Italský dirigent Claudio Abbado by dnes oslavil 90. narozeniny

Claudio Abbado se narodil 26. června 1933 v italském Miláně do hudební rodiny. Byl synem houslisty a profesora na Konzervatoři Giuseppe Verdiho, Michelangela Abbada, a klavíristky Marie Carmely Savagnone. Bratr Marcello byl koncertním klavíristou, skladatelem a pedagogem na Rossiniho konzervatoři v Pesaru. Druhý bratr se stal úspěšným architektem a sestra navzdory talentu svou hudební kariéru po svatbě opustila.

O+

Během nacistické okupace Milána strávila Claudiova matka nějaký čas ve vězení za ukrývání židovského dítěte. Toto období upevnilo jeho antifašistické politické smýšlení. V pouhých jedenácti letech napsal na místní zeď nápis “Ať žije Bartók”, což upoutalo pozornost gestapa, které po viníkovi pátralo.

Již v mládí navštěvoval představení i orchestrální zkoušky v La Scale. Sledoval práci slavných dirigentů, například Artura Toscaniniho a Wilhelma Furtwänglera. Dále ho ovlivnili Bruno Walter, Josef Krips a Herbert von Karajan. Při poslechu Nokturn Clauda Debussyho pod taktovkou Antonia Guarnieriho se rozhodl, že bude dirigentem. Ve svých patnácti letech se navíc setkal s Leonardem Bernsteinem, který mu řekl: “Máte všechno pro to, abyste se stal dirigentem.”

Hru na klavír, kompozici a dirigování studoval na milánské konzervatoři, v roce 1955 zde absolvoval obor klavír. O rok později studoval dirigování na doporučení Zubina Mehty u Hanse Swarowského na Vídeňské hudební akademii. Strávil také nějaký čas na Akademii Chigiana v Sieně.

V roce 1958 debutoval jako dirigent v Terstu, v létě téhož roku vyhrál mezinárodní dirigentskou soutěž Sergeje Kusevitzkého na Tanglewoodském hudebním festivalu. V roce 1959 dirigoval v Terstu svou první operní inscenaci Láska ke třem pomerančům. V roce 1960 debutoval jako dirigent v La Scale. V roce 1963 získal Cenu Dimitrije Mitropoulose, díky níž mohl pět měsíců spolupracovat s Newyorskou filharmonií jako Bernsteinův asistent. 7. dubna 1963 zde veřejně debutoval. V roce 1965 debutoval ve Velké Británii s Hallé Orchestra a v roce 1966 následoval jeho debut s Londýnským symfonickým orchestrem. 7. října 1968 debutoval v Metropolitní opeře s operou Don Carlo. Po roce 1971 začal intenzivněji spolupracovat s Vídeňskými filharmoniky.

V letech 1968–1986 působil jako hudební ředitel milánské opery La Scala. Během svého působení se zaměřil na pořádání cenově dostupných představení pro dělnickou třídu a studenty. Kromě standardního operního repertoáru uváděl i současné opery, včetně děl Luigiho Dallapiccoly a Luigiho Nona, zejména světovou premiéru Nonovy Al gran sole carico d’amore. V roce 1976 přivezl soubor La Scaly do USA, který poprvé vystoupil ve Washingtonu. V roce 1982 založil soubor Filarmonica della Scala.

V letech 1975–1979 působil jako hlavní hostující dirigent Londýnského symfonického orchestru a v roce 1979 se stal jeho hlavním dirigentem, kterým byl až do roku 1987. Od roku 1984 až do konce svého šéfdirigentského působení byl zde také hudebním ředitelem.

V letech 1982–1985 byl hlavním hostujícím dirigentem Chicagského symfonického orchestru. V roce 1986 se stal generálním hudebním ředitelem města Vídně a souběžně byl v letech 1986–1991 hudebním ředitelem Vídeňské státní opery. Během svého působení založil v roce 1988 hudební festival Wien Modern. Podpořil zde řadu soudobých skladatelů včetně György Ligetiho, Pierra Bouleze a Luigiho Nona.

Berlínské filharmoniky dirigoval poprvé v prosinci 1966. Koncem osmdesátých let se předpokládalo, že by se mohl stát hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, nicméně po hostování v Berlínské filharmonii byl v roce 1989 zvolen jejím šéfdirigentem a uměleckým ředitelem, kde vystřídal Herberta von Karajana. Během svého působení v Berlíně dohlížel na větší zastoupení soudobé hudby. V roce 1992 spoluzaložil festival komorní hudby Berlin Encounters, v roce 1994 se stal uměleckým ředitelem Salcburského velikonočního festivalu, v roce 1998 oznámil svůj odchod z Berlínské filharmonie po vypršení smlouvy v roce 2002. Před odchodem mu byla v roce 2000 diagnostikována rakovina žaludku. Následná léčba vedla k odstranění části jeho trávicího ústrojí a v roce 2001 na tři měsíce zrušil svou dirigentskou činnost. V roce 2004 se poprvé od svého odchodu z pozice šéfdirigenta vrátil k dirigování Berlínských filharmoniků, a to na koncertech Mahlerovy Symfonie č. 6, které byly nahrány živě a výsledné CD získalo ocenění Nejlepší orchestrální nahrávka a Nahrávka roku v anketě časopisu Gramophone za rok 2006. Orchestrální akademie Berlínských filharmoniků založila na jeho počest Claudio Abbado Kompositionspreis, která byla od té doby udělena v letech 2006, 2010 a 2014.

Kromě spolupráce s tradičními ansámbly založil řadu nových orchestrů s mladými hudebníky, například European Community Youth Orchestra a Gustav Mahler Jugendorchester. S Michaelem Haefligerem založili na počátku roku 2000 Lucernský festival. Od roku 2004 až do své smrti byl hudebním a uměleckým ředitelem Mozartova orchestru v italské Bologni.

Mezi širokou škálou romantických děl, která nahrál a provedl, si obzvlášť oblíbil hudbu Gustava Mahlera. Interpretoval také moderní díla skladatelů, jako jsou Arnold Schönberg, Karlheinz Stockhausen, Giacomo Manzoni, Luigi Nono, Bruno Maderna, György Ligeti, Giovanni Sollima, Roberto Carnevale, Franco Donatoni a George Benjamin. Natáčel pro řadu vydavatelství, včetně Decca, Deutsche Grammophon, Columbia (později Sony Classical) a EMI. Dirigoval mnoho operních nahrávek, které získaly různá ocenění. Mezi ně patřila cena Diapason Award v letech 1966 a 1967, v roce 1967 obdržel Grand Prix du Disque. V roce 1968 mu byla udělena Deutscher Schallplattenpreis a také nizozemská Edisonova cena. V roce 1973 mu Vídeňská Mozartova společnost udělila Mozartovu medaili. V roce 1997 obdržel cenu Grammy v kategorii Nejlepší výkon malého souboru za skladbu Kammermusik No. 1 With Finale 1921, Op. 24 No. 1 Paula Hindemitha a v roce 2005 cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální sólistický výkon za Klavírní koncerty č. 2 a 3 Ludwiga van Beethovena v podání Marthy Argerich. 30. srpna 2013 byl jmenován italským prezidentem Giorgiem Napolitanem doživotním senátorem. V anketě hudebního časopisu Classic Voice byl v roce 2011 zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.

V roce 1956 se oženil se zpěvačkou Giovannou Cavazzoni, s níž měl dvě děti: Daniela, který se stal operním režisérem, a Alessandra. Z druhého manželství, s Gabriellou Cantalupi, měl syna Sebastiana. S ruskou houslovou virtuoskou Viktorií Mullov měl syna Mishu, jazzového kontrabasistu. Claudiův synovec Roberto působí jako dirigent.

Zemřel 20. ledna 2014 v Bologni na rakovinu žaludku ve věku 80 let. O týden později na jeho počest zahrál orchestr Filarmonica della Scala pod vedením Daniela Barenboima pomalou větu Beethovenovy Symfonie č. 3.