Hvězda olomouckého baletu: Renáta Mrózková

Jednu z vysněných rolí jsem tančila hned jako první…

V roce 2004 jsem si nemohla nevšimnout velkých změn v baletním souboru. Na jevišti se tehdy začalo objevovat opravdu velké množství nových tváří, mladých krásných děvčat i chlapců. Přiznám se, že mě mezi nimi, tehdy samozřejmě ještě ve sboru, upoutala výrazná tmavovláska. Dokonce jsme se velmi brzy náhodou setkaly a seznámily. Od té doby znám tedy Renátu Mrózkovou (1983). Když se dnes ohlížím za jejím sedmiletým olomouckým působením, musím konstatovat, že jsem i díky jejím tanečním výkonům prožila v Moravském divadle v Olomouci nejeden nezapomenutelný večer, nevynechala jsem jedinou její premiéru. Letos, při příležitosti zahájení nejnovější divadelní sezóny, se Renáta Mrózková stala díky diváckému hlasování nejpopulárnější ženou Moravského divadla.

Renáto, začnu od začátku – kdo a kdy vás získal pro tanec? Narodila jste se v Havířově a to není žádné významné kulturní centrum. Po kom jste zdědila taneční vlohy? Byl snad někdo z rodiny tanečníkem? Pokud si pamatuji, zmínila jste se, že jste začala studovat osmileté gymnázium…. Přesto se z vás stala baletka!

V naší rodině tancovala má starší sestra. Já jsem se vrtěla od malička, tak mne přihlásili do taneční školičky, kterou navštěvovala také sestra. Já jsem šla z páté třídy na zmíněné osmileté jazykové gymnázium, a když jsem byla v sekundě, přihlásily se moje kamarádky z taneční třídy ze základní umělecké školy na talentové zkoušky na soukromou taneční konzervatoř v Hradci Králové. Mně to nedalo spát, a tak jsem přemluvila rodiče. Udělala jsem talentové zkoušky a začala tam studovat. Ale po několika měsících výuky byla tato škola uzavřena a já jsem přestoupila na Janáčkovu konzervatoř do Ostravy a tím pádem jsem se vrátila opět do rodného Havířova.

A nelitujete svého rozhodnutí věnovat se baletu? Vždyť jste se odsoudila k životu plnému odříkání, dřiny, potu a bolesti. Všichni tanečníci jsou pro mě vlastně vrcholoví sportovci…

Nelituji…. Tanec je můj život. Naplňuje mě, dělá mi radost, i když má také své stinné stránky. Ale která profese je nemá? Já mám moc ráda ten tvůrčí proces, kdy balet teprve stavíme, jak říkáme. Tu dobu, kdy v roli hledám něco ze sebe sama, kdy se s ní postupně sžívám. Snažím se užít si naplno každé představení a předat maximum divákům.

Vraťme se k vašim olomouckým začátkům. Poměrně brzy jste dostala hlavní roli v baletu Carmen. Jak se to tehdy stalo? Musím přiznat, že jsem toto baletní představení měla moc ráda už od prvního nastudování v devadesátých letech. Vy jste Carmen tančila od roku 2005 a výrazně jste tehdy na sebe upozornila. Myslíte, že právě tato role byla ve vaší kariéře zlomová?

Za tu první příležitost musím poděkovat svému dnešnímu šéfovi Robertu Baloghovi. On si mě všiml hned, když jsem do souboru nastoupila. Je krásné, že jsem jednu ze svých vysněných rolí tančila jako první a byla to právě ona Carmen! Dnes si užívám jakýkoliv nový úkol a vždycky si na každé své postavě najdu hodně zajímavého a pokouším se ji zvládnout co nejlépe.

Pak už následovala poměrně zajímavá série rolí – Osud-žena v Maškarádě, Ona v Carmině Buraně, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně, Královna Margot nebo Lady Mackbeth ve stejnojmenných inscenacích a Edith Piaf v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí. Byla jste za Margot a Mackbeth dokonce v širší nominaci cen Thálie… Konečně, byla to Margot, která vám přinesla i ocenění Philip Morris Ballet Flower Award v roce 2008. Kterou z těchto rolí jste měla nejraději vy osobně?

Já jsem si je oblíbila všechny a těžko bych mezi nimi dnes volila tu nej…. Jsem vděčná, že dostávám různorodé role, žánrově se liší. Hodně náročná byla královna Margot, fyzicky, technicky i výrazově. Mahulena se mi líbila proto, že to byla moje první lyrická postava. Já jsem spíše temperamentní typ, takže to byla pro mě výzva. Lady Mackbeth byla zase moje první záporná role a Edith je zajímavá tím, jakými dramatickými změnami ta postava prochází.

Lady Mackbeth

Mahulena

Margot

Myslím, že vaší silnou stránkou je opravdu strhující herecký projev. Všechny vaše role vyžadují i velké herecké nasazení. Jak se vám daří skloubit perfektní taneční výkon s hereckým? Musí to být hodně vyčerpávající!

Já vidím tanec jako komplexní spojení techniky s výrazem. Myslím si, že mě právě ta práce na propojení těchto dvou složek baví snad na tancování nejvíc. Snažím se všem svým postavám rozumět, dostat se jim pod kůži a sama jim uvěřit, aby můj výkon byl pro diváky co nejvíc věrohodný. Technicky něco zatančit jsme se učili ve škole, ale bez výrazu je tanec „plochý“. Prostě podle mě potřebuje duši, potřebuje obě tyto složky vyvážit.

Pomalu se dostáváme k vaší v současnosti nejúspěšnější roli, k roli mexické malířky Fridy Kahlo v baletním večeru tanečních obrazů ze života surrealistické malířky… Zřejmě málokomu se poštěstí, se k takové roli dostat. Vám ano. Takže – jaké bylo setkání s Fridou v roce 2007, kdy jste za ni byla oceněna diváky festivalu Divadelní Flora? A jaké bylo setkání po čtyřech letech, tentokrát na jevišti Moravského divadla?

V roce 2007 byl Robert Balogh osloven pořadateli tradiční olomoucké, především činoherní, přehlídky Divadelní Flora, aby připravil nějaké baletní představení. Tehdejší motto festivalu bylo „Člověk mezi lidmi“. Takže Robert Balogh tehdy vybral Fridu Kahlo. Během deseti dnů se nám pak podařilo hlavně díky skvělé spolupráci vytvořit padesátiminutový balet ve třech lidech. Odezva na toto představení pro nás byla velkým příjemným překvapením, a proto by bylo škoda zůstat jen u toho jediného festivalového večera. Robert Balogh v sobě několik roků nosil to přání udělat z Frídy celovečerní baletní představení, a proto jsme se tedy k tomuto námětu vrátili v minulé divadelní sezóně. Jsem za tuto roli velmi ráda, je pro mě zatím nejnáročnější, co se týká výrazového ztvárnění.

 

Frida

Představení Frida získalo v Olomouci od diváků i odborníků tolik ocenění! Vlastně bylo nejúspěšnějším v sezóně 2010/2011. Pokud ale vím, vy jste se s jeho režisérem a choreografem Robertem Baloghem zúčastnili na začátku července choreografické taneční soutěže Premio Roma Danza x edizione v Římě. Můžete prozradit něco o soutěži samotné? Pokud jste měla možnost vidět i další soutěžící, kam směřuje dnešní tanec? Sama máte za sebou i zkušenosti s choreografií, co vás zaujalo?

O soutěži jsme se dozvěděli až na konci sezóny a tak náš choreograf a autor celého představení Robert Balogh musel vytvořit patnáctiminutovou ukázku z celovečerní Fridy. Myslím, že se mu to podařilo a neměli jsme se za co stydět. Já osobně jsem moc soutěžících neviděla, protože soutěž probíhala v několika dnech. Co bych vyzdvihla na naší soutěžní ukázce, byla především dějovost. Hodně tanečních skupin chtělo asi spíše překvapovat nebo šokovat svými takzvanými performacemi. Účastníci s klasickou baletní průpravou do dalších kol nepostoupili. Porota dávala přednost spíše avantgardnímu tanci. Každopádně tato soutěž byla velice zajímavou zkušeností.

Prázdniny jste si tedy trochu zkrátila, ale já doufám, že jste si přesto stihla odpočinout a zregenerovat se. Jaká práce by vás měla potkat v letošní sezóně? A máte kromě ní čas i na nějaké koníčky?

Odpočinula jsem si dostatečně a těšila jsem se na spolupráci s panem Liborem Vaculíkem, který s námi připravuje představení Sen noci svatojanské. Já tančím roli Heleny, bude to moje první komická role. Premiéra bude v listopadu. Čas na odpočinek a relaxaci si musím najít. Ráda chodím do sauny a na procházky s mým pejskem, ráda plavu, bruslím na in-linech a chodím na hodiny zpěvu…

Renáto, a vaše dlouhodobé sny a plány? Jak dlouho byste chtěla ještě tancovat a až jednou naposledy spadne opona, co budete dělat pak?

Ráda bych měla jednou rodinu. A tančit bych samozřejmě chtěla co nejdéle. A pak? Zatím o tom nijak vážně neuvažuji. Vše nechávám v rukou osudu, co mně přichystá na mé životní cestě…

Děkuji za rozhovor, hodně dalších úspěchů i zdraví!