezme buď Berman nebo Bednář. No, on tě jeden jako druhý naučí úplný hovno, ale pak si tě tady na AMU vezmu já! A u mě jedna lekce vydá za třicet u jiných…“ Hned jsem se tak coby mladíček dověděl, jak jsou na tom barytonisté – konkurenti v Národním divadle.

“Víš, kanče, ten Bednář, to je kominík, žádná inteligence, nu a Šrubař… Myslel jsem si, že bude můj nástupce, ale on se ten blbec uřval… Jindrák je bez výšek, když se mu blíží fis nahoře, tak je na infarkt, chudák. Heriban? Ten šilhá, příšerka jedna. A Kočí? Ten bučí jako tele… Tak to vidíš, mohu já jít do penze? To nejde…” Mistr mi jako tenorovi stačil ba i sdělit, že nebožtík Olda Kovář – dej mu Pánbůh věčnou slávu – s tím svým Almavivou byl pěvecky úplně k ničemu…

Vyzbrojen těmito šokujícími poznatky jsem složil zkoušky na konzervatoř v Praze. Na přímluvu Mistra Otavy jsem se dostal k basistovi Karlu Bermanovi. Vedle v učebně vyučoval Václav Bednář, legenda českých barytonů. Jeho nový žák mi spěchal sdělit první zážitky. „On ti vyzkoušel můj rozsah a já došel do déčka,“ – dotyčný byl bas – „a on se ti podíval a řekl: ‚A co s tím chceš zpívat za partie? Jdeš jen do dé…‘” Student kajícně odvětil: „Pane profesore, já slyšel, že školením se rozsah zvětšuje…” Nejlepší český barytonista všech dob mu ale pravil : „Tomu nevěř, to jsou blbosti. Já učil plno žáků, ale nikomu se to nezvedlo ani o půltón…” Neuměl vůbec na klavír a na bílé klávesy si tužkou psal noty, aby pak uhodil na příslušnou bílou klávesu se slovy “já ti to tam hodím”… Vida, jak jsou ti žáci, prevíti všeteční, zvídaví. Pak, že je to až dnes. V přilehlé hospůdce poblíž konzervatoře u piva líčili žáci postupy svých profesorů. Karel Kalaš ml. vykládal třeba o Jaroslavu Horáčkovi: “Já došel ráno na hodinu, ale on byl zabraný v notách, úporně se učil part na zkoušku do divadla, nevnímal nic. Pak zpozoroval, že tam už jsem a povídá tak mi vezmi škálu. Vzal jsem ji a on : ‚Poslyš, máš to tam v krku asi zarudlé, není to vůbec dneska ono, dej si dnes  hlasový klid…‘  A hned se zabral do nácviku svého partu, kterým byl zcela zaujat.“ – Horáček byl zajímavá povaha… Když byla premiéra Dona Giovanniho pod taktovkou Jaroslava Krombholce v roce 1967, k výročí díla, tak Jaroslav Horáček zpíval premiéru, tehdy poprvé v italském originále.

Dopoledne Jaroslav Horáček normálně učil, ač jiní pěvci v den představení nikoliv. Ráno přišel na konzervatoř a žákům řekl: „Zatím mám jen spodní oktávu, tu vrchní mám teď zabetonovanou, no, snad se mi do večera odbetonuje…” Vypadalo, že zvláštní trémou netrpí.To pan Václav Zítek jí asi dost trpěl. Jakmile večer vstoupil do šatny, hned si šel na WC zkoušet škály, což činil periodicky až do svého prvního výstupu. Pořád si musel ověřovat, zda tam stále má všechny tóny rozsahu… Pravým opakem byl výborný plzeňský barytonista Josef Hořický. Začínal dokonce jako tenorista, ale po třech letech přešel na baryton. Ten se divil, proč se vůbec rozcvičuji, Zítkovo počínání zjevně nesdílel. “PROČ to zkoušíš, před vystoupením cvič brumenda a jinak nic, vůbec to nepokoušej!” Podivil jsem se trochu a pravil, že si chci ověřit rozsah. Odvětil zamyšleně : „To je právě ta chyba. Musíš na to jeviště stejně tak jako tak. Nic ti nepomůže. Co když zjistíš, že ti to nejde? Tak si ten hroznej pocit poneseš na jeviště. A proto je líp nic nezkoušet…” Protipólné postupy dvou barytonistů. A oba plynou z trémy před představením. S odstupem času si říkám, že na té protitrémové pojistce pana Hořického něco bylo, ale tehdy jsem ho dost nechápal. Brumenda a na jeviště… A radši nic nezkoušet, co kdyby to zrovna nešlo?

To pan doktor Karel Vašata, slovutný šéf opery, šel ještě dále. Vezl jsem ho jednou Trabantem z Plzně do Prahy na velkou schůzi Svazu skladatelů, tehdy velké a vážené instituce. Nejprve se usadil, rozepnul si kalhoty, neb břicho už bylo veliké. Poté si liboval, jak ten Trabant má docela pěkný zvuk a jak si to pěkně mastíme…. Nu a pak se cestou rozpovídal o pěvecké pedagogice. „Poslyšte, vy prý jezdíte do Prahy za nějakým pedagogem… Vykašlete se na pedagogy! Jsou to podvodníci, věší lidem leda bulíky na nos. Helejte, nevěřte tomu, že vám tam někdo něco přidá. Nepřidá, spíš ubere. Pracujte s panem Jakešem,“ – korepetitor opery prosím, ne první tajemník KSČ! – „ten umí naučit všechno líp, než ta banda. Podívejte, taková Míla Kočová, ta si seděla v kavárně Slavie, sledovala hodinky, a když přišel čas, típla cigaretu a šla se líčit na Královnu noci v Kouzelné flétně. A to vysoké ef3  tam švihla, aniž si před tím vzala tón…” Vida, jak se šéf opery shodoval s Mistrem Bednářem („musí to v krku být, nic ti tam nikdo nepřidá“), ba i s Mistrem Hořickým („jen brumenda před vystoupením, nic nepokoušet“). Dovezl jsem ho s Trabantíkem zpět, pan šéf si jízdu pochvaloval, jak motor hezky “bzučí ” a když mého Trabanta opouštěl, tak poznamenal: „Já jim to na tom Svazu dneska nandal. Oni by chtěli, abych jim hrál ty jejich slátaniny. Tůůůhle, ať si je hrají pro sebe…”

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na