Indi Stivín: Kontrabas je dokonalý nástroj pro 21. století

Spojení špičkového interpreta, dirigenta a skladatele má jistě své nesporné výhody. Necítíte se však někdy poněkud rozpolcen?
Spojení všech těchto profesí je většinou výjimečná událost. Běžně jsem interpret, nebo dirigent, nebo skladatel. Když se podaří během jednoho koncertu vše propojit, mám z toho vždycky velkou radost. Samozřejmě to v praxi znamená, že se jako interpret musím občas otočit k posluchačům zády a občas naopak dirigovat čelem k publiku. Ale obě dvě tyto činnosti jsou, řekl bych, tak nějak pevně ukotvené v zemi. Jsou jako bratři, co si dobře rozumí. Drží a já se o ně mohu opřít a mohu se na ně kdykoliv spolehnout.

Jak toto spojení funguje, si budeme moci sami vyslechnout na koncertu v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu. Na čem je postavena jeho dramaturgie?
Dramaturgie tohoto festivalu celkově je výjimečná už z hlediska právě oblasti Valtic. Valtice jsou rodiště mého nejoblíbenějšího kontrabasového autora Johanna Matthiase Spergera. Jeho kontrabasový koncert je nádherná hudba, hrát ho je z hlediska interpreta vyložená radost. A i z hlediska dramaturgie se to ve Valticích přímo nabízí. Další kompozice v rámci večera budou dílem jeho současníků, například Mozartův hobojový koncert. Dramaturgickou zajímavostí je také to, že koncerty věnované klasicismu bývají často na téma „Mozart a ti druzí”, ale zde ve Valticích bude v hlavní roli právě Johann Matthias Sperger. Za své kompozice pro sólový kontrabas si toto prvenství právem zaslouží.

Čím vás zaujal právě Sperger?
Johann Matthias Sperger je absolutní rekordman co se týká děl pro sólový kontrabas. Pokud bychom měli zmínit například jeho kontrabasové koncerty, tak těch napsal osmnáct. Žádný jiný hudební skladatel, ani před ním ani po něm, se tomuto počtu nepřiblížil ani z dálky. Byl to jeden z prvních kontrabasových virtuózů na světě, ne-li úplně první, a narodil se na Moravě. Hrál ty své koncerty sám, psal je pro sebe a také je z nich cítit velká vášeň k tomuto nástroji. Jeho 18. koncert, tedy poslední, je opravdová perla jeho tvorby, je v něm to nejkrásnější z klasicismu. Já z jeho děl cítím opravdovost a upřímnost a je až překvapující, jakou sílu jeho hudba má. Bez nadsázky nás dokáže přenést do světa, kde kontrabas je úžasně zpěvný sólový nástroj a celý orchestr se mu podřídí. Toto dokázalo jen málo skladatelů v dějinách hudby. Já osobně bych řekl, že to dokáže jen pravá láska ke kontrabasu. A Johann Matthias Sperger ji nejen cítil, ale hlavně dokázal uchopit do not a zaznamenat na papíře. Jsem šťastný, že se narodil právě ve Valticích na Moravě a že máme dnes možnost jeho dílo obdivovat všichni.

Spergerovi věnujete i svou Valtickou fantazii, která bude mít letos ve Valticích premiéru. Byla zamýšlena přímo pro tento festival?
Ano, nabídku jsem dostal minulý rok přímo z Valtic. Než jsem se dozvěděl, že skladbu bude hrát soubor Barocco sempre giovane, neměl jsem v partituře ještě ani notu. Přemýšlel jsem samozřejmě o nástrojovém obsazení, ale tak nějak abstraktně. Jakmile jsem se dozvěděl o tomto souboru, další práce byla okamžitě naprosto konkrétní.

S Barocco sempre giovanne se tedy znáte asi dobře.
Spolupracujeme už delší dobu. Barocco sempre giovane je plné skvělých hudebníků, kteří zahrají perfektně nejen ono baroko, ale všechny styly, ty nejmodernější nevyjímaje. Velkou výhodou jetaké to, že každý jednotlivý hudebník tohoto souboru je sám vynikající sólista, takže nemají žádná omezení v repertoáru, mohou zahrát kdykoliv cokoliv. Letos jsme si například společně zahráli koncertantní symfonii od Carla Ditterse se sólovou violou a kontrabasem. Tento kus patří mezi ty, co se málokdy hrají, vyžaduje totiž sólového violistu a těch je všeobecně nedostatek. V Barocco sempre giovane ovšem hraje skvělý violista Jiří Kabát, který je navíc vynikající dirigent a skladatel, takže si dokážete představit tu všudypřítomnou hudbu a ten nadhled, s jakým se zhostil svého violového partu. A takhle bych mohl hovořit o všech členech souboru, je to naprosto výjimečné hudební těleso.

A jak konkrétně tedy toto těleso ovlivnilo výslednou podobu skladby?
Psal jsem každý part všem hudebníkům na míru. Mně se totiž píše moc dobře, když vím, kdo skladbu bude hrát. Během psaní si tak můžu s muzikanty povídat. Třeba říkám: „Tady to budeš mít pěkný, Franto, tady si dej pozor, máš tady skok, poslouchej flétny, ty ti napoví…“ a tak dále. Nebo tam má dlouhou pauzu, tak mu radím, aby si počítal, normálně k němu mluvím, jako by seděl vedle mě, a přitom jsem doma sám.

Vaše druhá skladba, která zde zazní, už pro tento soubor psaná nebyla, že? Jaké místo má na Lednicko-valtickém hudebním festivalu?
Skladba Svatý Václave (Kanción pro kontrabas) vznikla v září minulého roku pro hudební festival F. L. Věka v Dobrušce a napsal jsem jí původně pro svůj orchestr Collegium Stivinum. Září je krásné období v roce, z hlediska akademického (nebo chcete-li školního) všechno teprve začíná, ale zároveň se záhy zastavujeme a připomínáme si našeho knížete Václava. Já osobně se, když píšu, rád vracím do naší historie.

Z jakého důvodu?
Je bohatá, jedinečná, plná různých prvenství i odvahy, je to bezedná studnice inspirace. Nabízí také velké množství otázek, takové to: „Co by kdyby“. A to je teprve skutečně nevyčerpatelný pramen. Kterým směrem by se asi ubíraly naše dějiny, kdyby Václava nezabili, kdybychom mohli mít nejen krále, ale také královny, kdyby bitva na Bílé hoře dopadla jinak, kdyby nezabili následníka habsburského trůnu, kdyby operace Bachových očí dopadla dobře nebo Mozart odjel ve 34 letech do Anglie a tak dále. Zkrátka naše historie – stejně jako ta světová – se kdykoliv mohla ubírat jiným směrem. Ale modlitby ne, ty zůstávají stejné. A „můj Václav” je ta prostá modlitba beze slov, neměnná po celá staletí. Skladba začíná tématem Svatováclavského chorálu a já mám pocit, jako by toto téma mělo v sobě zakódovanou schopnost posílit všechny duše, které cestou potká. Je v něm nakumulovaná energie, stejně jako v sólovém kontrabasu, jako ve stoletém dřevě. Tu energii bych rád dal lidem a není lepší místo než právě na koncertě.

Jakou úlohu v této modlitbě hraje kontrabas?
Kontrabas je zde prorokem, zpěvákem i vypravěčem. Jeho role je vedoucí, má samozřejmě po boku své smyčcové bratry a sestry, ale jeho úloha je klíčová. Je to koneckonců skladba pro kontrabas a orchestr.

Kterou mimo jiné rozšiřujete poměrně úzký okruh kontrabasového repertoáru. Zvláště v porovnání s jeho „smyčcovými bratry a sestrami”.
Kontrabas má před sebou skvělou budoucnost. Je tolik nádherných skladeb, které teprve čekají na své autory a interprety. Nevidím jediný důvod, proč by kontrabas nemohl mít stejně krásný a bohatý repertoár jako housle či violoncello. Troufám si také říct, že i posluchači na něj čekají. Kontrabas je podle mě dokonalý nástroj pro 21. století. Všichni ho vlastně znají a přitom ho všichni zároveň objevují, je to perfektní kombinace.

A vy ji rád využíváte. Co pro vás vlastně skládání znamená?
Skládání hudby je něco mezi nebem a zemí, něco éterického, nepopsatelného. Zároveň je to ale až fyzická potřeba, bez které nemůžu žít. Je to komunikace beze slov se všemi lidmi najednou, profese plná naděje. Je to krásná práce, zábavná a někdy i dojemná.

Dojemná? V čem přesně?
Hudba je mocná čarodějka. Dokáže člověka unést miliony mil daleko, do světa, který už není nebo naopak ještě není. Někdy se v té dálce ztratíte, ale cítíte se tak dobře, v tu chvíli vás tvůrčí proces zcela pohltil. A pak je skladba hotová, i když třeba nechcete, chcete jí ještě opečovávat aspoň den nebo týden nebo klidně celý rok, ale ona už začala žít sama a vy musíte začít vnímat svět kolem. Vidíte jí celou od začátku do konce a najednou jí nechcete pustit, je to otisk vaší duše, vypráví o vás tolik, ať už v jemných náznacích nebo v přesných citacích, řekne o vás všechno. Rychle jí zamknete a říkáte, nikomu tě nedám, jsi jenom moje. Jenže potom vám dojde, že vám už stejně nepatří, že ta vesmírná chvilka, kterou jste spolu strávili, je navěky pryč. Vy už jste svou úlohu splnil a musíte jí nechat jít.

Ale dopsáním poslední noty vaše práce přece jenom nekončí.
To je pravda. Pak následuje práce editorská. Každý part je potřeba důkladně prohlédnout a upravit tak, aby třeba nebyl jeden takt na celý řádek a další, aby třeba neměl pouhý centimetr. Tyto disproporce jsou jedna z mnoha věcí, které se musí najít a odstranit, aby se noty hudebníkům zkrátka dobře četly. Je to naprostý opak té romantiky při psaní. Ta finální práce tiskařská je další řemeslo, které si asi každý soudobý skladatel také musí osvojit, aby mohl orchestru na zkoušce rozdat jejich party a sám měl to potěšení nahlížet do prakticky upravené a dobře čitelné partitury. Největší potěšení je ovšem nakonec na všechno z toho zapomenout, zavřít oči a hrát pro lidi s láskou a z celého srdce.

Děkuji za rozhovor.