Emocemi se na newyorské scéně v sobotu rozhodně nešetřilo. Přiznám se, že teď mám na mysli něco jiného, než se může zdát. Totiž nemohu se ubránit dojdu, že přenosy z Met se do jisté míry začínají podobat bulváru. Plácido Domingo a Susan Graham zpívali v ohlášené indispozici a očividně jim bylo pod psa. Oba by si zasloužili alespoň deset minut klidu. Jenže proč bychom se netěšili také z nachlazení sedmdesátiletého maestra, kterému o pauze div nestrkali kameru až do pytlíku mentolových bonbonů, kterými si v šatně snažil pomoci. Co bude dál? Něco jako Met in HD Gossip Show? Nechme to raději být a pojďme na ty emoce, o které zde jde především.
Iphigénie na Tauridě je jednoznačným důkazem skladatelovy filosofie, která si klade za cíl vyprávět o emocích, citech či jiných hnutích mysli, které hrají jednu z hlavních rolí ve vnitřním životě každého z nás. Současná produkce Stephena Wadswortha věrně ctí tradiční pojetí řeckého mýtu. Nesnaží se příběh jakkoliv aktualizovat, a tak vcelku prostá scéna zde především dává vyniknout vnitřnímu konfliktu každého z protagonistů. Hudební režie se opět snažila zachraňovat, co se dalo, takže Susan Grahamovou v první třetině večera násilným odostřením zvuku téměr zcela zbavila sykavek, čímž bylo znemožněno umělkyni rozumět. Naštěstí to netrvalo dlouho, a tak po váhavém začátku, kdy se zvukový výstup jako celek podobal spíše hluku, již ve zbytku večera hudební složka působila vyrovnaněji. Nabyl jsem ale dojmu, že tentokrát šlo především o to, co bylo v New Yorku namixováno a vysláno do světa, kde s tím už moc nezmohli. (Přenos jsem sledoval v královéhradeckém Centrálu.)
Patrick Summers vedl orchestr tak, aby dění v orchestřišti nekontrastovalo s tím, co se odehrává na jevišti. V hledišti Met musel orchestr působit jako bílé plátno pro barvité výjevy citového dění na jevišti, čehož se bohužel přes smíšenou kvalitu zvuku můžeme jen domýšlet.
Tahákem večera byli i přes svou indispozici Susan Graham a Plácido Domingo. Tenor Paul Groves v roli Pylady ovšem ukázal, že je mu strojené herectví cizí, a tak působil naprosto přirozeně. Jako kdyby si svůj hebký tenor nechal ušít přímo na míru pro gluckovsko-mozartovský repertoár. Přestože Susan Graham včera nemohla vládnout silou, povedlo se jí vyzpívat pozoruhodnou škálu barev krutého osudu hlavní hrdinky. S rolí Iphigénie je sžitá natolik, že si může dovolit k roli na jevišti přistupovat především psychologicky. Plácido Domingo byl v zákulisí očividně hodně nervózní, čemuž již zmíněné bulvární špehování rozhodně nepřidalo. Ovšem jakmile vstoupil na scénu, podal i přes mizerné rozpoložení standardní výkon hodný jeho osobnosti. Pro Paula Grovese musí být spolupráce s Domingem opravdu velkou inspirací. Za zmínku v obsazení přenosu by stál také baryton Gordon Hawkins alias tauridský král Thoas.
Sečteno a podtrženo, ani viróza, ani bezcitné zásahy techniky sobotní přenos rozhodně nepokazily. Nicméně, jak jsme i včera z úst Natalie Dessay alias makové panenky v šedém provedení slyšeli, bylo by nejlepší být přímo v divadle a ne pouze kdesi v kině, kde se poslední dobou zvukový výstup zdá velice nevěrohodný.
Christoph Willibald Gluck:
Iphigénie en Tauride
Dirigent: Patrick Summers
Režie: Stephen Wadsworth
Scéna: Thomas Lynch
Kostýmy: Martin Pakledinaz
Světla: Neil Peter Jampolis
Choreograf: Daniel Pelzig
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 27.listopadu 2007 The Metropolitan Opera New York
(koprodukce The Metropolitan Opera New York/Seattle Opera)
Met in HD live 26.2.2011
Iphigénie – Susan Graham
Oreste – Plácido Domingo
Pylade – Paul Groves
Thoas – Gordon Hawkins
Diane – Julie Boulianne
First Priestess – Lei Xu
Second Priestess – Cecelia Hall
Scythian Minister – David Won
Clytemnestre – Jacqueline Antaramian
Agamemnon – Rob Besserer
