Iris – kosatec, který v Plzni uvadal

Plzeňská opera uvedla v české premiéře operu Pietra Mascagniho Iris v hudebním nastudování Jiřího Štrunce a v režii šéfa souboru Tomáše Pilaře. Premiéra v hlavní roli byla svěřena Ivaně Veberové.
Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Pietra Mascagniho (1863–1945) nemilosrdný filtr operní historie „odsoudil“ do role autora jediné opery – Sedláka kavalíra. Toto zakladatelské dílo italského operního verismu a Mascagniho prvotina se především v kombinaci s Leoncavallovými Komedianty stalo trvalou součástí repertoáru, zatímco jeho další opery, ač mnohé měly za jeho života úspěch, se dnes objevují spíš jako rarity. U nás vedle desítek nastudování Sedláka kavalíra z Mascagniho oper zazněl jen Zanetto v roce 1988 v provedení Hudební fakulty pražské AMU.

V tomto kontextu bylo záslužnou inovací, že se plzeňská opera rozhodla divákům u nás vůbec poprvé představit z Mascagniho odkazu patnácti oper jeho sedmou, Iris. Měla premiéru v roce 1898 v Římě. Mascagni patřil v té době k uznávaným skladatelům. Jeho Iris zaujala v období fin de siècle tak oblíbeným atraktivním exotickým námětem, ovšem v poevropštělém pseudojaponském orientalismu, který Mascagni promítl i do názvuků japonské tradiční hudby.

Ivana Veberová – Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Libreto zkušeného Lugiho Illiky vychází z dojemného příběhu o Iris, krásné, avšak důvěřivě naivní dceři chudého Slepce, která okouzlí šlechtice Osaku. Aby ji získal, najme si majitele nevěstince Kyota, aby sehrál před Iris a jejími venkovskými přítelkyněmi loutkové divadlo o ubohé otcem týrané dívce, kterou vysvobodí z jejího utrpení syn Slunce Jor, jehož hlas zastupuje právě Osaka. Kyoto a Osaka dojatou Iris unesou. Když však Iris odmítá Osakovy rozkoše a bohatství, neuspokojený znuděný Osaka ji nechá napospas Kyotovi. Ten z ní udělá atrakci svého podniku, která mu vynáší velké peníze. Takto najde Iris její otec. Protože je na základě Kyotem podstrčeného dopisu přesvědčený, že Iris šla do nevěstince dobrovolně, svou dceru prokleje. Zoufalá Iris spáchá sebevraždu. V závěrečném, v Plzni velmi proškrtaném dějství ji z jejího beznadějného osamělého bloudění temnotou vysvobodí Jor a přijme její duši do své záře.

V lektorském úvodu před premiérou šéf plzeňské opery a režisér inscenace Tomáš Pilař položil otázku, která se v případě Iris nabízí: proč se dnes přes své hudební kvality a dojemný příběh tato Mascagniho opera nehraje, na rozdíl od o šest let mladší, Pucciniho také „japonské“ a publikem tolik milované Madame Butterfly. Inscenace odkryla několik důvodů.

Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Především Mascagniho bohatá instrumentace klade velké nároky na hudební nastudování. Ani ne tak kvůli použití různých japonských hudebních nástrojů (z nichž japonská loutna šamisen byla v Plzni jen nasamplovaná), ale hlavně množstvím brilantních orchestrálních sól, neobvyklých nástrojových kombinací a dělení hlasů ve smyčcové sekci s požadavkem na velmi pečlivou práci s detaily, aby se z hutné partitury plasticky vynořovaly odstíny nálad. Dirigent Jiří Štrunc držel základní strukturu opery a působivě vystavěl například úvod, kdy z hlubokých smyčců postupně roste hudební proud do jásavého slunečního hymnu. Jenže v sytém zvuku orchestru hudební složka postupně upadala do jednotvárnosti v rozmezí mezzoforte a forte, ze které se vymanili alespoň jednotliví hráči, když se většinou blýskli svými sólovými příležitostmi.

Štrunc tak upadl do další „pasti“ Mascagniho Iris, kterou jsou dlouhé lyrické plochy s půvabnými obrazy blahodárných paprsků slunce bledých, narůžovělých a teple žlutých, nebeských plání květů s odlesky rosy a opojnou vůní nebo zpěvu ptáků. Jejich jemná poetičnost navozuje exotickou atmosféru a specifiku japonského koloritu, která však v plzeňském provedení zanikala. Přitom scéna Petra Vítka, minimalizovaná na prázdný prostor s lesklou podlahou a barevnou proměnlivostí zadního horizontu, mohla otevírat divákovu fantazii. Jenže zůstalo spíš jen u střídání žluté, okrové, modré, fialové, zelené nebo rudé barvy, což je dnes už dost opotřebovaný scénografický prostředek, který v konkrétním provedení postrádal analogii jemné proměnlivosti nálad. V prázdném prostoru scény si navíc Pilař nedokázal poradit s tím, aby srozumitelně ozřejmil klíčové zvraty děje, když místo násilného únosu Iris odchází za loutkou Jora dobrovolně a libretem předepsaný zoufalý sebevražedný skok Iris z okna působí spíš jen jako „odcupitání“.

Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Tomáš Pilař jakoby se nedokázal rozhodnout, jak a o čem vlastně Iris inscenovat. Jestli jako wilsonovské pohybové obrazy pro stylizaci nálad, jak je režisér uplatnil při postupném vstávání temných postav sboru před ozářeným horizontem během počátečního hymnu na Slunce a synchronizovaných pomalých pohybech paží a rukou. Nebo jestli zvolit realistické drama, které uplatnil při probouzení unesené Iris, Osakově milostném naléhání, až se Kyoto naštve natolik, že se svlečený do půl těla chtivě Iris zmocní. Nebo jestli hrát Iris jako moderní drama, když použil změť oslnivých kuželů baterek v rukou sboru pro dramatickou scénu v nevěstinci, kdy se na Iris vystavenou v rudém kimonu se svázanýma rukama nad hlavou vrhne dav.

Těžko říci, do jaké doby a místa inscenátoři děj vlastně posunuli – kostýmy Ivany Ševčík Mikloškové sice vycházejí z tradičních japonských kimon a jejich doplňků, ale málo srozumitelné, až matoucí bylo doplnění scény – dle libreta v nevěstinci v prostitucí vyhlášené tokijské čtvrti Jošiwara – evropským nábytkem a již zmíněné svícení baterkami. Podobně zavádějící byla choreografie Martina Šintáka. Z tradičních forem japonského divadla nevyužil ani kabuki ani a při divadelním představení vystupovaly jako alegorické postavy Smrti, Vampýra a Krásy baletky tančící na „evropských“ špičkách. Jen u postavy Jora zůstal zachován styl loutkového bunraku, když metrovou loutku vedli dle úzu tři vodiči, černě zamaskovaní včetně obličeje.

Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Mascagni ve své opeře předpokládal sólisty s veristicky dramatickými hlasy, od kterých však zároveň vyžaduje bohatou paletu jemných výrazových odstínů. Především titulní role Iris si svou náročností a hlavně délkou nijak nezadá s pucciniovskými hrdinkami. Třebaže Ivana Veberová přes ostřejší výšky roli obsáhla, nevystihla křehkou dojemnost osudu japonské dívky v celé její plastičnosti s dojemnou árií o nemocné panence, s vnitřním neklidem vzrušenou árii o malování, kdy Iris místo květiny vychází od krve červený hrůzný had. Součástí partu Iris je pak ještě zpěv s děsivou vzpomínkou na obraz dívky umírající v ovinutí slizkými chapadly chobotnice coby symbolu rozkoše a sopranistka musí mít stále ještě dost sil na závěrečný monolog s nostalgií zmizelého malého domku, která se rozvine do hymnu na vysvobozující paprsky Slunce, kterým se opera velkým obloukem vrací k úvodu.

Paolo Lardizzone – Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Paolo Lardizzone sice disponuje pro roli roztouženého Osaky pevným spinto tenorem. Ale Osakův „božský“ hlas i při loutkovém představení byl spíše „hřímáním na lesy“, ačkoli měl být podobný švitoření ptáků a ohebnosti vrbového proutku, aby jako syn boha slunce Jor ve slavné serenádě Otevři své okno mému paprsku přiměl Iris otevřít i své srdce jeho vroucímu kouzlu. V Larizzoneho podání mělo daleko ke skladatelem zamýšlenému něžnému obdivu také Osakovo milostné vyznání zázraku krásy všemi májovými vůněmi opájející Iris, v jejíchž očích vidí celá nebesa.

Z trojice protagonistů Mascagniho opery tak především Svatopluk Sem vystihl věrohodně obchodnicky pragmatického a peněz chtivého majitele nevěstince Kyota. František Zahradníček dokázal v menší roli Slepce vyostřit kontrast láskyplného otce s důvěrou, že život směřuje do nirvány, a nestoudností dcery rozzuřeného rodiče, který své dítě prokleje.

Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto martina Root)

Jana Piorecká ve svém výstupu gejši spíše jen pasivně plnila zadání svého zaměstnavatele Kyota, než aby sehrála srdceryvný příběh týrané dívky, který dojme nejen Iris, ale i diváky. V epizodní dvojroli Hadráře a Kramáře se uplatnil Amir Khan.

Příležitost seznámit se s jinou Mascagniho operou než Sedlákem kavalírem bylo možné uvítat. Na přelomu 19. a 20. století se Iris hrála po celém světě včetně newyorské Metropolitní opery nebo v Moskvě, Káhiře i Buenos Aires, než okouzlení Orientem i verismem vyprchalo a Mascagni se zkompromitoval vstupem do Mussoliniho fašistické strany. Současné plzeňské nastudování však soud historie nad Mascaniho Iris nezměnilo. Zatímco dle závěru libreta „květiny objímají tělo Iris jako lidské paže a pozvedají je vzhůru k azurovému nebo a nekonečnu…. ke slunci“, Iris / kosatec při premiéře v Plzni pod tíhou hudby a neujasněnou režií uvadal.

 

Hodnocení 70%

 

Mascagni: Iris
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Ivana Ševčík Miklošková, videoart Petr Hloušek, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec, choreografie Martin Šinták.

Osoby a obsazení: Iris – Ivana Veberová, Slepec –  František Zahradníček, Osaka – Paolo Lardizzone, Kyoto – Svatopluk Sem, Gejša – Jana Piorecká, Hadrář / Kramář – Amir Khan. Taneční role: Smrt – Shiori Nirasawa, Vampýr – Adrienn Tiszai, Krása – Kateřina Plachá.  Němá role: Jor – Jakub Hliněnský.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 13. dubna 2019.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na