I Musici

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (44)

Program věnovaný nahrávkám proslulého italského souboru I Musici připravoval Ivan Medek pro Divadlo hudby – pro pořad, který se odehrál 12. února 1963. Zatímco dnešní hudební scéna je bohatě zaplněná ansámbly, které se věnují starší evropské hudbě, doba po druhé světové válce přinášela v tomto ohledu první objevitelské kroky. I Musici patřili k průkopníkům, díky nimž opět zněla třeba hudba Pietra Antonia Locatelliho či méně známá díla Mozartova, Bachova. Ivan Medek se samozřejmě pokouší charakterizovat typ hudebnosti a tvoření, které s sebou italský soubor přináší: „Z bohaté tradice italské smyčcové školy převzali tito umělci především péči o krásu zvuku, zpěvnost každé fráze, volné – co nejpřirozenější členění hudebních myšlenek. Jejich souhra, i když je brilantní, nepůsobí nikde dojmem drilu a touhy po efektu. Hrají spíš jakoby pro sebe s maximální uvolněností a hlavně s velkou muzikantskou radostí. A přesto je zde velmi mnoho rafinovaného kumštu, opírajícího se o dokonalou znalost stylu a dobových interpretačních nuancí.“

Úvod Medkova pořadu je ovšem překvapivý. Začíná aktuální úvahou nad tehdejší situací, kterou charakterizovaly diskuse a pochyby o přítomnosti i budoucnosti hudby, vedly se leckdy vyhrocené spory o právo skladatelů na nové, originální (a tím pádem někdy i zprvu nesrozumitelné) hudební výtvory. Kromě mnoha posluchačů nové hudby se ale objevovali právě i ti, kteří se s mnohem větším zájmem než k Čajkovskému, Chopinovi či Wagnerovi obraceli k hudbě starší. A dovedli v ní slyšet „i všechno velké bohatství hudebního života, originální invenci, zajímavé harmonie, plnost polyfonie a radost ze zvuku, zkrátka všechno to, co charakterisuje hudbu evropského baroka, to co ji činí tak blízkou nám dnešním lidem a konečně i to, co právě tuto hudbu spojuje s uměním nejnovějších směrů.“
***

Co se to vlastně děje s hudbou v poslední době? O čem se to vlastně diskutuje v odborných, filosofií přetékajících nebo zase všechnu filosofii odmítajících článcích specialistů, skladatelů a kritiků? Proč se mluví tak často o konci hudby, konci harmonie, konci melodie? Proč příliš radikálně odmítající soudy provokují na druhé straně možná i zbytečné manifesty? Proč se někdy významné osobnosti třeba i z jiných oborů nechávají svádět k proklamativnímu vyslovování názorů o současném vývoji umění? Není to znamení toho, že se opravdu něco nového děje? Ale vždyť v umění, myslím ve skutečném umění, se vždy děje něco nového. Cenu má jen to, co nebylo dosud vysloveno. Jak a jakými prostředky to vyslovujeme, to už je jiná otázka. K tomu, abychom se dorozuměli, musíme přece především znát a respektovat řeč toho, kdo k nám mluví. Myslím, že je to takové pravidlo a že platilo vždycky. A tam, kde bylo opomenuto, došlo obvykle mírně řečeno k nedorozumění. Dovolte mi alespoň několik citátů:

„Tento velký muž by si získal obdiv všech národů, kdyby byl přívětivější a nekazil svoje skladby přílišnou nabubřelostí a zmateností; a kdyby jejich krásu nezatemňoval přílišnou umělostí.“ – To napsal německý hudební spisovatel Scheibe o Johannu Sebastianu Bachovi v roce 1737.

„Je to bezcharakterní galimatyáš. Haydn je skladatel bez invence. Všechno je studené.“ – Friedrich Schiller o Haydnově Stvoření světa.

„Beethovenovi chybí estetická výchova a smysl pro krásu.“– Louis Spohr třicet let po Beethovenově smrti o provedení IX. symfonie.

„Naprostý nedostatek ukázněnosti a koloritu. Tato hudba je strašná. Toto popření libozvuku, toto znásilnění krásy by za starých Řeků trestali podle zákona. Taková hudba by měla být policejně stíhána…“ Německý básník Grillparzer o Weberově Euryantě.

A poslední citát takřka aktuální: „Nové skladebné směry jsou málo příjemné pro uši a lze to snadno pochopit: dnešní skladatelé odvrhují včerejší zásady a normy, které spočívají na zkušenosti (matce všeho poznání), zčásti vyplývají z přírodních zákonů a jsou potvrzeny rozumem. Nové výtvory jsou proto zrůdy, odporující přírodě, harmonickému souladu a tomu, co má být cílem každého skladatele: působit nám radost a potěšení. Velcí mistři minulosti také znali disonance, ale uměli jich využívat. Vy mladí, naučte se od nich používat disonancí, aniž byste zraňovali naše uši.“ Tato slova nenapsal žádný dnešní posluchač Weberna, Stockhausena, Bouleze či Nona, napsal je signor Giovanni Artusi, který žil v letech 1540 až 1613 a týkají se skladeb Claudia Monteverdiho.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat