Hvězdná Manon ve Vídni s Dianou Damrau

„Mí Vídeňané mi rozumějí,“ mohl by říci Jules Massenet. Jeho Manon měla v císařské metropoli nedlouho po své pařížské premiéře úspěch tak veliký, že to nakonec asi napomohlo k tomu, aby jeho Werther byl o pár let později poprvé uveden právě v Hofoper. I přes pozvolné upadání obliby Massenetových oper si Manon své příznivce našla vždy, ve Vídni obzvlášť, a mnoha velkým lyrickým, případně koloraturním sopranistkám poskytla příležitost ukázat jak svou pěveckou bravuru, tak výrazvou škálu.


Zatím asi poslední divou, která v této roli slavila (nejen) ve Vídni skutečný triumf, byla na jaře před třemi roky Anna Nětrebko. Samozřejmě se od té doby ve vídeňské inscenaci vystřídaly další výrazné umělkyně, ale jenom Diana Damrau dokázala přitáhnout opravdu velkou pozornost a vyvolat napětí, jak dopadne ve srovnání se slavnou Ruskou. O tom sice rozhodovat nemohu, protože premiérové obsazení uvidím až při reprízách v květnu, ale přesto je jasné, že Diana Damrau se předvedla jako Manon první kategorie, která snese srovnání s kýmkoli.

Inscenace Andreje Serbana se posunutím děje do 30. let 20. století zjevně chce líbit a nutno přiznat, že nabízí vcelku životné a poutavé divadlo. Režisér sice nedosahuje takové poezie a intenzity jako ve svém Wertherovi (rovněž vídeňském), ale ač jeho aktualizace ničemu příliš nepomáhá, tak ani neškodí a nejde proti hudbě. Nebo alespoň ne příliš. Řekl bych, že lze přijmout jeho škrty, protože díky nim vypadly pasáže, ve kterých Massenet spíše trochu rozmělnil hudební kvality své jinak melodicky velmi bohaté opery. Ovšem vynecháním skoro všech pasáží s Guillotem ztratila na své naléhavosti jeho zhrzenost z neúspěšného dobývání Manon, a tak scéna v kasinu přišla o něco ze svého napětí. Ale byl to naštěstí především hudební večer a všichni sólisté vedení excelentním dirigentem se o napětí, drama a vášeň dokázali postarat.

Málokdo dovede vyvolat kouzlo Massenetových (a dalších francouzských) paritur jako Bertrand de Billy. Stejně jako díla jiných velkých skladatelů, má i Massenetova Manon svou specifickou barvu a tu se podařilo dostat z orchestřiště se všemi nuancemi. Rafinovanou směs impresionistické zamlženosti, melancholie i bláznivého hýření se podařilo vykreslit do nejmenších detailů i přes po celou dobu udržované rychlé tempo, které napomáhalo k dramatičnosti srovnatelné s Pucciniho operou na stejné téma. Za celý večer se navíc orchestr nedopustil jediné technické chyby.


Diana Damrau předvedla sice v úvodní árii Je suis encore tout étourdie trochu nejistoty především v hlubších tónech, ale dále předváděla zcela bezchybný a pořád něčím novým vzrušující výkon. Svou interpretací podala Manon především jako křehké, naivní a rozkošnické stvoření, které des Grieuxovi ubližuje víceméně nevědomky a vyvolává spíše soucit. K tomu ostatně přirozeně vede její hlas, ve kterém lze slyšet něco starosvětského a také trochu dětského. Není to ovšem hlas nijak malý a dovede z piana okamžitě přejít do fortissima a vystřihnout dokonalou výšku, čímž dostává představení moment překvapení a další náboj. Její zpěv působil celou dobu spontánně a asi vrcholil ve slavném Je marche sur tous le chemins, kde mohla předvést svou koloraturní bravuru.


Zjevně si padla do oka se svým rytířem Ramonem Vargasem. Kromě blíže neanalyzovatelné chemie mezi oběma protagonisty je potřeba vyzdvihnout jeho stále lahodný a vyrovnaný hlas, kterým si dokázal publikum podmanit, i když měl zrovna trochu slabší večer, což se projevilo předeším neznělými hlubšími tóny. Tyto problémy se ale postupně dařilo potlačovat a tak zbyl především dojem z jeho nenapodobitelného niterného lyrismu. Především árie En fermant les yeux z 2. dějství vyšla opravdu výborně, ale stejně tak lze chválit i další jeho výstupy, včetně duetů s Manon. Ten závěrečný byl hudebně o to emotivnější a opravdovější, oč byla kýčovitější a přehnanější režie a scéna s mořem promítaným do zadní části jeviště. I představitelé ostatních rolí drželi špičkovou úroveň představení, ať už to byl Dan Paul Dimitrescu jako hrabě des Grieux, tři rozverné kokety Rosette, Javotte a Poussette, ale především německý baryton Markus Eiche jako Lescaut. Se svým zdravým, znělým a ohebným hlasem dokázal celkový dojem z představení ještě o něco pozvednout a árie A quoi bon l’économie byla v jeho podání opravdový požitek. Odzpíval ji s bohatou dynamikou a zjevnou radostí. Musím říci, že tato Massenetova opera díky výjimečnému vídeňskému představení v mých očích o trochu povýšila.

Jules Massenet:
Manon
Dirigent: Bertrand de Billy
Režie: Andrei Serban
Nastudování: Peter Pabst
Sbormistr: Thomas Lang
premiéra 3.3.2007
(psáno z reprízy 11.1. 2010)
 
Manon – Diana Damrau
Chevalier Des Grieux – Ramón Vargas
Graf Des Grieux – Dan Paul Dumitrescu
Lescaut – Markus Eiche
G. de Morfontaine – Alexander Kaimbacher
Brétigny – Clemens Unterreiner
Poussette – Simina Ivan
Javotte – Sophie Marilley
Rosette – Zoryana Kushpler

Související články


Reakcí (4) “Hvězdná Manon ve Vídni s Dianou Damrau

  1. Zajímavé srovnání Manon vídeňské a Werthera pařížsko/londýnského. Zdá se, že tentokrát režie byla lepší ve Vídni, i když tomu normálně tak nebývá. Takže super, že jste otiskly takhle po sobě obě recenze na tahle výrazně odlišná, ale přesto zajímavá Massenetova díla.

  2. Dianu Damrau mám také moc a moc rád, je to nejen vynikající koloraturní soprán, ale i výborná zpívající herečka (a sympatická slečna) – tedy soudě alespoň podle její Rosiny ve Vídni. Koncem března razíme na její Lucii di Lammermoor do Berlína. Už se nemůžu dočkat… :-)

  3. Diana D. zpivala predloni recital v Montrealu spolu s R. Fleming a J. di Donato. Dirigoval Yannick N-S, muj favorit. ted ho znate uz z Carmen v Met. Byl to opravdu zazitek po vsech strankach.

    Mate stesti ze z Ceska je to do Vidne tak blizko. V sobotu jsem tam byl na I Puritani (E. Gruberova) a tez to bylo skvele, zejmena prvni cast, kdy jeste meli vsichni plnou silu. ted jsem zpet v Montrealu a v praci a jeste mi to zni v hlave.

    VT

Napsat komentář

Reklama