Mirko, známe se už poměrně dlouho, takže si dovolím začít osobně. Když tě dnes vidím jako vedoucí katedry tance HAMU, pořád tě mám spojenou hlavně s tvorbou a výukou. Jaké to pro tebe je, ocitnout se najednou v pozici člověka, který má vést celou katedru?
Je to pro mě trochu nezvyklý pocit. Uvědomuji si svoji zodpovědnost a přistupuji k této příležitosti s velkým respektem. Vnímám to tak, že nastala fáze, kdy se mám posunout. Přesto mám v plánu pokračovat v tom, co dělám i mimo katedru, a myslím, že se některé moje aktivity trochu přeskupí. Budu trochu omezovat učení v ZUŠ, tak abych vše časově zvládla.
Přebíráš vedení katedry po doc. Lucii Hayashi, jejíž působení bylo výrazně spojeno s organizačním a manažerským rozvojem katedry. Ty naopak přicházíš z dlouholeté umělecké, choreografické a pedagogické praxe. Co podle tebe během minulého vedení fungovalo dobře a na co chceš navázat? A co bys naopak ráda změnila?
Taneční katedra patří mezi ty velké katedry v rámci Hudební a taneční fakulty AMU. Jsou to vlastně malé katedry (pedagogika, choreografie, teorie) uvnitř velké katedry. Svého času byla ve hře myšlenka, že by vznikla taneční fakulta. Katedru tvoří tři obory, které v sobě ještě obsahují specializace. Máme bakalářský, magisterský a doktorský stupeň. Některé programy jsou akreditovány i v angličtině, máme denní studium a v pedagogice i kombinovanou formu, katedra nabízí i kurzy celoživotního vzdělávání. Je toho tedy hodně.
V předchozích letech byl vytvořen systém, kdy se vedení opírá o garanty jednotlivých oborů, kteří řídí, kam se studium jejich oboru ubírá. Na to bych ráda navázala. To, co bych ráda rozvíjela, je ještě větší komunikace se studenty a mezikatedrální a mezioborová spolupráce. Pro studenty je důležité potkávat se a spolupracovat se svými vrstevníky. Moje zkušenost je taková, že studentské spolupráce většinou pokračují i mimo školu a jsou pro přechod do profesního života důležité. Také je důležitá internacionalizace. Ráda bych pokračovala v podpoře a rozvoji mezinárodních spoluprací a výjezdů jak studentů, tak i pedagogů do zahraničí a také v organizování workshopů s významnými tanečními osobnostmi z ČR i zahraničí.
Můžeme se u této otázky ještě chvíli zdržet? Chystají se tedy nějaké zásadnější změny ve výuce, fungování katedry nebo v jejím propojování s dalšími katedrami HAMU, případně DAMU a FAMU?
Propojování studentů napříč katedrami mi připadá velmi smysluplné. Už teď se přirozeně vyvíjí spolupráce s katedrou nonverbálního divadla, tradičně spolupracujeme s katedrou skladby, s katedrou kamery a dalšími. V příštím roce se naše spolupráce s FAMU rozroste o spolupráci na tanečních filmech s FAMU International. Zkoušíme také modulovou výuku, ve které se mohou propojit studenti napříč katedrami (katedra tance, nonverbálního divadla a KATaP). Některé předměty jsou otevřené studentům z jiných kateder (např. na improvizaci se potkávají studenti z nejrůznějších oborů a je to velmi zajímavé a myslím i zábavné). V současné době je na fakultě větší podpora mezioborové spolupráce, nové vedení tyto aktivity nejen podporuje, ale někdy i samo iniciuje. Studenti se účastní jednotlivých projektů společně s hudebníky a studenty katedry nonverbálního divadla (např. HAMU 80, HAMU for Havel a pod). Spolu s katedrou nonverbálního divadla chystáme projekci tanečních a pohybových filmů v rámci FAMU 80. Na jaře nás čeká projekt pašijí spolu s bicisty, skladateli a nonverbály a zdá se, že tato tendence se bude dál rozvíjet. Mám z toho radost, protože společná práce studenty nejen posouvá, ale často se právě v této době vytvářejí společné vazby, které se pak rozvíjejí během profesního života.
Když se podíváš na dnešní studenty a na svět, do kterého budou vstupovat, co podle tebe potřebují umět kromě samotného řemesla? Má umělecká škola vychovávat také lidi schopné kriticky reflektovat společenské, politické a technologické změny?
Myslím, že jakákoliv škola, zejména pak vysoká by měla vychovávat lidi schopné kritického myšlení a schopné reagovat na to, co se ve společnosti děje. Ráda bych, aby naši absolventi byli dobře vybaveni do profesního života a aby to byli lidé, kteří mají rozhled, jsou schopni se orientovat v současném složitém světě, aby se mohli opírat o hodnoty, byli schopni rozlišovat a pojmenovávat to, co se děje nejen ve světě umění, ale také mimo něj. Protože ať už budou tvůrci, ať budou vychovávat další generace tanečníků nebo bádat, je třeba rozumět světu okolo sebe, protože umění ho zrcadlí. To, co právě žijeme, pojmenovává nebo ukazuje, i když často abstraktní formou.
Tady se nabízí souvislost s improvizací, kterou se zabýváš celý život. Ta učí reagovat na změnu, pracovat s nejistotou, rozhodovat se a nést odpovědnost. Přenášíš něco z tohoto způsobu uvažování i do vedení a vize katedry?
Myslím, že ano. Přesně, jak říkáš, improvizace mě učí nebát se toho, že nevím, ale zároveň posiluje schopnost rozhodnout se, pohnout se, něco udělat a tím situaci začít řešit. Ladit se na ostatní a rozhodovat se, reagovat na ostatní a pak také nést zodpovědnost za to, co udělám. Na improvizaci mám velmi ráda moment, který mi letos velmi přesně pojmenovala Lisa Nelson, a sice moment negotiation – vyjednávání. Je to vyjednávání na fyzické úrovni. Těla spolu komunikují, reagují na sebe a společně neverbálně vyjednávají. Je to moment určitého vzájemného zcitlivění, vzájemného naladění se na sebe, možná i přijetí toho, že jsme, kdo jsme, a hlavně nalezení společného momentu sjednocení. Toto mi připadá i příhodné k tomu, jak katedru vést. Myslím, že se to děje, a já bych byla ráda nápomocna tomu, aby naše práce dál pokračovala tak, že se setkáváme a mluvíme a probíráme, vyjednáváme a ladíme své postoje a zkušenosti ohledně toho, co vnímáme, že je třeba.
Vždycky na mě působíš jako člověk, který není příliš mocensky založený. Teď ale institucionální moc skutečně máš. Jak s ní zacházíš a dá se podle tebe vést katedra nehierarchicky?
No to je těžká otázka. Já jsem idealistka a líbilo by se mi, kdyby bylo možné, aby katedra fungovala nehierarchicky, ale obávám se, že to neumíme, nemáme na to zažité postupy a vlastně ani zkušenosti a v rámci celé školy to asi není možné. Ale všechny podstatné věci diskutuji s garanty nebo, je-li třeba, v širším kolegiu. Zároveň je pro mě důležité, aby nejen kolegové, ale i studenti vnímali, že mě zajímá jejich názor nebo problémy a mají u mě vždy otevřené dveře.
Když ses začala zabývat improvizací, české taneční prostředí bylo úplně jiné. Jak ses k ní vlastně dostala a co tě na ní tehdy tak přitahovalo?
Myslím, že už jsem to někde říkala, mám pocit, že jsem improvizovala asi od malička, jen jsem to tak nenazývala. V době, kdy jsem choreografii studovala, se improvizace nezmiňovala nebo se používala pro hledání pohybového materiálu, ale to velmi opatrně. Párkrát jsem zažila improvizaci u Evy Blažíčkové, tak jak ji učila na Duncan Centre, ale nebylo to, co jsem hledala. Během studia jsem ale měla příležitost zažít workshopy s nejrůznějšími tvůrci a mohla jsem vycestovat na různé improvizační workshopy do Evropy.
Úplně iniciační pro mě byl workshop Randyho Warshoa, který učil kontaktní improvizaci, pak jsem se potkala se systémem Williama Forsytha „Improvisation Technologies“ a tam jsem vnímala, že s ním rezonuji a bytostně mě zajímá. To bylo v devadesátých letech. V té době jsem se začínala zabývat využitím improvizace přímo v představení. Můj první improvizační projekt se jmenoval Prostor pohybu a zvuku, tvořili jsme ho společně se skladatelem a hudebníkem Ondřejem Adámkem a hráli ho všude možně – na HAMU, v Galeriii Rudolfinum, venku na festivalech a moc nás to bavilo.
Ale začínala jsem v době, kdy improvizace byla chápána jako něco méně hodnotného. Něco, čemu se nemusí věnovat takové úsilí, co se nemusí zkoušet, co se jen tak nahodí a je to hotové, něco, co není tolik umělecky cenné. Vlastně se celou dobu věnuji zkoumání toho, jak improvizace funguje v kompozici a choreografii. Jak nastavit hranice nebo jak vytvořit strukturu, která bude fungovat před odlišným publikem. Jaké interprety improvizované představení vyžaduje, protože ne každý tanečník/tanečnice toho jsou schopni. Většinu svého profesního života pracuji na tom, aby improvizace byla chápána jako svébytná disciplína, která má svoji hodnotu. Jsem ráda, že v současné době už je celkem běžně možné pracovat s improvizovaným představením a mnoho mladých tvůrců se k této disciplíně vztahuje.
Dnes o improvizaci nejen učíš a tvoříš, ale také o ní píšeš. Proměnilo se za ty roky tvoje chápání toho, co improvizace vlastně je?
Proměnilo. Tím, jak jsem něco, co jsem dělala spíš jen intuitivně, začala prozkoumávat a pojmenovávat, objevila jsem mnoho dalších poloh toho, co improvizace znamená. Nicméně si chci zachovávat ten původní pocit, který je iracionální a je myslím blízký tomu, jak by se popisovala vášeň. Někdy neumím uchopit to, co cítím, a když si zatancuju, je můj pocit jasnější, uchopitelnější.
Improvizace je způsob bytí. Setkávání s řadou osobností mě utvrzuje v tom, že improvizace vede člověka k určitému způsobu uvažování nejen v tanci, ale celkově v přístupu k životu. Připadá mi, že improvizace také umožňuje věnovat se tanci celý život. Udržovat si zvědavost. Moc se mi líbí přístup Dannyho Lepkoffa, který říká, že je výzkumníkem, nebo přístup Julyena Hamiltona, který vnímá improvizaci jako prostor, kde může reagovat na současnost. Podobný přístup vnímám i u osobností, se kterými jsme vedli rozhovory v rámci výzkumného projektu, jehož výsledkem je kniha Tajně naživu: Perspektivy vtělené zkušenosti v taneční improvizaci. Mně se na improvizaci líbí to, že můžu s lidmi komunikovat jinak než verbálně. Tělo nelže a rozhodnutí se demonstrují fyzicky.
A nakonec trochu mimo funkci: když si na chvíli odmyslíš všechny povinnosti, co tě teď samotnou v tom, co děláš, (na tanci) opravdu zajímá?
Mě zajímá to, jak může být tanec součástí běžného života. Proč pořád jako společnost vidíme tančícího člověka buď jako něco výlučného (to většinou na základě výkonu), nebo jako něco divného. Tím, jak hodně pracuji s nejrůznějšími věkovými skupinami od malých dětí až po velmi zkušené tanečníky v seniorském věku, vidím, jak je tanec ozdravný, jak nás přivádí k nám samým, jak nám dopřává jinou než verbální komunikaci a jak by bylo skvělé, kdybychom každý den alespoň chvilku měli možnost tančit, ať už sami nebo s někým.
S Mirkou Eliášovou vznikl v roce 2022 také podcast, ten si můžete připomenout a pustit zde. Mirka Eliášová, tanečnice, pedagožka, choreografka, je absolventkou v oboru choreografie na Taneční katedře HAMU v Praze. V následujících letech se věnovala využití improvizace v současném tanci a v roce 2007 obhájila disertační práci v oboru choreografie a teorie choreografie. O umělkyni více zde.
