Ilja Šmíd: České orchestry jsou výborné, ale zamračené

redakce, 24.04.2010 0:00

Podrobný program nadcházející 76. koncertní sezony Symfonického orchestru hlavního města Prahy 2010 – 2011 byl právě v těchto dnech zveřejněn, a to jak s řadou novinek, tak i již tradičních zvyklostí. Důvod vyzpovídat ředitele Ilju Šmída, který právě v těchto dnech začal svůj pátý rok ve svém současném působišti.

Jaké programové priority – co se samotného vašeho orchestru týče – jste si pro novou sezonu stanovili a jak vypadá jejich naplnění? Co přesně při orchestrálních koncertech nabídnete?

Symfonický orchestr hlavního města Prahy se sám charakterizuje jako těleso v dobrém slova smyslu konzervativní, přestože bývá hodně oceňován pro svoji pestrou dramaturgii. Pro sezonu 2010/11, která je již v pořadí 76. a tudíž nemá slavnostní nádech jako končící jubilejní sezóna, jsme ale přece jen zvolili dramaturgii více populární. Celkem 81 orchestrálních a komorních koncertů přesto přináší velmi zajímavou nabídku s několika programovými tématy: Jednak oslavíme významné jubilanty (Mahler, Chopin, Schumann, Saint-Saëns), pokusíme se – oproštěni od předsudků vlastně ještě zcela nedávné doby – znovu objevit hudbu ruskou a sovětskou a konečně dáme velkou sólistickou příležitost dechovým nástrojům, zejména lesnímu rohu.

Na co jste dali důraz při dramaturgii komorních koncertů a co tady slibujete?

Komorní řady pořádané především v naší koncertní síni v kostele sv. Šimona a Judy mají již dlouho poměrně stabilní strukturu, v posledních třech letech jen mírně pozměněnou a doplněnou. Tvoří ji pět koncertních řad, z nichž každá má svoji početnou posluchačskou obec. Nejnavštěvovanější je cyklus Světová klavírní tvorba v Rudolfinu s osmi koncerty, velký ohlas mají koncerty v cyklech Komorní hudba a Stará hudba, ale své publikum našel i Populární cyklus a zejména vynikajícími osobnostmi nabitý cyklus Varhany – cembalo – kladívkový klavír. Důraz klademe na exkluzivitu interpretů, máme naštěstí už vybudované skvělé renomé jak u domácích, tak i zahraničních ansámblů a sólistů, a tak máme opravdu z koho vybírat.

FOK se v posledních letech snaží přicházet s některými novinkami, které vaše aktivity docela originálním způsobem obohacují a jsou zacíleny hlavně na nejmladší návštěvníky. Je něco takového v příští vaší sezoně?

Jsem přesvědčen, že jako instituce dotovaná z veřejných prostředků máme povinnost přinášet něco navíc a mít společenskou zodpovědnost. Věnujeme se proto hudebním projektům pro děti a mládež. Jsme největším pražským pořadatelem koncertů pro školy v kostele sv. Šimona a Judy. Před třemi roky jsme zahájili cyklus sobotních dopoledních koncertů, který uvádíme s názvem Hudba na dotek – ten vyplývá z faktu, že orchestr sedí uprostřed Smetanovy síně a dětské publikum kolem něj, o přestávce pak vtrhne do orchestru a muzikanti (kteří neprchnou) se věnují malým adeptům hudby a půjčují jim své nástroje. Jsou to docela pěkné chvíle. Již dva roky ve spolupráci s lektorkami z České Orffovy společnosti pořádáme dětský hudební klub FÍK, na němž se děti připravují k tématům následujícího koncertu a pak v něm dokonce společně s orchestrem vystoupí. Po cyklu s názvem Co hudba povídá uvedeme cyklus Čtvero (múzických) ročních dob a účinkovat bude nejen náš orchestr, ale také soubory z Tanečního centra Praha – Konzervatoře, Bambini di Praga a studenti z hudebních tříd Gymnázia Jana Nerudy. A úplnou novinkou, zatím ve „zkušebním provozu“, bude cyklus koncertů pro střední školy, který připraví již z koncertů v Rudolfinu známa dvojice muzikolog Petr Kadlec a dirigent Marko Ivanovič. Celým rodinám a seniorům je určen také nedělní populární cyklus, který si v první „pokusné“ sezoně získal řadu příznivců pro svoji přístupnou dramaturgii, čas zahájení (16 hodin) i jednotné vstupné (200,- Kč).

Na které hosty nové sezony jste nejvíc pyšný?

Každý pozvaný umělec má samozřejmě své vynikající kvality, a tak „být pyšný“ jen na někoho není asi ten správný přístup. Nicméně bych zmínil novinku, rezidenční umělce sezóny, kterými jsou klavírista E. Indjic, houslista I. Ženatý, hornista (a také dirigent) R. Baborák a hráč na violu da gamba P. Wagner, vynikající mistři svého nástroje. Všichni se představí minimálně ve dvou koncertech, oba posledně jmenovaní navíc povedou dvoudenní interpretační worshopy. V orchestrálních cyklech se ale představí další vynikající sólisté, ze zahraničních například klavíristé F. Say a N. Tokarev, cellisté G. Capuçon a D. Müller-Schott, v komorních cyklech klavíristé, dnes již legendární P. Badura-Skoda, F. Piemontesi, P. Jumpanen, ansámbly jako Cappila Flamenca, Capella Istropilitana, Leipziger Streichquartet a z dirigentů vedle J. Kouta, Z. Mácala či S. Bauda je očekávané první hostování Španěla J. Meny, či po úspěšném debutu opakované pozvání P. Sakariho či H. Mathiase-Förstera.

Jak hodně jste byli při sestavování nového programu vázáni financemi? Jak vůbec vypadá současná finanční situace FOK?

Finanční možnosti nás samozřejmě ovlivňují docela zásadně, nicméně přesto mohu říci, že díky vstřícnému jednání zřizovatele – Magistrátu hlavního města Prahy, a to zejména primátora Pavla Béma a současného radního pro kulturu Ondřeje Pechy, je finanční situace FOKu od minulého týdne naprosto stabilizovaná. Po dlouhých několikaletých jednání totiž schválila rada města nejen navýšení letošního rozpočtu na námi původně rozpočtovanou částku, ale především rozhodla, že od příštího roku bude už v samotném schvalovaném rozpočtu tak vysoký příspěvek, aby orchestr již nebyl podfinancován, jako tomu bylo v podstatě od devadesátých let. Loňský audit příspěvkových organizací, mezi nimiž byl i FOK, totiž prokázal, že pražské kulturní instituce hospodaří s veřejnými penězi naprosto transparentně a velmi úsporně, což vedle studie srovnávající podmínky šesti metropolitních orchestrů v Evropě s FOK, kterou jsme připravili, byl hlavní argument k navýšení rozpočtu. A zdá se, že se blýská na lepší časy i se sponzory. Takže i když ještě nejsme úplně spokojeni, je v současné ekonomicky nelehké době u nás situace stabilizovaná.

Na který z koncertů se z vašich nových plánů nejvíc vy osobně těšíte?

Říci na všechny by byl alibismus, i když tomu tak ve skutečnosti je, ale přesto je pro mě svátkem každý koncert s Jiřím Koutem, z nichž zejména ten s premiérou 1. symfonie S. Bodorové a závěrečný mimořádný koncert sezóny s Orffovými Carmina burana bude jistě mimořádně zajímavý. Moc se těším na dvě vystoupení Českého filharmonického sboru z Brna v Mahlerově 2. symfonii (19. a 20.10) a v Ravelově kompletní verzi baletu Dafnis a Chloé (12. a 13.1.).

Do čela FOK jste přišel před několika lety ze stejného postu v Pražské komorní filharmonii. Co mají oba orchestry z vašeho pohledu hlavně společné a co je naopak rozděluje? A splnila se vaše očekávání a předsevzetí, se kterými jste na své nynější místo nastupoval?

Když budu velmi otevřený, myslím, že kromě toho, že hrají na stejné hudební nástroje a patří mezi vlastně docela malou rodinu nejlepších českých hudebníků, nemají společného téměř nic. V tomto se paradoxně moje očekávání naplnila, zatímco předsevzetí jen napůl. Práce v obou institucích je naprosto odlišná, protože oba orchestry mají naprosto odlišné podmínky, historii a nakonec i z toho vyplývající přístup k hudbě a k muzicírování. Já mám svůj stávající orchestr velmi rád, je to těleso s vynikajícími muzikanty a většinou skvělými lidmi. Máme úžasného šéfdirigenta – bohužel v současné době se potýkajícího se zdravotními problémy. Máme v podstatě nejlepší podmínky z českých orchestrů. Co mě mrzí je, že mnoho zejména starších kolegů nepochopilo, že doba se velmi změnila, že pokles návštěvnosti není jen vinou „neschopného managementu“, ale také tím, že návštěvníci kromě skvělé hudby očekávají v dobrém slova smyslu „show“. Perfektní hudební provedení a viditelný „oheň v srdcích“, když to přeženu. To neznamená, že se bude každý muzikant při Mahlerovi „šklebit“, ale že na něm vedle dokonalé hudební přípravy bude patrná maximální angažovanost a také vděčnost k posluchači, že přišel na koncert a zaplatil nemalou sumu. Když jsem byl nedávno v londýnské Covent Garden na koncertu BBC Symphony Orchestra, v sále panovala skvěle uvolněná atmosféra. Hudebníci se před koncertem na pódium rozehrávali a často se zdravili se známými v publiku. Pak přišel dirigent J. Bělohlávek, a uvolněnost se změnila v absolutně profesionální soustředění. A když vše skončilo, všichni se postavili čelem k publiku, usmívali se, byla tam neuvěřitelně přátelská nálada. Poslední děkovačka patřila šéfovi, orchestr seděl, všichni ťukali o pulty svému respektovanému a evidentně milovanému šéfdirigentovi. Koncertní mistr se s úsměvem uklonil publiku, poděkoval svým kolegům a vyzval je k odchodu. Svoboda, uvolněnost, noblesa, sebevědomí, hrdost. To chtějí lidé vidět. Smutku a otrávenosti mají kolem sebe dost a dost, kvůli tomu se přece na koncerty nechodí!

Tak tohle u nás umí jen Pražská komorní filharmonie, a to nejen díky počátečním deseti letům Bělohlávkova drilu, ale i kvůli tomu, že jsou privátní, neziskovou organizací bez jistých finančních příspěvků. Musí bojovat každým koncertem o přežití. Každý hráč ví, že když na ně diváci nepřijdou, že když si je nevyžádá Cura, Kožená, Netrebko, Villazón, Vargas a všechny ty hvězdy, které doprovází nejen v Čechách, a s nimiž natáčí CD pro světové firmy, nepřežijí ani rok, protože nedostanou potřebné body pro granty, o něž musí žádat každý rok, a sponzoři o ně ani nezavadí. Jenže oni se, i v té finanční mizérii a v té dřině, kterou mají (odehrají nejvíc koncertů z českých orchestrů), usmívají. Jsou profesionálové, kteří ví, že jejich starosti posluchače nezajímají.

Není patrně náhodou, že všechny zahraniční agentury říkají, že české symfonické orchestry jsou výborné, ale zamračené a není na ně příjemný pohled. Pro hudebníky „kamenných“ orchestrů jsou to samozřejmě „hlouposti“, „jsme tu od toho, abychom hráli a ne se pitvořili“. Když vidím, jak někteří z nich usilovně a s úsměvem vystupují na kšeftech, a to i v konkurenčních privátních orchestrech, říkám si, zda ta sociální jistota, kterou mají ve svých domovských příspěvkových orchestrech, není v našem doposud „nerozvinutém kapitalismu“ tak trochu přežitek. Což se samozřejmě týká i nás v managementu.

Ale nechtěl bych skončit negativně. Při většině našich koncertů přesto ona jiskra z pódia ve Smetanově síni na posluchače přeskočí. Máme svým příznivcům co nabídnout a já vím, že každý koncert nové sezóny bude ve FOKu svátkem. Srdečně vás všechny zvu.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za pozvání i za rozhovor.

Připomínáme ještě náš nedávný rozhovor se šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Jiřím Koutem, který najdete zde.

www.fok.cz