Dirigent Jiří Kout o své nemoci, FOK i Národním divadle

  1. 1
  2. 2

Zpočátku mluvil velmi potichu a pomalu a dost obtížně hledal slova. Těžká nemoc, operace a několikaměsíční pobyt na lůžku na něm byly hodně znát. Ale přece jen: Když déle hovořil o hudbě, chvílemi jakoby se jeho tvář aspoň trochu rozjasnila. Jakoby na pár minut zapomenul na svoji bolest. Za dvě hodiny jej přitom čekal koncert.

Letos třiasedmdesátiletý Jiří Kout patří k dirigentským legendám. K veličinám, uznávaným po celém světě. Začínal u plzeňské opery. Když ale v osmašedesátém nesouhlasil s okupací naší země Rusy, vyhodili ho na dlažbu. Jen díky záskoku a souhře náhod byl po několika letech vzat na milost. Pak ale znovu přituhlo a tak v Národním divadle dlouho nevydržel a emigroval. Jeho hvězda šla potom brzy strmě nahoru. Působil v řadě předních světových operních domů, od Vídně přes La Scalu až po MET. Před pražské publikum se vrátil až v roce 1992. Před čtyřmi lety pak kývnul na nabídku šéfdirigentského postu v Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Měl jste nedávno větší zdravotní problémy. Už to je lepší?

Mám za sebou velice těžkou dobu tří měsíců, po velice těžké operaci. Neměl jsem prakticky vůbec sílu uvažovat o budoucnosti. Žil jsem ze dne na den a prosil jsem Pána Boha, aby to nějak dopadlo. Abych mohl ještě pokračovat. Teď, po čtyřech měsících, začínám znovu, abych si ověřil síly, jestli to vůbec půjde. Uvidíme.

Vypadáte ale přece jen už docela dobře…

Jestli vypadám dobře, tak to je jen kvůli tomu, že jsem se – pokud to chci znovu zkusit – musel začít pohybovat, že jsem nemohl jenom ležet. U nás ve Švýcarsku, kde bydlíme, jsem začal chodit na procházky a štěstí bylo, že jsem zažil aspoň trochu sluníčka.

Hudba, myšlenky na ni, vám ale také trochu pomáhají, nebo ne?

Abych řekl pravdu, první dva měsíce jsem v sobě nenašel sílu vůbec na nic. Nevím, jak bych to popsal, ale říkal jsem své ženě, že ze mne snad vyoperovali něco, co mě zbavilo radosti a chuti do života. Já jsem první tři měsíce skutečně neotevřel žádnou partituru.

Teď už aspoň trochu na to, co bude za týden, za měsíc, za půl roku, přemýšlíte?

Před dvěma lety jsem slíbil Drážďanské filharmonii dirigovat únorový koncert k výročí vybombardování Drážďan. Koncert, který je tam každoroční tradicí, při kterém se netleská, kdy na konci lidé jenom pietně vstanou. Říkal jsem si, že to musím dokázat, i když to určitě bude bolet. Už jen kvůli tomu hroznému výročí. A tak jsem si při tom aspoň trochu ověřil síly. Uvidíme, jestli to vůbec dál půjde.

Teď máte před sebou nové koncerty s vaším Symfonickým orchestrem FOK…

Já jsem ve FOKu našel orchestr, který mi jde takříkajíc na ruku. Cítí se mnou, dýchá se mnou. Jenom proto to také mohu dělat. Po té celoživotní dřině jsem dnes zaplať Pán Bůh v situaci, kdy nepotřebuji mít zaměstnání. Ale spolupráce s tímto orchestrem mi prostě dělá potěšení, radost.

Vy už žijete dlouhou řadu let venku. Nestýskalo se vám přece jen po životě tady? Nenapadlo vás ale přece jen po listopadu se vrátit?

To samozřejmě, to nelze popírat. Já jsem měl dokonce před časem nabídku od ředitele pražského Národního divadla pana Srstky, abych se stal šéfem opery. Dokonce jsem kvůli tomu sem na pár dnů přijel, abych viděl několik představení. Přiznávám, byly to hodně emotivní chvilky, byl jsem od toho tady přece jen vzdálen dvacet let. Ale na druhou stranu, přece jen zvládnu v sobě tyto pocity udržet a žít pár kilometrů odsud. I kdybych se tenkrát rozhodl pro přijetí funkce šéfa opery v Národním, stejně bych se asi sem nestěhoval. Já už jsem se v životě tolikrát balil, měl jsem s tím tolik trápení, od studentských let přes někdejší Národní divadlo, kdy jsem neměl kde bydlet a kolegové mě nechávali u sebe přespávat, až po emigraci, kdy jsme se v Německu stěhovali několikrát… Já si myslím, že už mám právo se znovu nestěhovat.


Zmínil jste pražské Národní divadlo z dob předlistopadových. I při té vší bídě tehdejších let to přece jen muselo být pro vás zadostiučinění, když se vám po plzeňském vyhazovu podařilo znovu dostat se k opeře, a navíc do Prahy. Pravda, premiéry vám zvlášť ze začátku nesvěřovali, ale dirigoval jste hodně představení. To musela být radost, nebo ne?

Já jsem to, co chci teď říci, nikdy nepopíral a už jsem to veřejně řekl: To, že jsem se mohl k opeře vrátit, byla osobní odvaha – i když nevím, jestli to tak mohu nazvat, možná je lepší slovo moc – tehdejšího ředitele Národního divadla Kočího, který si moje angažování vzal takříkajíc na triko.Věděl jsem, že všichni čeští ředitelé operních divadel měli zákaz se mnou spolupracovat. Kočí si mě v divadle ponechal i přesto, že týden po mém angažování do Prahy přijela z Plzně takzvaná delegace zástupců tamní veřejnosti, či jak se tomu tehdy říkalo – šéf plzeňské opery, osvětlovač z tohoto divadla a ještě asi dva lidé, kteří přišli a mluvili jménem Plzně. Říkali, že žádají, aby mé jméno zmizelo z plakátů, že nesmím v Národním divadle pracovat. Říkali také, že mě napřed chtějí vidět pracovat na ulici, třeba zametat, a pak teprve že jsou ochotni o tom všem dalším uvažovat. Ředitel Kočí to ale odmítl, zastal se mě a nechal mě v Národním divadle pracovat. I když mně to pak několikrát připomněl: Nezapomeň, že máš máslo na hlavě…

Svazovalo vás toto, co jste právě říkal, hodně při rozhodování o tom, zda emigrovat?

Ne, nesvazovalo. Poměry se totiž změnily. Ředitel Kočí po čase odešel a místo něj přišel jiný ředitel a taky nastoupil šéf opery, pan Konvalinka, který mně hned na samém počátku řekl: Já si to asi nemůžu dovolit vás tady mít, protože takového člověka jako jste vy já chránit nebudu. Takže se opět uvažovalo, že mě propustí. Čili to pak už byla situace už zcela jiná.


Vy toho máte po svém odchodu z republiky za sebou skutečně hodně, to ani nejde snad všechno vypočítat. Kdybychom to vzali s trochou nadhledu: Na co z těch mnoha let po vaší emigraci nejraději vzpomínáte? Byla to třeba Německá opera v Berlíně nebo něco jiného? Co z toho nebo kdo se vám nejhlouběji, v dobrém, zapsal do paměti?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


10
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
10 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Vynikajici rozhovor z obou stran. Co vice rici? Dekuji. Take ziji uz temer 30 let mimo Cesko a vidim veci z pohledu nekoho z venku. Dokazu plne pochopit, cim ten clovek prochazel, kdyz odesel z domova za tuheho komunismu. O umeni rozhodovali ti, kteri o nem nemeli tu nejmensi paru. Oni by meli zametat ulice, ne dirigent Kout. Je velmi pozitivni, ze preckal dobre operaci a ze se mu vraci energie. Kdysi mi nekdo rekl: "In life, you will not always get what you want, but usually, you will get what you need." V mnohych situacich se mi to potvrdilo.… Číst vice »

Anonymous

Děkuji za krásný rozhovor.
Zmiňovaných únorových koncertů v Drážďanech jsem se zúčastnila jako členka sboru a musím přiznat, že to byl jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků. Dvořákovo Requiem jako připomínka válečné tragédie, to vše doprovázené národní hrdostí, pokorou a obrovským obdivem k panu dirigentu Koutovi. Nebyla jsem jediná, komu po skončení koncertu při minutě ticha vytryskly slzy z očí..

Pane dirigente, velice si vážím Vašeho umění a také Vaší odvahy a odhodlání. Přeji pevné zdraví a hodně sil do další nádherné práce.

L.

Anonymous

Krásný rozhovor s člověkem, před kterým by mnozí z nás měli smeknout. Navíc poodhalil, jak pracují naše divadla. Máme málo lidí, kteří v kulturní oblasti dělají našemu národu čest. Pan Kout mězi ně patří a je i morální autoritou. Přeji všechno dobré ze srdce a hlavně zdraví.
Jana

Anonymous

Velmi děkuji vám i panu dirigentu Koutovi. Je to asi ten nejkrásnější a nejlidštější rozhovor, který jste tu doposavad zveřejnili. Mnoho nám dává se dozvědět o duši a okolnostech.

Markéta

Anonymous

Nádherný rozhovor, díky. Pepa

Anonymous

Dodnes vzpomínám na odpolední Rusalku v ND, kterou poprvé řídil pan dirigent Kout, a na všechna další představení v ND. Je to největší český dirigent současnosti a škoda, že naše společnost, ať už předlistopadová či polistopadová, jeho umění a schopností nedokázala plně využít. On vždy bojoval proti zakořenělé české šmíře a povrchnosti a to se u nás neodpouští!

Anonymous

Než jsem dočetla, vyhrkly mi slzy do očí. Chci poděkovat pan Koutovi za to, co pro hudbu celý život dělal, za jeho osobní statečnost a lidsky pevný životní postoj. Přeju mu, aby ho nemoc netrápila a byl zase co nejdříve fit.

Děkuji vám, že jste dokázali jako jediné médium zabývající se vážnou hudbou, přinést takhle krásný rozhovor s tímto člověkem, který toho v životě mnoho těžkého prožil a nezůstal zlomený.

Klára S.

Anonymous

Je těžké po přečtení takovéhoto nádherného rozhovoru cokoliv dodávat.

Snad jen…

Přeji tomuto skutečně vzácnému člověku mnoho sil a zdraví pro překonání nemoci. Sobě, abych mohla pod jeho vedením slýchat ještě dlouho krásnou hudbu na vlastní uši. Tomuto webu přeji mnoho tak dobře zpracovaných témat a rozhovorů i další tisíce spokojených čtenářů, kterým pomáháte naplnit touhu po kvalitně a čtivě připravených informacích z oblasti hudby, opery a baletu. Jana Vodrážková

Markéta Křipská

Nádherný rozhovor s člověkem, kterého bychom si měli za jeho životní postoje vážit. Děkuji redakci, že nepřehlíží lidi, kteří něco znamenjí na úkor mediálních hvězd.

Anonymous

Toto je jeden z nejlidštějších a nejzajímavějších rozhovorů, které tenhle portál přinesl. Po čase jsem si ho připomněla, a musím říci, že neztratil nic ze své emotivnosti a síly.