Diváky vítá černý a bílý blackbox s bílým stolkem a židlemi. Rozeznívá se zvuková krajina a v ní – snad hlas racka? Volání dálek? Vladimír přibíhá na scénu, jako kdyby přišel pozdě na představení. Vstupuje tu do vzpomínek, jeviště je známým světem, který mu otevírá neviditelnou bránu obrazů, jež přitečou a pohltí. Umělec jako by se jich až polekal, trhavé pohyby rukou jsou jako zhmotnění snahy cosi stihnout, zvládnout, nezapomenout, a snad také zachytit to všechno naráz. Přichází chlapec, Theodor Lepold, jako jeho nejmladší já. Vzduch rozechvívá noise, elektronické zvuky přecházejí v rytmus a fyzické vypjetí trvá. Chlapec muži uniká, stejně jako vzpomínka, která se nedá lepit.
Polarita černé a bílé nabízí různé symboliky – nejen tu o přechodu do nebytí. Možná znázorňují čas mládí a čas zralosti, minulost oddělenou od přítomnosti, svět vzpomínek, a svět reality tady a teď. Kdo by očekával životopisné monodrama, nedočká se jej. Inscenace plyne jako sled obrazů, které sice postupují zjevně chronologicky, ale jen několik z nich lze uchopit racionálně. Úvodní scéna je jednou z mála, jež tak působí. Kloubek se v ní proměňuje v postavu svého vlastního otce a vynucuje si na mladém Vladimírovi společnou hru. Chlapec vzdoruje, opakuje své „proč“. Do prostoru vstupuje druhé umělcovo alter ego, věk mladé dospělosti, tanečník Michael Samuel Blaško. Nezasahuje do děje, jen přihlíží konfliktu. Jako by to nyní byl on, kdo prožívá vzpomínku a vybavuje si její obraz v mysli.
Vladimír Kloubek s performerem vstupuje do taneční akce, Blaško se může spolehnout na reflexy jeho těla, které je uvyklé na naprostou koncentraci a zpevnění. A tak je snadné se starším tanečníkem manipulovat, protáčet a přenášet, rozehrát partneřinu. Tělo si vybavuje, jaké to bylo nechat se unášet fantazií pohybu, energií, hudbou a vše to prožívat i sdílet. Vztahy všech postav se stále proměňují, v jednu chvíli je Vladimír sám a jeho dva mladší alter ega se pohybují synchronně vpravo v bílé části scény. A pak přichází slovo. „Všechno to začalo…“ Slova jsou od toho, aby si s nimi člověk hrál. Vladimír oživuje obraz prvního nádechu narozeného dítěte a jeho stíny tančí. Zmačkané papíry na jevišti znamenají snad zasuté útržky vzpomínek, které asi už nikdo nerozluští.
Mladý a starý Vladimír sledují dynamický tanec „středního“. Jde zřejmě o improvizované sólo, není nijak viditelně inspirované některou z choreografií, které Vladimír Kloubek tančil, ale je bezpochyby vyjádřením požitku z plynulého tanečního pohybu. Performer je dynamický, plastický, dobře si rozumí s prostorem i s gravitací. Pohybové interakce se rozvíjejí mezi všemi aktéry, jako se splétají a rozplétají neurony velké paměťové sítě. Čísi prst píše do vzduchu jako do písku jeho jméno – V L A D I M Í R. A on vzpomíná, jak kdysi dostal vizitku, osudovou vizitku, která změnila jeho taneční život. „Přišlo štěstí, oči se otevřely podruhé zeširoka.“ Můžeme si domyslet, že tím zásadním setkáním bylo to s Pavlem Šmokem, ale jeho jméno v inscenaci nepadne. Někdo to ví, pochopí a pozná, někdo jen přijme fakt, že v životě se dějí úžasné a krásné věci a že nějaká taková se stala i Vladimíru Kloubkovi a naučila ho milovat taneční pohyb na maximum a najít v něm smysl.
V jedné scéně sedí na zemi a čte poetický text. Vyznání tanečnímu umění. Není souvislý, jsou to útržky dojmů, nálad, cítění, slova prší jako v surrealistické básni. Jeho mladší já si spolu hrají pohybem. On pak dostává prostor k improvizaci na úryvek hudby Bohuslava Martinů. Improvizuje, jeho tělo snad už není tak plastické jako kdysi, ale přeci jen stále pohyb prožívá intenzivně. Totéž ostatně zaznívá nahlas – „chuť těla“ a já dodávám – chuť těla hýbat se, chuť těla tančit. Hra se slovy pak pokračuje i ve skupině, vlastně je to hravá variace na choreografii. Smysl uniká, ale to nevadí, nezáleží na něm. Oba mladší tanečníci vedou Vladimírův pohyb, ocitá se v centru dění, v centru tanečního proudu. Trio doprovází hudba i hlasy, které zaznívají již poněkolikáté. Vladimír vyslovuje písmena, která se zhmotňují v jejich tělech. Hlásky mají svůj charakter a náladu a výraz. Pomalu. Rytmus. ŽIVOT. Z nahrávky se line hlas ptáků i smích žen. Inscenace pokračuje dynamicky dál, střídají se černá i bílá, choreografie kulminuje až do dramatické intenzity, již zastaví Vladimír. Těžištěm děje je vzpomínka a nástrojem je hra – s tělem, s pohybem, s písmeny, slovy, nesmyslným jazykem. „Na všechno zůstanu sám,“ konstatuje v závěru umělec směrem k divákům.
Nakonec vlastně sám hovoří i o tom, proč se to vše před námi odehrálo. Naposledy si stoupnout na „prkna, co znamenají svět“, to je velké volání. Když je umělec vyslechne, mohou se dít pozoruhodné věci. A kaleidoskop Vladimír je pozoruhodný z mnoha hledisek. Ukazuje nezdolnost tance jako fenoménu, který se do lidské paměti a zkušenosti těla doslova zažere, tak, že se jeho stop nelze zbavit, i kdyby člověk chtěl. Je skvělé vidět na scéně zralé performery, a zároveň jejich věk nepodceňovat, netrivializovat, neodsouvat je na okraj jako žánrovou dekoraci. Nejde o to ukázat stáří, ale zkušenost a sílu prožitku.
Performance Igora Vejsady nesla společenský apel, on o svých životních přesvědčeních mluvil tak, že je jasně a explicitně pojmenoval. Vladimír Kloubek jedná subtilněji, svobodu a upřímnost nekomentuje, ale vrací na jeviště skrze taneční prožitek. Promlouvá způsobem, který mu byl a je nejbližší. Inscenace je přitom komplexní, světelný design, hudba a zvuk vše podbarvují a dokreslují, i když nejsou nijak ilustrativní. Naopak napomáhají onomu surrealistickému dojmu, který za sebou taneční freska Vladimír zanechává. Otisk člověka, který miloval tanec a svůj život v tanci. Otisk, který zmizí s posledním potleskem. Nebo zůstane zase v něčí jiné paměti.
Tereza a Lukáš Lepoldovi: Vladimír
15. března 2026, 19:30 hodin
Industra, Brno
Tvůrčí tým
Choreografie a režie: Tereza Lepoldová, Lukáš Lepold
Světelný design: Francois Kumhala
Scénografie: Martin Froulík
Kostýmy: Lucie Sabev
Hudba: koláž
Produkce: Denisa Motalová
Účinkující
Vladimír Kloubek, Michael Samuel Blaško, Theodor Lepold
