Dirigent Jiří Kout o své nemoci, FOK i Národním divadle

Zpočátku mluvil velmi potichu a pomalu a dost obtížně hledal slova. Těžká nemoc, operace a několikaměsíční pobyt na lůžku na něm byly hodně znát. Ale přece jen: Když déle hovořil o hudbě, chvílemi jakoby se jeho tvář aspoň trochu rozjasnila. Jakoby na pár minut zapomenul na svoji bolest. Za dvě hodiny jej přitom čekal koncert.

Letos třiasedmdesátiletý Jiří Kout patří k dirigentským legendám. K veličinám, uznávaným po celém světě. Začínal u plzeňské opery. Když ale v osmašedesátém nesouhlasil s okupací naší země Rusy, vyhodili ho na dlažbu. Jen díky záskoku a souhře náhod byl po několika letech vzat na milost. Pak ale znovu přituhlo a tak v Národním divadle dlouho nevydržel a emigroval. Jeho hvězda šla potom brzy strmě nahoru. Působil v řadě předních světových operních domů, od Vídně přes La Scalu až po MET. Před pražské publikum se vrátil až v roce 1992. Před čtyřmi lety pak kývnul na nabídku šéfdirigentského postu v Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Měl jste nedávno větší zdravotní problémy. Už to je lepší?

Mám za sebou velice těžkou dobu tří měsíců, po velice těžké operaci. Neměl jsem prakticky vůbec sílu uvažovat o budoucnosti. Žil jsem ze dne na den a prosil jsem Pána Boha, aby to nějak dopadlo. Abych mohl ještě pokračovat. Teď, po čtyřech měsících, začínám znovu, abych si ověřil síly, jestli to vůbec půjde. Uvidíme.

Vypadáte ale přece jen už docela dobře…

Jestli vypadám dobře, tak to je jen kvůli tomu, že jsem se – pokud to chci znovu zkusit – musel začít pohybovat, že jsem nemohl jenom ležet. U nás ve Švýcarsku, kde bydlíme, jsem začal chodit na procházky a štěstí bylo, že jsem zažil aspoň trochu sluníčka.

Hudba, myšlenky na ni, vám ale také trochu pomáhají, nebo ne?

Abych řekl pravdu, první dva měsíce jsem v sobě nenašel sílu vůbec na nic. Nevím, jak bych to popsal, ale říkal jsem své ženě, že ze mne snad vyoperovali něco, co mě zbavilo radosti a chuti do života. Já jsem první tři měsíce skutečně neotevřel žádnou partituru.

Teď už aspoň trochu na to, co bude za týden, za měsíc, za půl roku, přemýšlíte?

Před dvěma lety jsem slíbil Drážďanské filharmonii dirigovat únorový koncert k výročí vybombardování Drážďan. Koncert, který je tam každoroční tradicí, při kterém se netleská, kdy na konci lidé jenom pietně vstanou. Říkal jsem si, že to musím dokázat, i když to určitě bude bolet. Už jen kvůli tomu hroznému výročí. A tak jsem si při tom aspoň trochu ověřil síly. Uvidíme, jestli to vůbec dál půjde.

Teď máte před sebou nové koncerty s vaším Symfonickým orchestrem FOK…

Já jsem ve FOKu našel orchestr, který mi jde takříkajíc na ruku. Cítí se mnou, dýchá se mnou. Jenom proto to také mohu dělat. Po té celoživotní dřině jsem dnes zaplať Pán Bůh v situaci, kdy nepotřebuji mít zaměstnání. Ale spolupráce s tímto orchestrem mi prostě dělá potěšení, radost.

Vy už žijete dlouhou řadu let venku. Nestýskalo se vám přece jen po životě tady? Nenapadlo vás ale přece jen po listopadu se vrátit?

To samozřejmě, to nelze popírat. Já jsem měl dokonce před časem nabídku od ředitele pražského Národního divadla pana Srstky, abych se stal šéfem opery. Dokonce jsem kvůli tomu sem na pár dnů přijel, abych viděl několik představení. Přiznávám, byly to hodně emotivní chvilky, byl jsem od toho tady přece jen vzdálen dvacet let. Ale na druhou stranu, přece jen zvládnu v sobě tyto pocity udržet a žít pár kilometrů odsud. I kdybych se tenkrát rozhodl pro přijetí funkce šéfa opery v Národním, stejně bych se asi sem nestěhoval. Já už jsem se v životě tolikrát balil, měl jsem s tím tolik trápení, od studentských let přes někdejší Národní divadlo, kdy jsem neměl kde bydlet a kolegové mě nechávali u sebe přespávat, až po emigraci, kdy jsme se v Německu stěhovali několikrát… Já si myslím, že už mám právo se znovu nestěhovat.

Zmínil jste pražské Národní divadlo z dob předlistopadových. I při té vší bídě tehdejších let to přece jen muselo být pro vás zadostiučinění, když se vám po plzeňském vyhazovu podařilo znovu dostat se k opeře, a navíc do Prahy. Pravda, premiéry vám zvlášť ze začátku nesvěřovali, ale dirigoval jste hodně představení. To musela být radost, nebo ne?

Já jsem to, co chci teď říci, nikdy nepopíral a už jsem to veřejně řekl: To, že jsem se mohl k opeře vrátit, byla osobní odvaha – i když nevím, jestli to tak mohu nazvat, možná je lepší slovo moc – tehdejšího ředitele Národního divadla Kočího, který si moje angažování vzal takříkajíc na triko.Věděl jsem, že všichni čeští ředitelé operních divadel měli zákaz se mnou spolupracovat. Kočí si mě v divadle ponechal i přesto, že týden po mém angažování do Prahy přijela z Plzně takzvaná delegace zástupců tamní veřejnosti, či jak se tomu tehdy říkalo – šéf plzeňské opery, osvětlovač z tohoto divadla a ještě asi dva lidé, kteří přišli a mluvili jménem Plzně. Říkali, že žádají, aby mé jméno zmizelo z plakátů, že nesmím v Národním divadle pracovat. Říkali také, že mě napřed chtějí vidět pracovat na ulici, třeba zametat, a pak teprve že jsou ochotni o tom všem dalším uvažovat. Ředitel Kočí to ale odmítl, zastal se mě a nechal mě v Národním divadle pracovat. I když mně to pak několikrát připomněl: Nezapomeň, že máš máslo na hlavě…

Svazovalo vás toto, co jste právě říkal, hodně při rozhodování o tom, zda emigrovat?

Ne, nesvazovalo. Poměry se totiž změnily. Ředitel Kočí po čase odešel a místo něj přišel jiný ředitel a taky nastoupil šéf opery, pan Konvalinka, který mně hned na samém počátku řekl: Já si to asi nemůžu dovolit vás tady mít, protože takového člověka jako jste vy já chránit nebudu. Takže se opět uvažovalo, že mě propustí. Čili to pak už byla situace už zcela jiná.

Vy toho máte po svém odchodu z republiky za sebou skutečně hodně, to ani nejde snad všechno vypočítat. Kdybychom to vzali s trochou nadhledu: Na co z těch mnoha let po vaší emigraci nejraději vzpomínáte? Byla to třeba Německá opera v Berlíně nebo něco jiného? Co z toho nebo kdo se vám nejhlouběji, v dobrém, zapsal do paměti?

Řekl bych, že to byli tři osobnosti, tři okamžiky. Ten první byl už můj samotný nástup v Německu, který vlastně měl ještě souvislost z Prahou. V Praze se byl totiž podívat na jednom z mých tehdejších představení v Národním divadle intendant opery v Düsseldorfu…

…bylo to Smetanovo Tajemství, že?

…ano, byl se v Národním podívat na Tajemství. Tento člověk pak začal o mě usilovat a nakonec mě po mém odchodu do zahraničí získal. Grischa Barfuss se jmenoval, byl neobyčejně vzdělaný, bohužel již není mezi námi. Osm let mě podporoval, důvěřoval mně, dával mně příležitosti, i když někdy velmi obtížné, třeba beze zkoušky přebírání krkolomných wagnerovských představení. Dal mně šanci a táhl mě. Pomohl mně i s bytem, a když se o mě začala zajímat tehdejší tajná československá policie a chtěli mě unést přes východní Berlín zpátky do Československa, zařídil mi přechodný pobyt ve Švýcarsku, abych to přečkal. Čili to byl první velký člověk, kterého jsem potkal, který mně pomohl.
Druhá věc, která mně velmi pomohla, byl můj záskok za Carlose Kleibera v mnichovské Národní opeře, kde jsem tím zachránil festivalové představení Růžového kavalíra a potom jsem ho sám dirigoval několik let. Toto představení mně otevřelo dveře dál do světa. A to jsem přitom do té doby tvrdil, že Růžový kavalír je tak těžký, že se nedá zaskočit, a že bych to nikdy neudělal. Pak mně tato opera dál provázela po mnoho let, všude mě s ní zvali.
No a třetí pro mě osudový člověk byl intendant Německé opery v Berlíně profesor Götz Friedrich, který mě viděl dirigovat právě Růžového kavalíra a na základě toho a následné janáčkovské premiéry Káti Kabanové v Berlíně mě angažoval a stal se mým přítelem a ochráncem, bral mě na svoje režie do zahraničí jako dirigenta a pomáhal mně, dokud žil.

Neříkejte, že se vám teď po opeře nestýská…

To nemohu říct. Však jsem ji vlastně neopustil. Před pár týdny jsem však musel odříci premiéru Elektry v Toulouse, kde jsem před dvěma lety dirigoval Růžového kavalíra, a kde byli tak nadšeni, že mě prosili o dalšího Strausse, takže jsem s chutí sáhnul právě po Elektře. Jenže teď po mojí operaci jsem zjistil, že by to nebylo dobré, jsou to dvě hodiny v jednom kuse, a přece jen ještě potřebuji pauzu.

Když byste se měl podívat na svoje zkušenosti z opery ze zahraničí a srovnat je s tím, jak to vypadá u nás v Česku. Myslíte, že držíme krok, tak jak nejvíc můžeme? Vzhledem k finanční situaci, ale třeba i vzhledem ke stavu společnosti?

Nevím, o opeře tady u vás si mluvit netroufám. Už to jsou čtyři roky, co jsem tady v Národním pracoval naposledy, kdy došlo k tomu konfliktu, který naši spolupráci přerušil…

Mrzí vás ten konflikt hodně?

Mrzí mě, že k tomu konfliktu vůbec došlo. Byl to konflikt vlastně administrativní. Někdo připustil, aby v mém představení hráli na sólové nástroje lidé, kteří to vůbec se mnou před tím nezkoušeli. Poznal jsem to samozřejmě okamžitě, protože dělali chyby a já jsem bohužel tehdy pustil své emoce z uzdy a řekl, že končím. Do dneška jsem to dodržel.

Podobné věci se ale v zahraničí příliš často nestávají, nebo ano?

To se nemůže stát, orchestry si to hlídají. Všude pochopitelně existuje dvojí nástrojové obsazení, to nejde, aby hráči měli třeba sedm dní za sebou těžká představení. Střídání je samozřejmě v pořádku, já jsem to i tady v Národním divadle dělal. Třeba Růžového kavalíra jsem v polistopadové éře nastudoval ve dvojím obsazení, Wagnerova Tristana také ve dvojím obsazení, orchestru jsem vyšel vstříc. Vše se dá zařídit. Ale nesmí přijít někdo úplně od neznáma, musí to být člen vlastního orchestru.

Setkáváte se s podobnými věcmi třeba v FOK?

To ne, to tam není možné. Navíc proces zkoušení tam je jiný, jakékoli střídání nepřichází v úvahu. To neexistuje.

Vaše programové přání do budoucna – ať už v koncertní síni nebo v opeře? Do čeho byste měl chuť?

V FOK mám s tím trochu problémy, protože jsem si uvědomil, že jsem vlastně ty bonbónky už všechny dělal. Všechny Brahmse, velké Šostakoviče, Brucknery. Jsem v nevýhodě, protože jsem šéf. Já jsem v tomto hrozně pečlivý, hodně vybírám, rád bych se neopakoval. Jako hostující dirigent bych to měl jednodušší.

Tak dobrá: Na co byste tedy měl chuť, kdybyste byl host?

Vzal bych si jednoho Mahlera, vzal bych si – vzhledem k mé současné životní situaci – asi Devátou, vzal bych si devátého Brucknera, nějakého velkého Brahmse… Ale to všechno už jsem dělal…

A nebýt té situace v Národním divadle, co byste si přál nastudovat v české opeře?

Víte, ona to tehdy byla nešťastná situace. Orchestr se cítil ublížený, dokonce někteří byli uražení, bylo mně to nepříjemné. Já jsem ale neřekl „definitivní konec v Národním divadle“, jak se to pak psalo v novinách. Já jsem vlastně řekl, že toto se už nesmí stát, aby večer přišel hráč, který to představení nezná… Rád bych, aby se to uvedlo na pravou míru…

A kdyby se to uvedlo na správnou míru? Na jaký titul byste měl v Národním divadle chuť, kdyby se pro něj našlo odpovídající obsazení?

Chuť je jedna věc, ale obsazení – jak jste sám správně naznačil – může být problém. Byl jsem v Národním naposledy jako divák, a to před dvěma lety na Bělohlávkových Řeckých pašijích, velmi se mi líbily. Ale abych mohl říct, já bych chtěl dělat to či ono, to bych musel vidět, v jaké stavu je teď soubor, sólisté, a to opravdu nevím. Ale máte pravdu v tom, že by byla hloupost říct: Já už nechci s operou Národního divadla mít nic společného. Mimochodem – operu bych měl dělat příští rok v Ženevě – zase Růžového kavalíra…

Tak ať se vám všechny sny splní. A hlavně ať vám zdraví slouží.

To bych si přál ze všeho nejvíc…

Děkujeme pane dirigente za rozhovor a za setkání.

www.fok.cz

foto: Dagmar Kneřová