Interpret i skladatel: Adam Skoumal

Klavírista Adam Skoumal má za sebou řadu koncertů nejen v Evropě, ale i v USA a v Japonsku. Sólově vystupoval s většinou českých orchestrů, pod taktovkou Serge Bauda, Jiřího Kouta, Jakuba Hrůši, Leoše Svárovského, Stanislava Vavřínka, Petra Vronského nebo Andrease Sebastiana Weisera, ale také se Slovenskou filharmonií či s Bamberskými symfoniky vedenými Jonathanem Nottem. U nás hrál na festivalech Pražské jaro, Moravský podzim, Janáčkův Máj, Concentus Moraviae nebo Lípa Musica. Jako skladatel získal na soutěži Pražského jara 1998 se svojí kompozicí cenu za nejlepší provedení české soudobé skladby. Jeho Klavírní koncerty uvedly v roce 2006 Pražská komorní filharmonie a Jihočeská komorní filharmonie, kompozici Djinnia pro housle a klavír slyšeli v roce 2009 posluchači festivalu Pražské jaro, vydal několik CD. To jen namátkou.

Zrovna zítra Adam Skoumal vystoupí se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, kdy za řízení Petra Altrichtera přednese Dvořákův Klavírní koncert g moll.


Jste předním klavíristou, úspěšným skladatelem, ale také otcem dvou malých dětí. Co z toho vás nejvíc zaměstnává?

Když přijdou dvě roztomilé holčičky za tatínkem, aby jim spravil rozbitou panenku, tak jde samozřejmě všechno ostatní stranou.

Na konzervatoř jste zamířil až po gymnáziu – nebylo to trošku pozdě? Nebo naopak myslíte, že vám tato okolnost prospěla?

Bylo to pozdě a trochu mě to mrzí. Na druhou stranu, starší člověk si lépe srovná v hlavě, co přesně chce v životě dělat a co je ochoten tomu obětovat. A navíc, všeobecné vzdělání v exaktních vědách se hodí i v umělecké profesi.

Proč jste si vlastně vybral klavír?

Protože jsme měli doma staré pianino.

Studoval jste ho na AMU, pak na prestižních školách v USA. Jaká poznání a zkušenosti vám dal pobyt v Americe?

Školství v Americe funguje trochu jinak než u nás, hlavně proto, že studium stojí spoustu peněz. Studenti často splácejí vysokoškolská studia i desítky let, a proto chtějí za své peníze dostat maximum. Existuje tam systém stipendií, o která se ovšem každý rok velmi tvrdě bojuje. Co se týče konkurence mezi studenty, je to s naší konzervatoří nebo AMU nesrovnatelné. Jsem rád, že jsem část svého mládí strávil daleko od domova. Člověk se naučí postarat sám o sebe a zjistí, že v umělecké profesi nedostane nic zadarmo.

Na pondělí chystáte Dvořákův Koncert g moll – v jaké verzi?

Z devadesáti procent hraji originál, zbytek je má úprava. V Kurzově verzi jsem našel pár dobrých nápadů, ale zdá se mi, že Kurz zbytečně změnil Dvořákův klavírní styl a výsledek zní spíše jako Liszt.

Prošel jste v této záležitosti nějakým vývojem nebo „tu svou“ hrajete odjakživa?

Poprvé jsem hrál Dvořáka na soutěži a tam nebylo radno příliš experimentovat s vlastními úpravami. „Svoji“ verzi hraji asi posledních deset let, ale při každém provedení tam něco dalšího vylepším.

Dokázal byste našim posluchačům přiblížit, jak obecně přistupujete k interpretovaným skladbám? A jak vám v tomto ohledu pomáhá skladatelská erudice?

Myslím si, že každý interpret by měl čas od času zkusit něco napsat, stačí i malá kadence nebo cvičení. Pomůže to vytříbit smysl pro formu a harmonii a změní to pohled na interpretovaná díla. Ještě před sto lety se od každého sólisty automaticky očekávalo, že předvede i vlastní skladby. V současné době vládne ve všech oborech specializace a zdá se mi, že lidé trochu ztrácejí nadhled.

 

Jakou hudbu se snažíte komponovat?

Takovou, aby byla srozumitelná publiku, které běžně chodí na koncerty vážné hudby. Nejsem velkým fandou festivalů soudobé hudby. Připadají mi jako uzavřená společnost samotných skladatelů, jejich žáků a několika snobů kolem, kde si všichni vzájemně gratulují, přičemž úplně ztratili kontakt s normálním koncertním provozem. Samozřejmě je velmi těžké uspět s novou skladbou, pokud ji na koncertě postavíte vedle Bacha nebo Mozarta. Ale takové kruté srovnání je důležité, jinak skladba nepřežije více než jedno provedení.

Z vaší kompoziční dílny vzešly už tři klavírní koncerty. Mohl byste nám popsat, s jakou ideou nebo s jakými zásadami jste k jejich tvorbě přistupoval?

Tyto skladby jsem si psal pro sebe, takže jsem myslel hlavně na to, co bych jako klavírista rád cvičil. Sólista se chce předvést jako virtuos, ale přitom se nehodlá rok trápit nesmyslně obtížnými pasážemi. Když na tohle skladatel nemyslí, těžko si někdo ponechá jeho skladbu na repertoáru.

Na čem pracujete nyní?

Nedávno jsem dostal krásnou zakázku od festivalu Pražské jaro – napsat houslový koncert. Pro housle skládám velice rád, protože pravidelně doprovázím několik výborných houslistů. Houslistka je i moje žena, která je mým prvním rádcem při řešení technických problémů houslové hry.

Je těžké skloubit činnost interpretační a kompoziční – nebo je to prospěšné?

Všichni slavní skladatelé byli buď virtuosové, nebo velice dobře ovládali aspoň jeden nástroj. Myslím, že to je první podmínka k tomu, aby někdo mohl vůbec pomyslet na komponování. Kdysi jsem četl v nějakém programu, jak se jeden soudobý skladatel chlubí, že nemá žádné hudební vzdělání, a tím se prý úplně oprostil od svazující konvence. Výsledkem bylo hrozné utrpení na pódiu i v hledišti. Co se týče dirigování, je to jedna z věcí, do které se určitě nikdy nepustím. Nemám vůli ani ambici přikázat druhým, jak mají hrát. A znáte to: stačí, aby dirigent udělal sebemenší chybu, a v tu chvíli se stane mezi muzikanty tou nejopovrhovanější a nejvysmívanější postavou…

Děkuji za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat