Antona Weberna si kdekdo zařazuje – a to správně – mezi avantgardní autory. Hudbě dal nové techniky, koncentraci, stručnost, tonální neukotvenost, abstraktní věcnost. Ne nadarmo na něj v mnohém navázali konstruktivisté, kteří začali po druhé světové válce měnit dějiny hudby jako nikdo před nimi. Došli samozřejmě mnohem dál než on, ale u novátora Weberna, v té době už nežijícího, v jeho atonalitě a detailní jemnosti našli logickou základní inspiraci. Orchestr PKF – Prague Philharmonia však do nové sezony vkročil netypickým Webernem: raným dílem jedenadvacetiletého začínajícího skladatele, který svou hudbu začal opusovými čísly označovat až o čtyři roky později. Úplně jako od Fibicha sice skladba nezní, ale do pozdního romantismu s velkou dávkou zvukové imprese patří. I když i ta úspornost tam občas probleskne. Každopádně je to moc příjemná hudba, jemná, skoro snová. V podstatě symfonická báseň, jen v náznaku expresivní, jinak především idylická. Koncipována pro „velký orchestr“ dává logicky otázku, zda pro PKF – Prague Philharmonia je tím nejtypičtějším repertoárem, avšak již delší dobu je zřejmé, že toto těleso od původní „komorní filharmonie“ směřuje nenásilně k univerzálnějším polohám. A s většími díly koketovalo, alespoň občas, už od prvních let.
První koncert sezony měl v rukou šéfdirigent Emmanuel Villaume a už hned od Webernovy skladby pečlivě držel výrazovou polohu, danou názvem koncertu A1 „Pastorální zahájení“. Idyla Im Sommerwind inspirovaná básní Bruna Willeho začíná a končí skutečně jako letní vánek, tiše a jemně. A ani v jejím průběhu se zvukem neplýtvá. Orchestr hrál s velkou zdrženlivostí, průzračně, od počátku výborně. Obdobně vyzněly Písně potulného tovaryše od Gustava Mahlera. Doprovod stylově osciloval mezi převažující jemnou měkkostí a občasnými expresivními nárazy, zněl velmi citlivě vzhledem k charakteru textů, které jsou o nešťastné lásce, o přírodě, o ztrátě, bolesti, osamění a vzpomínkách. Tyto čtyři písně už vnímáme jako typicky mahlerovské, i když jde rovněž o dílo mladého autora, tehdy teprve čtyřiadvacetiletého kapelníka. Mladý byl nyní i jejich interpret. Ukrajinec Andrei Bondarenko je třicetiletý barytonista, podle dosavadního uměleckého životopisu už víc než slibně nastartovaný k velké mezinárodní dráze. Jeho hlas s téměř tenorovou barvou se nejlépe cítí ve vyšší dynamice, kdy získává na hrdinské pevnosti, napjatosti a naléhavosti. I takové polohy v Mahlerových kouzelných písních jsou. V těch tišších, smutnějších a beznadějnějších polohách užívá v celé šíři svého rejstříku měkčího výrazu s přirozeně a velmi pěkně zapojeným falzetem; právě tehdy se však několikrát zdálo, že intonačně nepatrně uklouzl. Jeho interpretace v převažujícím komorním duchu měla velkou dávku empatie a emocionální autentičnosti a zněla velmi jedinečně.
Beethovenova Pastorální symfonie je skvost. Emmanuel Villaume ji modeloval s velkou mírností, nespěchal, nechal hudbu působit. Slyšeli jsme ji tedy v tomto případě skutečně jako jednotně naladěný sled idylických vět, zahranou jemně, v mírných tempech, s neustálou pozorností k detailům. PKF – Prague Philharmonia dělala čest svým nejvlastnějším tradicím. Patří k nim mimořádná soustředěnost, poctivost a motivovanost, víc než pozorná souhra, péče o nuance, průhledně čistý zvuk, vědomí o stylu. Výsledkem byla zdrženlivá smírná krása, poetičnost, citlivě korigovaná, vzdušná dynamika, dýchající fráze… a tím i opravdové potěšení z poslechu hudby.
Hodnocení autora recenze: 90 %
A1 Pastorální zahájení
Andrei Bondarenko (baryton)
Dirigent: Emmanuel Villaume
PKF – Prague Philharmonia
10. září 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Anton Webern: Im Sommerwind
Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“
