Hutch: Snaha o budování i únik z klece dospívání

Hutch je více než hodinovou záležitostí, která si nebere servítky, téměř nezpomaluje a s neutuchající kadencí a energií v relativně rychle se střídajících obrazech do publika tepe s úderností bouracího kladiva. Výrazně pomáhá elektronická kompozice dvou mladých hudebníků Františka Duška (Luteja) a DJe Tomáše Prokopa (TAIPEI8000000), jejíž beaty pulzují prostorem. Z kompozičního hlediska sice nepřináší skladby nic převratného, míří víceméně na první signální a působí jako relativně generický podkres klubové scény, což ale může být ve výsledku účelem, navíc z Hutch tvoří dobře stravitelný a srozumitelný kus především pro mix generací Z a alfa, na které dílo celkem logicky cílí.

Hutch je totiž víc než cokoli jiného generační zpovědí (jelikož výpověď se mi zdá jako příliš silná proklamace), a to do tak silné míry, že se o mě pokouší pocit, že i reflexi by měl psát někdo, kdo je její integrální součástí, ne pomalu, ale jistě se těm nejmladším vzdalující mileniál, který si není jistý, zda se pokoušet o napojení, nebo o jakýsi blahosklonný odstup, jakkoli se zkušenosti s dospíváním, existenciální otázky a nejistoty nebudou z generace na generaci tolik lišit. Dílo tematizuje nekonečné a stále opakované napětí mezi touhou po individualitě a příslušnosti ke skupině, mezi vztahy podporujícími a stahujícími k zemi, mezi proklamativní silou a vnitřní křehkostí, mezi bezstarostností a sžíravými pochybami, mezi opojnými výšinami a dojezdy přepálených tripů… Kontrasty podporuje práce s light designem, který choreografii často halí do tmy, z níž vystupují jen kontury v rytmu se zmítajících těl či propadlé obličeje, aby v následující chvíli oslepil publikum ostrými světlomety nebo mu způsobil epileptický záchvat prudce problikávajícími červenými záblesky. Dojem postapokalyptičnosti posilují rovněž kostýmy Emmy Fialy v zemitě zelených barvách s černými akcenty a výraznými, avantgardními střihy.

Taneční slovník čitelně vychází z tělesných zkušeností samotných interpretek a interpretů – převažuje mix postmoderny s prvky contemporary a silným podpisem urban stylů. Důraz je kladený na plasticitu těl, pohyby prostupující v energických výbojích do všech jejich periferií, a na neustále aktivní, ve středu těla usazené těžiště. Převážná část choreografie stojí na extrovertní, fyzické, dravé pohybové kvalitě. Na určité syrovosti a snad až agresivitě projevu – snad ve snaze vytvořit tvrďáckou slupku, která i v prasklinách odhalujících křehkost a nejistotu za ní cení zuby a z případné nejistoty je okamžitě ochotná vytvořit zbraň prezentovanou se sebevědomou drzostí a bez sebemenšího uzardění. Určité zklidnění a jakési zlyričtění přichází zhruba ve třetí čtvrtině, ze které je patrno, že tvůrci a tvůrkyně umí jít i tímto směrem, že je v nich víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Celá choreografie se opírá o práci se skupinou, duety jsou sporadické, spíše nahodilé a nikdy nejsou stavěny do centra pozornosti. Nepracuje se tedy s klišé velké sborové scény versus komorního duetu a jejich neustálých střídání, což osobně považuji za pozitivní krok, navíc ukočírovat skupinu není nikdy snadné a mladé tvůrkyně a tvůrci prokázali, že se toho nejen nebojí, ale jsou schopni i úspěchu. Jejich práce je organická a živelná, bez problému si poradí s celým prostorem jeviště a ani opakované užití řady či diagonály s vlnou pohybu procházející z jednoho konce na druhý nepůsobí jako samoúčelný obraz. Podobně i užití gest zatnutých pěstí, či naopak otevřených dlaní vzhůru natažených paží působí v jejich podání autenticky, jako součást přirozeného pohybového výrazu.

Jednotlivé scény se střídají v poměrně rychlých střizích, složení skupiny se proměňuje podobně jako její nálada, rozdíly mezi jednotlivými sekcemi však nejsou příliš dramatické, takže se člověk nemůže po určité době vyhnout otázce, zda další scéna opravdu přináší vjemy a obrazy natolik nové, aby byla plně ospravedlněna její existence, anebo by se z dramaturgického hlediska neslušelo párkrát jemně, zato bez milosti škrtnout. Osobně jsem po čase rovněž začala postrádat silnější, hlubší propojení mezi jednotlivými interpretkami a interprety, nějakou chemii nebo vztah, lidský kontakt… Ale dost možná je samotná absence tématem, v choreografii se sice objeví momenty vzájemnosti v objetí, které jsou v první chvíli prudké a silné, ale prchavé a roztékající se do bezvýznamnosti.

Celkově vzato je Hutch mimořádným počinem. Schopnost vytvořit koherentní, vzájemně fungující skupinu deseti mladých tvůrkyň a tvůrců, z nichž mají navíc všichni značně odlišné předchozí zkušenosti a taneční historii (najdeme současné nebo bývalé studentky a studenty konzervatoří Duncan centre i Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, zástupkyně Katedry tance HAMU, ale i komerčnějším směrem zaměřených tanečních studií jako Emotion nebo souborů typu Pop Balet), se na papíře může zdát skoro nemožné, přesto se zadařilo. Vliv jednotlivých stylů a individualit je očividný, nikdo neztrácí svou tvář, skupina si ponechává svou heterogenitu a osobnosti, přesto zvládá jasně držet směr a všechny na předem vytyčené cestě. A to na celovečerní prvotinu není zrovna málo.

Dekka Kick-Off: Hutch
Choreografie, režie, dramaturgie a interpretace: Olha Bashkirova, Simona Bednaříková, Luisa Brychvínová, Amálie Cuplová, Leontina Foltýnová, Kateřina Hulínská, Vojtěch Javůrek, David Kodys, Kristýna Kosková, Alice Silná
Kostýmy: Emma Fiala
Hudba: František Luteja Dušek, Tomáš TAIPEI8000000 Prokop
Umělecká supervize: Patrik Čermák, Štěpán Pechar a týmy Dekkadancers a Archy+
Psáno z premiéry 5. března 2025, ARCHA+.