Interview s českou soudobou komorní hudbou (2)

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s těmi, kdo ji píší a hrají a kdo jí pomáhají do světa
Texty Ivana Medka (66)


Ivan MedekV šedesátých letech dvacátého století spolupracoval Ivan Medek s Československou televizí. Jeden z pořadů, které pro ni připravil (patrně koncem šedesátých roků), se věnoval soudobé komorní hudbě. Jejím tvůrcům, interpretům i organizátorům.

Zveřejňujeme druhou část Medkova bodového scénáře se stejnou poznámkou jako minule. Text má tu odvrácenou stránku, že některá témata jsou jenom naznačená, takže se ne vždy dovídáme, o čem jednotliví hosté nakonec hovořili.

A kde navazujeme? Po ukázkách z tvorby Viktora Kalabise a Věroslava Neumanna přišla v pořadu řeč na příležitosti, při nichž soudobá komorní hudba mohla znít: v rámci Pražského jara a koncertních sezon v Praze i ve všech ostatních městech. A samozřejmě také při skladatelských přehlídkách pořádaných Svazem československých skladatelů.
***

Záběr na stolek, u kterého sedí zástupci Svazu československých skladatelů
(titulek: Kateřina Šulcová, Dr. Pavel Eckstein /Svaz čsl. skladatelů/)

Kateřina Šulcová: Letošní přehlídka nové tvorby začne… (Uvádí statistická čísla a stručně nový pořad.)

Dr. Pavel Eckstein: Nesmíme zapomenout také na to, o čem jste hovořil na začátku, totiž že naše komorní hudba se hraje ve velkém rozsahu i v zahraničí. A to nejen živě, při koncertech, ale i v rozhlasech a vyvážíme ji na páscích, uvádíme při přednáškách a tak dále. (Hovoří o této práci.)

Ivan Medek: To všechno jsou fakta, která začínají ospravedlňovat tu hromadu not, desek a plakátů, za kterou jsem se na začátku pokusil schovat. Ale skutečný smysl má popsaný notový papír teprve ve chvíli, kdy se změní ve zvuk.

Zvuk: Klement Slavický: Toccata – 3. část – hraje Václav Zelený.
Po několika taktech záběr na klavír, detaily rukou, klaviaturu, pak teprve záběr na klavíristu

(titulek: Klement Slavický: Toccata pro klavír – hraje Václav Zelený)

Záběry na posluchače – Dr. Miloslav Nedbal drží v ruce noty skladby Klementa Slavického, sleduje skladbu, záběry notového zápisu, ruce klavíristy, posluchači a tak dále

(titulek: Dr. Miloslav Nedbal – Čs. rozhlas)

Dr. Miloslav Nedbal: Myslím, že kdybychom se podívali zejména do minulých let, museli bychom spravedlivě konstatovat, že málokde se pro uvedení soudobé tvorby do života udělalo tolik práce jako v rozhlase.

Mezitím přišel ke stolku Dr. Nedbala

Ivan Medek: Což ovšem neznamená, že by se jí právě v současné době nemohlo věnovat trochu víc času. A nejen soudobé komorní hudbě, myslím totiž dobré hudbě vůbec. Někdy mám trochu pocit, že posluchače – a nezlobte se na mne: taky diváky – trochu podceňujeme. Napadlo mě to při poslouchání Slavického, který přece v rozhlase řadu let pracoval, a byla to dobrá práce.

Dr. Miloslav Nedbal: (Hovoří o profilu Klementa Slavického – skladatele)

Medek mezitím přechází ke klavíru, kde stále sedí Václav Zelený

Ivan Medek: Kdybyste měl srovnat práci třeba na Brahmsově Klavírním koncertu a této Toccatě?

Václav Zelený: (Hovoří o studiu skladby a moderní hudby vůbec.)

Medek stranou klavíru s poznámkami v ruce

Ivan Medek: Slíbili jsme na začátku, že se pokusíme o jakýsi průhled do současné komorní tvorby. Je mi teď trochu, jako bych listoval skladatelským kalendářem a zastavoval se u různých jmen a dat narození: Viktor Kalabis – 1923, Věroslav Neumann – 1931, Klement Slavický – 1910, a teď jsem otevřel další stránku se jménem Jan Klusák – 1934. Komorní harmonie s Liborem Peškem natočila jeho První invenci už před časem na filmový záběr.

Film 35 mm
Klusák: I. Invence
Komorní harmonie
Libor Pešek

Studio: U stolku Jan Klusák a Ivan Medek

Jan Klusák: Já vím, že je to trochu jiné, než co jsme poslouchali až dosud. Bylo tady ale už řečeno, že nemůžeme a teď už konečně snad ani nemusíme hovořit všichni stejně. Jde jen o to, abychom nelhali. (Vlastními slovy, jak to dělá.)

Jan Klusák (foto archiv)
Jan Klusák

Ivan Medek: Děkuju vám za to, že vlastně jen dál potvrzujete skutečnost mnoha souběžně probíhajících proudů v naší soudobé hudbě. A to ještě nemluvíme o oblasti, kde se experimentuje a dělá to, čemu se říká Nová hudba. Mám z toho více než širokého rozpětí radost a taky mám radost, že nemusím dělat ani soudce, ani proroka. Myslím, že mnohem těžší úlohu mají ti, kdo z toho všeho musí vybírat pro vydávání tiskem, na deskách a pro export.

Záběry obálek desek, hudebnin, propagačního materiálu Hudebního informačního střediska a tak dále.
Medek mezitím přechází k většímu stolku, kde sedí ostatní účastníci besedy:

(titulky: Dr. Milena Galušková /Hudební informační středisko/, Dr. Ladislav Šíp /Státní hudební vydavatelství/, Dr. Jiří Macek /Artia/ a tak dále)

Krátký rozhovor Ivana Medka o vydavatelské práci, propagaci a exportu hudebnin a desek s pracovníky Státního hudebního vydavatelství, Artie, Hudebního informačního střediska a tak dále.

Na závěr rozhovoru opět montáž propagačních materiálů.
Medek přechází ke stolku, kde sedí Pavel Bořkovec, Hana Prošková, Miroslav Venhoda – vždy titulek pod obraz

Ivan Medek: (k Pavlu Bořkovcovi) Já vím, pane profesore, že bych asi dostal nedostatečnou ze společenského chování za to, že vás, jako nejstaršího, představuju až naposled, ale zachránit se můžu jen tak, že z toho udělám úmysl a budu tedy důsledný a zeptám se nejdřív Mirka Venhody, proč si myslí, že taková starodávná forma jako je madrigal může ještě i dnes něco říct a znamenat.

Miroslav Venhoda: Protože madrigal je moc, zhruba řečeno, něco mezi taneční písní a filosofickou meditací a já doufám, že dnes mají lidi stejnou schopnost být veselí a současně přemýšlet jako třeba v patnáctém století.

Ivan Medek: (k Haně Proškové) Hanko, jaké je to psát verše a vědět, že jedním z prvních čtenářů bude tatínek (musím to prozradit, že Hana Prošková je jednou z dcer Pavla Bořkovce) a současně vědět, že asi dřív nebo později začne uvažovat, že by z nich mohl udělat píseň nebo něco takového?

Hana Prošková: (Několik slov k otázce.)

Mezitím Venhoda odchází k souboru

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář