Vzpomínka na Miniatury a rozloučení se sezonou

Mladí tanečníci Baletu Národního divadla pojali letos konec sezony po svém – v Divadle Broadway se 1. července konalo (a dnes večer ještě bude konat) představení, na kterém si diváci mohli připomenout choreografie z workshopů, které vznikají pod hlavičkou Národních divadel v Praze v Brně. Pražské Miniatury mají už desetiletou tradici, brněnské Choreografické ateliéry jsou o něco mladší. Jsou otevřené všem členům souboru s tvůrčími ambicemi, ale jejich nevýhodou je, že jde o jednorázové akce, a až na několik výjimek se takto uvedené choreografie už nedočkají reprízy. Letos si tedy choreografické mládí vynahradilo tento nedostatek a v programu honosně nazvaném Letní Galavečer tanečníků a choreografů Národního divadla si zopakovali především novinky z posledních Miniatur. Sáhli ale i do archivu.

Program byl dlouhý a tanečníci se do něj snažili vybrat především humorné nebo alespoň optimisticky laděné kusy, ačkoli mají v zásobě i množství povedených choreografií vážnějšího ražení, které mají potenciál. Večer začal shodně jako letošní Miniatury, choreografií Down from Upside Alice Petit a Morgane Lanoue. Na rozjezd to byla jedna z mála vážných choreografií, kterou autorky uvedly citátem z Nového zákona, ale číst by se dala mnoha způsoby. Divadlo Broadway nemá zjevně dobrou akustiku pro reprodukci nahrávek, takže příjemná hudba Henryho Purcella zněla nepřirozeně a tvrdě. Choreografii dominuje motiv manipulace okatě symbolizovaný především silným lanem, kterým v závěru Aya Watanabe spoutává jednoho z tanečníků. Z choreografie utkví v paměti právě ona jako éterická bytost tančící duet, jako by se vznášela, a pohybující se po jevišti sama podobná zjevení z jiného světa.

V programu se opakovala choreografie 23:47 Benjamina Hussona zobrazující veselou a vážnou tvář kavárny pár minut před zavírací hodinou. V první části se snaží roztančit své kolegy Gianvita Attimonelliho a Sergeie Gherciu na slavnou skladbu In the Mood z repertoáru Glenna Millera. Ani na repríze jsem si nemohla pomoci od dojmu, že tahle nahrávka je podivně pomalá, pročež i choreografie ztrácí dynamiku. V provedení dominují prvky klasického tance spojené jen s několika málo náznaky jazzu, a to spíš vnějškově a ve snaze o pohybové vtípky. Klasickou variaci lze vystavět prakticky na jakoukoli hudbu, konec konců Petr Zuska to dokázal i na hip hop, ale tahle choreografie je nějak těžká… Druhou polovinu čísla tvoří neoklasický duet, kdy najednou mizí prostředí lokálu a dva mladí lidé se setkávají zřejmě jen v představách. Tančí Pauline Puicercus a Dmytro Tenytskyy a choreografie je sympaticky čistá, s množstvím zvedaček spojených s rotací, provedených s jistotou partnerské souhry.Zuzana Šimáková zařadila do programu duet pro Kristinu Kornovou a Jakuba Rašku Subway o dvou mladých lidech, kteří se potkají v zastavené soupravě metra. Jednoduchá struktura a jednoduchý nápad okořeněný mládím interpretů přesně vystihují radost z tance a chuť bavit se. Moderna s nádechem jazzu nebo streetu, ve které si nemůžeme nevšimnout dispozic tanečnice. Z „Miniaturového repertoáru“ pak v programu figurovala ještě společná choreografie Zuzany a Jonáše Dolníka Closed Memory, podstatně delší a vážnější. Jeden tanečník a tři dívky rozehrávají hru na setkání se vzpomínkami, které jsou symbolicky uzavřené do třístěnného paravánu. V duetech s Jonášem Dolníkem se dívky střídají jako partnerky z minulosti i přítomnosti, tančí spolu, tančí sóla. Choreografie je postavená na písních, které tematicky uvozují a usměrňují choreografii, která by jinak byla méně jednoznačná. Vzdávání se vzpomínek nebo jejich uchovávání je hlavním motivem. Píseň All of Me nezazněla živě jako na premiéře, kdy ji zpívala Kristina Kornová, ale z nahrávky, což je škoda, ale z organizačního hlediska pochopitelné. Čtveřice tanečníků na scéně působí křehce, dokáží přesvědčit o tom, že tančí skutečný příběh, profesionálně působí i práce se scénou a závěrečná stínohra.

Z choreografií, v nichž letos tanečníci dali přednost humoru, se tu objevila hříčka Wash It out Ondřeje Vikláta, ve které staví po bok dvě generace a těžko říci, jestli za humorem je nebo není něco víc. Choreograf Gustav Skála v ní sebeironicky vystavuje své již netaneční tělo, zatímco Ondřej Vinklát a Mythias Deneux vystřihnou několik silovějších variací. Tančí se s židlemi a trochu se dělá legrace ze stereotypů, z lelkování a ze života stráveného nicneděláním, ale tak nějak mírně a s porozuměním.Hříčka To Be… Continued Gianvita Attimonelliho a Riccarda de Nefrose, kterou tančí první z nich s Marinou Zhukovskayou, je prostší a staví na pohybovém humoru, který se snadno vyrobí převlekem a rozverným použitím klasické techniky v nedivadelním kontextu. „Postarší“ pár tanečníků se noří do vzpomínek a v nich se mění v rozjívené děti soupeřící o pozornost. Němá groteska na plátně a stejně tak přehrané herecké etudy před plátnem se divákům líbí. A proč ne, dokud to funguje, humoru v tanci publikum většinou mnoho neužije.