Tomáš Hanus – Rusalka v Mnichově aneb Mrtvá srna

Nikoli významné angažmá mladého českého dirigenta, jemuž jeden z nejprestižnějších evropských operních domů svěřil hudební nastudování Rusalky, ale teprve až notně nafouklý skandál kolem mrtvé srny na jevišti a pokřiku ochránců přírody přiměl v Česku i ta seriózně se tvářící média, aby o chystané premiéře Dvořákovy opery v Mnichově pod taktovkou Tomáše Hanuse vůbec informovala.
V našich divadlech či koncertních síních je přitom tento úspěšný žák Jiřího Bělohlávka k zastižení jen občas. Šéfování brněnské Janáčkovy opery vzdal po dvou letech kvůli jiným představám než mělo vedení divadla, pražské Národní jej v posledních letech zatím pozvalo jen k nastudování Janáčkovy Věci Makropulos. Zato v zahraničí má Tomáš Hanus za sebou už nejedno uznání, ať už třeba v pařížské Národní opeře či na Mostly Mozart Festival v New Yorku.

Dvořákova Rusalka má v bavorské metropoli premiéru pod taktovkou Tomáše Hanuse a v režii kontroverzního, ale uznávaného rakouského režiséra Martina Kušeje premiéru právě dnes večer. V obsazení je řada výtečných zpěváků – lotyšská sopranistka Kristine Opolais (Rusalka – při dalších reprízách také Olga Gurjakova), německý tenorista Klaus Florian Vogt (Princ – později také Piotr Beczala), rakouský basista Günther Groissböck (Vodník – alternuje Alan Held), ale také Janina Baechle (Ježibaba) či Nadia Krasteva (Cizí kněžna). I přes náročné závěrečné zkoušky si Tomáš Hanus udělal těsně před premiérou čas pro tento rozhovor.

V obsazení, které máte v mnichovské Rusalce k dispozici, je řada zvučných jmen. Jak se vám s nimi pracuje? Měl jste možnost obsazení ovlivnit?

Pracuje se mi velmi dobře, protože jsou to nejen zvučná jména a zvučné hlasy, ale i velmi inteligentní bytosti, které skutečně hledají to nejlepší možné uchopení své role, herecky i pěvecky. Co se týká například české výslovnosti (mnichovská Rusalka bude v češtině), hodně jsme na tom pracovali, protože správná artikulace napomáhá přirozenosti a muzikalitě projevu. Oni projevili dost velkou trpělivost, ba dokonce upřímný zájem zpívat opravdu česky. Hlasově i typově jsou velmi dobře vybráni, což má na starosti jeden z členů vedení opery, zodpovědný za „casting“, tedy výběr odpovídajících zpěváků. To má velké výhody, neboť takový člověk má velký mezinárodní přehled o aktuální „nabídce“ a pokud je chytrý a rozumí hudbě a hlasu, může dát dohromady skvělé obsazení. Je běžnou praxí velkých operních domů, že tuto si tuto zodpovědnost ponechávají a nepředávají ji dirigentovi, takže já jsem do toho vybírání zatažen nebyl.

Z obsazení teprve docela nedávno zmizela z titulní role uznávaná sopranistka Nina Stemme. Proč? Hodně jejích obdivovatelů především od nás se na ni právě v Rusalce těšilo…

Nina Stemme uvedla, že po velkých dramatických rolích se její hlasový vývoj posunul jinam a nedomnívá se, že je nyní vhodné, aby Rusalku zpívala. Na vysvětlenou: To u zpěváka neznamená hlasovou krizi, ale spíše to, že se cítí vhodnější pro jiný typ rolí.

Jaký je vůbec orchestr v Bavorské státní opeře? V čem jsou podle vás jeho silné stránky?

Je to špičkový orchestr se skvělou historií, pracovali a pracují s ním významní dirigenti (například Carlos Kleiber, Zubin Mehta, Kent Nagano). Je v něm mnoho výtečných instrumentalistů, je schopen nádherného zvukového projevu i technické virtuozity. Má ještě jednu velmi příjemnou vlastnost: Pokud vidí, že se s nimi dobře pracuje, jsou nesmírně milí a čiší z nich radost ze hry. Toto však platí i pro ostatní spolupracovníky: O mnichovské opeře se říká, a já to mohu potvrdit, že zde panuje mimořádně příjemná atmosféra.

Co se vám podařilo „dostat“ do nové mnichovské Rusalky ze sebe sama? V čem si myslíte, že bude váš nejvýraznější „otisk“ na tomto nastudování?

Tak to bych byl nejraději, kdyby se to dalo poznat beze slov, ale vzhledem k tomu, že se jedná o rozhovor, tak to zkusím říct: Mít v ruce takovou partituru a takový lidský a umělecký potenciál, jako v Mnichově, je jako mít propůjčený poklad. A to, co s tím pokladem uděláte, je nejenom věcí talentu a poctivé práce, ale také toho, kým jste jako člověk, proč to děláte a proč vůbec žijete. To vše se do toho nějak promítne, a zaujme-li to zpěváky, orchestr, sbor atd., tak potom to zanechá i otisk.

Na jak dlouho byly rozloženy zkoušky? Šlo vše relativně hladce?

Zkoušky začaly v polovině září, to však předpokládalo, že každý přijde připraven, ne, že se to začne teprve učit. Hladce nejde samo o sobě nikdy nic, ale vše probíhalo ve zdravé a jak jsem už řekl, i velmi příjemné atmosféře.

Uf, na to se tak těžko odpovídá… U nás je totiž význam operního divadla hluboce nedoceněn, takže i podmínky, ve kterých umělci u nás pracují a které jsem také já s nimi sdílel, jsou nesrovnatelně horší. S tím velmi souvisí i ten způsob zkoušení, nebo spíše jeho náplň. Způsob totiž je v principu stejný, ještě nikdo nevymyslel nic lepšího, než napřed připravovat zvlášť sólisty, orchestr, sbor, do toho režijní zkoušky s klavírem a poté scénické s orchestrem atd. Čili taková řeka s mnoha přítoky, která se vlévá do moře (premiéra). Ale náplň zkoušek může být různě kvalitní. Pro kvalitu potřebujete kromě talentu a pracovitosti také obrovskou koncentraci, psychickou připravenost, ale to je těžší, když například člen orchestru v jednom dni dopoledne zkouší, odpoledne pak utíká učit a večer hraje představení. To nemůže být optimální. Ano, mluvím tu i o finančním ohodnocení zpěváků, orchestrů a sborů, ale nejen o něm. Víte, ona pouhá představa, že by si člen operního orchestru ve velkém západoevropském městě musel přivydělávat, aby uživil rodinu, zaplatil byt a k tomu mohl normálně, nikoli nadstandartně žít, by byla ledaskde pro smích. Ale u nás je to mnohdy realita. Já tím nechci omlouvat nepořádek a šlendrián, ty také existují. Ale myslím, že by naší hudební kultuře velmi prospělo, kdyby umělci byli tak ohodnoceni, že by jim stačilo jedno zaměstnání, což by také umožnilo zvýšit požadavky na kvalitu.

Co můžete prozradit o režii? Na Martina Kušeje nedá řada milovníků opery dopustit, nejednou se ale také při jeho režiích bučelo…

Každopádně to, že Martin Kušej velmi respektuje hudbu, zabývá se jí a vychází z ní, takže jeho režie není sledem nějakých samoúčelných obrazů, ke kterým „bohužel ještě někdo hraje a zpívá“… Jeho Rusalka však rozhodně nebude pohádkou pro děti, spíše velkým a bolavým lidským dramatem.

Provokativní režie, které samoúčelně provokují, protože kloužou jen po povrchu, mi vadí. Ty, které „provokují“ svojí hloubkou, silným sdělením a tvoří symbiózu s hudbou, samozřejmě ne. Pokud umělecké dílo provokuje, nemusí být nic v nepořádku, vzpomeňme třeba na Beethovena v jeho době.

Bavorská opera v Mnichově spolu s pařížskou Národní operou je zatím asi vaší nejvýznamnější „operní trofejí“. Odpusťte všetečnou otázku: Bylo to hodně těžké se na tyto scény dostat?

Probíhalo to obdobně. Pozvání do Paříže přišlo poté, co shlédli mé představení v pražském Národním divadle, pozvání do Mnichova poté, co mě intendant Bavorské státní opery viděl v pařížské Věci Makropulos. V takových případech tedy jde „pouze“ o to, zda člověk zaujme, nebo ne. Jestli něco bylo těžké a vyžadovalo trpělivost, tak spíš ty roky po studiích, kdy – v polovině devadesátých let – nebylo v naší zemi (na rozdíl od jiných evropských zemí nebo USA) příliš obvyklé dávat šance mladým dirigentům. Jakoby existovala rovnice mladý dirigent = špatný dirigent (kterou jsem někdy vnímal doplněnou o rovnici dobrý dirigent = mrtvý dirigent, když jsem slýchával oslavné řeči o těch, na které se za jejich života brblalo).

Co šéfování opernímu souboru? Ať už někde v Česku či v zahraničí? Přijal byste po zkušenostech z Brna znovu takový post, kdyby přišla nabídka?

Po zkušenostech z Brna tyto věci zvažuji ještě důkladněji než předtím, a tak, i když je teď ve hře několik možností, přijmu nakonec jen takovou, o jejímž smyslu a směřování budu stoprocentně přesvědčen.

Prozraďte prosím ještě také něco o vašem soukromém životě. Kde vůbec trvale žijete? Jaké jsou vaše „mimohudební“ zájmy a aktivity?

Narodil jsem se v Brně a trvale jsem se odtud nikdy neodstěhoval. Žiji v Brně se svou manželkou a dětmi, k žití je to velmi příjemné město. Snažím se, aby hudba, kterou mám tolik rád, neodsouvala moji rodinu na druhé místo, chci, aby moje děti vyrůstaly harmonicky s tátou a mámou, a nikoli hlavně s mámou, na které by leželo úplně všecko, zatímco tatínek by létal v hudebních sférách patnáct metrů nad zemí. Jinak mě zajímá mnoho věcí, ale nemám na ně dost času. Od teologie, filozofie až po sport! Je mi velmi drahá židovsko-křesťanská duchovní tradice. A velkou radost mi v poslední době udělaly knihy Tomáše Halíka.

Díky za rozhovor a při sobotní premiéře zlomte vaz!