Bamberští symfonikové a Hrůša hostovali s mimořádným úspěchem na předchozím ročníku festivalu před dvěma lety (recenzi si můžete přečíst zde). Tentokrát začínal jejich program Žárlivostí, původní předehrou k opeře Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Kompozice opery zabrala skladateli více než osm let od února 1895, kdy Janáček zkomponoval úvod k zamýšlené opeře, v němž ztvárnil jeden ze základních dějových motivů. Žárlivost není klasickou operní předehrou a před Její pastorkyní nakonec nikdy nezazněla. Janáčkův osobitý kompoziční styl v ní teprve krystalizuje a skladba trpí jistou nesourodostí, překotným sledem hudebních myšlenek i jejich nedořečením. Interpretace Žárlivosti je oříškem, se kterým se každý musí poprat.
Žárlivost, která zůstala trochu za závojem
Dirigent Jakub Hrůša, plně si vědom těchto skutečností, pro kompaktní vyznění Žárlivosti učinil skutečně vše. Jeho koncepce temp, jejich přechodů, kontrastů i gradací byla jasná a přesvědčivá. Orchestr, zejména dechy, však na mě působil dojmem „přílišné sebekontroly“. Zejména dřevěné dechové nástroje se nedokázaly v hustém pletivu partitury patřičně prosadit. To nejde bez větší dravosti, expresivity, vynášení drobných motivků, často jen jednotlivých tónů, zkrátka všeho, co není v notách přímo zapsáno, ale dělá Janáčka Janáčkem. Představoval bych si, že zde rozhodně měly dát o sobě více vědět hráčské individuality. Takto zůstal účinek hudby jako mementa kruté lidské žárlivosti omezen.
V programu následovala symfonická báseň Holoubek, op. 110 Antonína Dvořáka. Vznikla necelé dva roky po Janáčkově Žárlivosti na podzim roku 1896 jako poslední z cyklu čtyř symfonických básní podle Kytice Karla Jaromíra Erbena. Hlavní roli v ní hraje smrt a tíha svědomí. Muž umírá, vdova se za měsíc znovu radostně vdává. Na hrob bývalého manžela pravidelně přilétá bílý holoubek, jeho převtělení, jenž svým vrkáním připomíná, že žena muže otrávila. Ta pak končí život sebevraždou. Skladba nese námětově řadu společných rysů s Janáčkovou Žárlivostí. A byl to právě Leoš Janáček, kdo Dvořáka přemluvil, aby se premiéra Holoubka uskutečnila v Brně, a sám ji také dirigoval na koncertě 20. března 1898.
Od pianového baladického úvodu smyčců a sóla dvojice fléten skrývalo provedení Dvořákova Holoubka v sobě nedefinovatelné napětí „klidu před bouří“. Při vší lyričnosti z orchestru vyzařovala tíseň, zoufalství i předtucha… V provedení Holoubka zaujaly v první řadě smyčcové skupiny Bamberských symfoniků. Uchvátily neskutečně bohatou škálou dynamickou, barevnou i výrazovou. V baladickém smutečním úvodu Holoubka tiše a bolestivě naříkaly, ve svatebním veselí se jejich dynamické vlny zvedly a mohutně zabouřily. Tehdy se bohužel zvuk dřevěných dechových nástrojů ztrácel. Lépe na tom byla první řada fléten a hobojů, hůře pak za ní sedící druhá řada klarinetů a fagotů, s výjimkou skvělých strašidelných sól basklarinetu. I žesťům jako celku ve Dvořákovi chyběla malá špetka „plechového“ lesku. Že by to bylo jen divadelní akustikou?
K nejsilnějším dojmům z Hrůšova Holoubka patřila jemná snová pianissima a pestrá paleta zvukomalebných efektů, které dirigent z orchestru vykouzlil. Tajemně impresionistický závěr s dechovým chorálem patřil k nezapomenutelným momentům. Naproti tomu si Hrůša s gustem a temperamentem užil tanečního veselí, jež bylo tak svrchovaně české, jak jen u Dvořáka může být.
V Brucknerovi Bamberští symfonikové našli svůj vlastní hlas
Po přestávce nastoupil dirigent na stupínek s mikrofonem místo taktovky. Oznámil anglicky, že následující provedení Čtvrté symfonie Es dur „Romantické“ Antona Brucknera je věnováno památce dirigenta Herberta Blomstedta, který nedávno zemřel ve věku 99 let. Blomstedt byl řadu let čestným dirigentem Bamberských symfoniků a Brucknerova díla s nimi prováděl po dvě desetiletí po celém světě. Díky němu má orchestr Brucknerovu hudbu hluboce zažitou a přijal ji jako svůj nejvlastnější repertoár. Bylo to dojemné a reakce hudebníků byly zřejmé.
Čtvrtá symfonie patří k nejhranějším kompozicím rakouského skladatele. Premiérovali ji Vídeňští filharmonikové s Hansem Richterem roku 1881. V českých zemích poprvé zazněla 21. dubna 1893, opět v Brně! Se Symfonickým orchestrem německého divadla ji provedl dirigent Otto Kitzler, Brucknerův učitel.
Pokud jsem až dosud vyslovoval připomínky k zvukové vyrovnanosti, týkaly se jen první části koncertu a v Brucknerovi padly. Žestě totiž svítily ažaž. Dřeva, obsazená pouze po dvou oproti dvojnásobnému počtu hráčů v žesťových sekcích, se prosazovala podstatně lépe. Provedení Brucknerovy Čtvrté symfonie bylo jedním slovem vynikající. Dirigent v něm dovedl svůj orchestr k vrcholnému festivalovému výkonu.
V tomto rozměrném symfonickém díle se skrývá jisté nebezpečí přílišné členitosti, čemuž Hrůša rázně předešel sevřeným celistvým pojetím, kdy vše stále plynulo kupředu. Nepřeháním také, když řeknu, že Brucknerova Čtvrtá stojí a padá s první hornou. Od prvních taktů exceloval v mnoha náročných sólech hráč prvního lesního rohu, na dálku jsem neviděl dobře, ale domnívám se, že to byl pan Christoph Eß, který celý part hrál sám, bez „tupléra“ (dalšího hráče, který hraje tutti partie první horny, aby si sólista malinko odpočinul, obvyklá praxe u nás). Podal jedinečný, krásný muzikantský výkon, který byl v závěru publikem spontánně odměněn. Skvěle však hrála celá čtyřčlenná skupina horen. Housle, violy a violoncella opět uchvátily plasticitou, sytostí a vřelostí hry.
Vedlejší téma první věty pojal Hrůša tempově „podsaditěji“, v sonátové repríze ho pak nepatrně zrychlil („o čárku“, říkají muzikanti, rozuměj čárku na stupnici metronomu), což v daném momentě zapůsobilo osvěživě. Ve druhé větě odvedl skvělou práci s odstíněnou dynamikou. Piano, pianissimo, piano pianissimo – vše, co jasně naznačovala otevřená dlaň dirigentovy levé ruky, bylo bezpříkladně jednotně a přesvědčivě všemi hudebníky provedeno. V té chvíli jsem si uvědomil, jak bezvýhradně a oddaně jde orchestr svému šéfdirigentovi ve všem „na ruku“. V české kotlině v tak vysoké míře nevídáno…
Vzdálenými fanfárami loveckých motivů se ohlásilo svižné scherzo, vtipné a brilantní, střídané ländlerovou střední částí, v níž dirigent i orchestr zdařile laškovali s drobnými nepatrnými zpomaleními. Kapitolou samou o sobě byla věta závěrečná, omračující zejména svými kontrasty dynamickými. V tichých úsecích vedlejších témat zaujala dřeva, jež rozváděla disonantní souzvuky do krystalicky čistých konsonancí. V monumentálním závěru orchestr zahřměl naposledy, poté stejně intenzivně zabouřilo nadšené publikum ve zcela vyprodaném hledišti.
Bamberští symfonikové potvrdili svým výkonem pověst tělesa, oceněného v britské anketě Gramophone Awards jako „Orchestr roku 2026“. Jistě by toho nebylo možno dosáhnout bez vytrvalé, usilovné a poctivé práce jejich šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Nesmírně mě těší, když vidím a slyším, že brněnský rodák je dnes neoddiskutovatelně pevnou součástí nejužší světové dirigentské elity. Věřím, že jednou určitě překoná i legendárního Rafaela Kubelíka…
10. mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno
6. listopadu 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Leoš Janáček: Žárlivost, úvod k Její pastorkyni
Antonín Dvořák: Holoubek
Anton Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“, verze 1878/80
Účinkující
Bamberger Symphoniker
Jakub Hrůša – dirigent
