Baristka v kavárně Chiave di Bacco v centru Cremony obvykle připravuje desítky šálků kávy, aniž vylije byť jedinou kapku. Ten den ale utírala pult a shodila přitom skleničku, která se hlasitě roztříštila na podlaze. Všichni zákazníci ztuhli, a dovnitř dokonce zašel policista s prosbou, aby se hosté trochu ztišili. Málem jsem se propadla hanbou, vzpomíná Florencia Rastelliová na den, kdy se v místním muzeu v rámci mimořádného projektu za velmi přísných podmínek začaly nahrávat zvuky slavných stradivárek. Na hlasité zvuky jsou nyní kvůli tomuto projektu Cremoňané obzvlášť citliví. Vzali si k srdci prosbu starosty Gianluky Galimbertiho, který na tiskové konferenci požádal, aby lidé byli během nahrávání co nejtišší. Policie dokonce uzavřela část centra, a tak v ulicích obvykle kypících životem panuje naprosto neobvyklý klid.
Cremona je známá jako domov slavných výrobců nástrojů, právě tady v 17. a 18. století v dílně Antonia Stradivariho vznikly housle, violy a cella považované dodnes za nejkvalitnější na světě. Právě zvuk těchto nástrojů chce nyní místní muzeum zaznamenat na nahrávce, která bude jakousi digitální knihovnou všech myslitelných zvuků, jaké lze z těchto nástrojů vyloudit. Díky digitalizaci se má jedinečný zvuk drahocenných nástrojů, nejen těch Stradivariho, ale i dalších vyrobených v dílnách Amati a Guarneri del Gesú, zachovat v nezměněné podobě pro budoucí generace.
Kurátor místního houslového muzea Fausto Cacciatori listu The New York Times vysvětluje, že každý Stradivariho nástroj má „svou vlastní osobnost“, jeho osobitý zvuk se však během času nevyhnutelně mění. „Je to součást jejich životního cyklu. My je uchováváme a restaurujeme, ale ve chvíli, kdy dosáhnou určitého věku, budou už příliš křehké, aby se na ně dalo dál hrát a my je takříkajíc uložíme ke spánku,“ tvrdí tento odborník, který při realizaci projektu asistuje.
Aby o jedinečný zvuk stradivárek nebyly ochuzeny ani budoucí generace, pracuje nyní tým tří špičkových zvukařů na tom, aby jejich tónové spektrum co nejkvalitněji zachytil. Během celého ledna tak čtyři hudebníci hrají na dvoje housle, jednu violu a jedno cello ze Stradivariho dílny, které muzeum uchovává. Snaží se přitom vyloudit co možná nejúplnější škálu tónů, které je možné na daných nástrojích různými technikami zahrát, a jejich snažení zaznamenává 32 supercitlivých mikrofonů.
„Bude to pro ně extrémně fyzicky i psychicky namáhavé. Budou muset hrát stovky tisíc jednotlivých not, osm hodin denně, šest dní v týdnu, více než měsíc,“ shrnuje nasazení muzikantů vedoucí projektu Stradivariho „hudební banky“, zvukový inženýr Thomas Koritke z Hamburku. Na projekt se prý připravoval několik let: kromě toho, že musel přesvědčit samotné muzeum, aby nástroje zapůjčilo, a najít kvalitní hudebníky, se do hloubky zabýval také akustikou nahrávacího sálu. Právě tady přitom nastal největší zádrhel.
Auditorium muzea má sice kvalitní akustiku, dovnitř však doléhaly zvuky zvenčí. Na nahrávkách tak bylo slyšet třeba motory aut projíždějících přilehlou dlážděnou ulicí nebo klapající podpatky. „Stáli jsme před rozhodnutím, zda necháme celou oblast kolem muzea uzavřít, nebo projekt odpískáme,“ vzpomíná Leonardo Tedeschi, který rovněž stál u zrodu celého nápadu. Happy end nakonec zajistil starosta, který se odhodlal k něčemu zcela nevídanému: okolí muzea nechal na pět týdnů uzavřít pro automobilový provoz, policisté nepřetržitě hlídkují a snaží se ztišit případné hříšníky.
Tiché dny začaly 7. ledna 2019. Tehdy v muzeu vypnuli ventilaci i výtahy, vyšroubovali žárovky v koncertním sále a kurátor rukama v sametových rukavicích z vitríny vyjmul Stradivariho nástroj. Ten pak do rukou vzal nizozemský hudebník Wim Janssen, nakráčel na pódium a když ve sluchátku zazněl ze zvukové režie pokyn „můžeme začít“, pustil se do hraní.
