Igor Levit byl dokonale svůj a omráčil Prahu

Klavírní festival Rudolfa Firkušného přivádí každým rokem do Prahy velká klavírní jména. V letošním (již devátém) ročníku se představí (nebo již představili) David Fray, Igor Levit, Lukáš Vondráček, Angela Hewitt (jako hvězdná náhrada Marii João Pires) a Arcadi Volodos. Přestože všichni ze zmíněných jsou díky svým uměleckým kvalitám pro posluchače velkým lákadlem, u Igora Levita je jakousi „přidanou hodnotou“ ještě fakt, že v České republice vystoupil úplně poprvé.

Čtyřiatřicetiletý Igor Levit získává stále větší ohlas posluchačů i kritiky. Vysoce ceněná je například jeho nahrávka kompletních Beethovenových sonát (z nichž poslední tři jsme měli možnost slyšet na koncertě), mezi širší veřejností si pak (kromě politické a občanské angažovanosti) získal značnou popularitu díky koncertům, které v průběhu lockdownu vlastními technickými i dramaturgickými silami streamoval ze svého berlínského bytu. Sympatická je i jeho touha hledat nové cesty a způsoby hudebního vyjádření, které by se nejvíc přiblížily jeho interpretačnímu cítění. Přestože se Levit záměrně nesnaží za každou cenu proniknout do skladatelových myšlenek – upřednostňuje svobodu výkladu interpretovaných skladeb – výsledek s nimi (alespoň co do stylu) není v rozporu, je ale ryze jeho.

Je proto vcelku jasné, proč Levit tak rád hraje právě tyto tři poslední klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena (Sonáta č. 30 E dur op. 109, Sonáta č. 31 As dur op. 110 a Sonáta č. 32 c moll op. 111). Jejich hlavní interpretační záludností totiž není jen technická stránka, ale především způsob uchopení a sdělení posluchači – provedení bez názoru v tomto případě, snad více než jindy, nemá šanci obstát. Což je přesně to, v čem je Levit tak unikátní. Z hlediska dramaturgie je pak vzhledem k stylové podobnosti i datační blízkosti těchto sonát (někdy se dokonce hovoří o triptychu) jejich uvedení v rámci jednoho koncertu „sázka na jistotu“. Sonáty v tomto spojení v dramaturgii koncertu dobře fungují a uspokojí i náročnějšího posluchače. Doufám, že se snad nikdo neodváží pohoršovat nad tím, že koncertní program trval pouze něco okolo jedné hodiny.

Interpretaci, kterou jsme si vyslechli 2. listopadu, je těžké k něčemu či někomu přirovnat. Levitův Beethoven nebyl ani pateticky dramatický, neurvale romanticky rozervaný, ani zbytečně umírněný – byl prostě Levitův. Tato osobitost tkvěla v nuancích, které však rozhodly o tom, že posluchač Levitově interpretaci uvěřil a myšlenkově s ní splynul. Snad nejslyšitelnější bylo v tomto směru odstiňování dynamiky, a to hlavně v rozrůzňování piana, které se u Levita někdy pohybovalo až na hranici slyšitelnosti. V případě, že bylo v těchto místech o velice nízké dynamice a velké hybnosti použito méně pedálu, dostalo se nám unikátně barevných ploch, ve kterých jsme si vychutnali každou jednotlivou notu. To bylo nevídané! Už méně dobře však naopak působila některá místa s větší pedalizací, ve kterých se – alespoň na mém místě v sedmé řade vpravo – akustická konkrétnost vytrácela. Podobný problém jsem zaznamenala i (zvláště v některých hybnějších pasážích) ve forte. Z hlediska pedálové čistoty naopak naprosto geniálně vyznělo hlavní téma sonáty č. 32 (první věta).

Levitova hra měla nadhled, a to i v místech velkého emocionálního vzepětí, které generovalo místy až zběsilá tempa (např. střední část druhé věty sonáty č. 31 nebo závěr expozice první věty sonáty č. 32). Tato tempa však plně zapadala do Levitovy myšlenkové osnovy a nepůsobila nijak podbízivě. Stejně tak posluchač chápal používání někdy až surového tónu ve forte. Bylo jasně znát, že se tu nejedná o úhozovou nedokonalost, ale Levitův záměr ve snaze dosáhnout určitého zvuku, který by rozšířil jeho již tak pestrou zvukově barevnou paletu.

Téměř všechna interpretační rozhodnutí se zkrátka dala pochopit, a proto působilo Levitovo provedení velice přirozeně, přestože máme některá místa naposlouchaná jinak. Rozdíly se týkají spíše menších artikulačních struktur či neobvyklého rozčlenění frází, jako napříkad v úvodních taktech sonáty č. 32, kdy Levit neobvyklým způsobem propojil dva motivy skrz akord, který se běžně interpretuje jako odtahový, ale on u něj naopak na dynamice přidá, čímž celou plochu, která se obvykle dělí, propojí.

Zvláštní pozornost Levit věnoval i počátkům pomalých vět, zpravidla sloužícím jako téma variací. Ony jednoduché melodie dostaly v jeho pojetí úžasné vnitřní napětí. Dodnes jsem snad ani netušila, jak velkou úhozovou i barevnou strukturovanost může takto zdánlivě banální melodie získat. A v superlativech by se dalo mluvit dále: o plochách majestátního klidu a náhlého totálního „zmrazení“ hudebního proudu (například druhá věta sonáty č. 32) nebo o konci třetí věty sonáty č. 30 v úplném znehybnění se skloněnou hlavou, které přetrhne až začátek sonáty č. 31.

Právě toto propojení prvních dvou sonát v jeden celek (třetí odděleně, ale bez přestávky v koncertu) bylo prvkem, který ještě zintenzivnil již tak emocemi a myšlenkami nabitý večer. I proto vnímám jako velice moudré rozhodnutí nezařadit do programu přídavek, a to i přes dlouhý a neutuchající potlesk vestoje, při němž nevydrželi sedět ani ti nejzatvrzelejší zastánci myšlenky, že „stoupnu si pouze tehdy, když se jedná o naprosto omračující zážitek, na který se nezapomíná“.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného – Igor Levit
2. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
L. van Beethoven: Sonáta č. 30 E dur op. 109, Sonáta č. 31 As dur op. 110, Sonáta č. 32 c moll op. 111

Účinkující:
Igor Levit