Italský dirigent Claudio Abbado by dnes oslavil 90. narozeniny

Claudio Abbado se narodil 26. června 1933 v italském Miláně do hudební rodiny. Byl synem houslisty a profesora na Konzervatoři Giuseppe Verdiho, Michelangela Abbada, a klavíristky Marie Carmely Savagnone. Bratr Marcello byl koncertním klavíristou, skladatelem a pedagogem na Rossiniho konzervatoři v Pesaru. Druhý bratr se stal úspěšným architektem a sestra navzdory talentu svou hudební kariéru po svatbě opustila.

Během nacistické okupace Milána strávila Claudiova matka nějaký čas ve vězení za ukrývání židovského dítěte. Toto období upevnilo jeho antifašistické politické smýšlení. V pouhých jedenácti letech napsal na místní zeď nápis “Ať žije Bartók”, což upoutalo pozornost gestapa, které po viníkovi pátralo.

Již v mládí navštěvoval představení i orchestrální zkoušky v La Scale. Sledoval práci slavných dirigentů, například Artura Toscaniniho a Wilhelma Furtwänglera. Dále ho ovlivnili Bruno Walter, Josef Krips a Herbert von Karajan. Při poslechu Nokturn Clauda Debussyho pod taktovkou Antonia Guarnieriho se rozhodl, že bude dirigentem. Ve svých patnácti letech se navíc setkal s Leonardem Bernsteinem, který mu řekl: “Máte všechno pro to, abyste se stal dirigentem.”

Hru na klavír, kompozici a dirigování studoval na milánské konzervatoři, v roce 1955 zde absolvoval obor klavír. O rok později studoval dirigování na doporučení Zubina Mehty u Hanse Swarowského na Vídeňské hudební akademii. Strávil také nějaký čas na Akademii Chigiana v Sieně.

V roce 1958 debutoval jako dirigent v Terstu, v létě téhož roku vyhrál mezinárodní dirigentskou soutěž Sergeje Kusevitzkého na Tanglewoodském hudebním festivalu. V roce 1959 dirigoval v Terstu svou první operní inscenaci Láska ke třem pomerančům. V roce 1960 debutoval jako dirigent v La Scale. V roce 1963 získal Cenu Dimitrije Mitropoulose, díky níž mohl pět měsíců spolupracovat s Newyorskou filharmonií jako Bernsteinův asistent. 7. dubna 1963 zde veřejně debutoval. V roce 1965 debutoval ve Velké Británii s Hallé Orchestra a v roce 1966 následoval jeho debut s Londýnským symfonickým orchestrem. 7. října 1968 debutoval v Metropolitní opeře s operou Don Carlo. Po roce 1971 začal intenzivněji spolupracovat s Vídeňskými filharmoniky.

V letech 1968–1986 působil jako hudební ředitel milánské opery La Scala. Během svého působení se zaměřil na pořádání cenově dostupných představení pro dělnickou třídu a studenty. Kromě standardního operního repertoáru uváděl i současné opery, včetně děl Luigiho Dallapiccoly a Luigiho Nona, zejména světovou premiéru Nonovy Al gran sole carico d’amore. V roce 1976 přivezl soubor La Scaly do USA, který poprvé vystoupil ve Washingtonu. V roce 1982 založil soubor Filarmonica della Scala.

V letech 1975–1979 působil jako hlavní hostující dirigent Londýnského symfonického orchestru a v roce 1979 se stal jeho hlavním dirigentem, kterým byl až do roku 1987. Od roku 1984 až do konce svého šéfdirigentského působení byl zde také hudebním ředitelem.

V letech 1982–1985 byl hlavním hostujícím dirigentem Chicagského symfonického orchestru. V roce 1986 se stal generálním hudebním ředitelem města Vídně a souběžně byl v letech 1986–1991 hudebním ředitelem Vídeňské státní opery. Během svého působení založil v roce 1988 hudební festival Wien Modern. Podpořil zde řadu soudobých skladatelů včetně György Ligetiho, Pierra Bouleze a Luigiho Nona.

Berlínské filharmoniky dirigoval poprvé v prosinci 1966. Koncem osmdesátých let se předpokládalo, že by se mohl stát hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, nicméně po hostování v Berlínské filharmonii byl v roce 1989 zvolen jejím šéfdirigentem a uměleckým ředitelem, kde vystřídal Herberta von Karajana. Během svého působení v Berlíně dohlížel na větší zastoupení soudobé hudby. V roce 1992 spoluzaložil festival komorní hudby Berlin Encounters, v roce 1994 se stal uměleckým ředitelem Salcburského velikonočního festivalu, v roce 1998 oznámil svůj odchod z Berlínské filharmonie po vypršení smlouvy v roce 2002. Před odchodem mu byla v roce 2000 diagnostikována rakovina žaludku. Následná léčba vedla k odstranění části jeho trávicího ústrojí a v roce 2001 na tři měsíce zrušil svou dirigentskou činnost. V roce 2004 se poprvé od svého odchodu z pozice šéfdirigenta vrátil k dirigování Berlínských filharmoniků, a to na koncertech Mahlerovy Symfonie č. 6, které byly nahrány živě a výsledné CD získalo ocenění Nejlepší orchestrální nahrávka a Nahrávka roku v anketě časopisu Gramophone za rok 2006. Orchestrální akademie Berlínských filharmoniků založila na jeho počest Claudio Abbado Kompositionspreis, která byla od té doby udělena v letech 2006, 2010 a 2014.

Kromě spolupráce s tradičními ansámbly založil řadu nových orchestrů s mladými hudebníky, například European Community Youth Orchestra a Gustav Mahler Jugendorchester. S Michaelem Haefligerem založili na počátku roku 2000 Lucernský festival. Od roku 2004 až do své smrti byl hudebním a uměleckým ředitelem Mozartova orchestru v italské Bologni.

Mezi širokou škálou romantických děl, která nahrál a provedl, si obzvlášť oblíbil hudbu Gustava Mahlera. Interpretoval také moderní díla skladatelů, jako jsou Arnold Schönberg, Karlheinz Stockhausen, Giacomo Manzoni, Luigi Nono, Bruno Maderna, György Ligeti, Giovanni Sollima, Roberto Carnevale, Franco Donatoni a George Benjamin. Natáčel pro řadu vydavatelství, včetně Decca, Deutsche Grammophon, Columbia (později Sony Classical) a EMI. Dirigoval mnoho operních nahrávek, které získaly různá ocenění. Mezi ně patřila cena Diapason Award v letech 1966 a 1967, v roce 1967 obdržel Grand Prix du Disque. V roce 1968 mu byla udělena Deutscher Schallplattenpreis a také nizozemská Edisonova cena. V roce 1973 mu Vídeňská Mozartova společnost udělila Mozartovu medaili. V roce 1997 obdržel cenu Grammy v kategorii Nejlepší výkon malého souboru za skladbu Kammermusik No. 1 With Finale 1921, Op. 24 No. 1 Paula Hindemitha a v roce 2005 cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální sólistický výkon za Klavírní koncerty č. 2 a 3 Ludwiga van Beethovena v podání Marthy Argerich. 30. srpna 2013 byl jmenován italským prezidentem Giorgiem Napolitanem doživotním senátorem. V anketě hudebního časopisu Classic Voice byl v roce 2011 zvolen nejvýznamnějším žijícím dirigentem světa.

V roce 1956 se oženil se zpěvačkou Giovannou Cavazzoni, s níž měl dvě děti: Daniela, který se stal operním režisérem, a Alessandra. Z druhého manželství, s Gabriellou Cantalupi, měl syna Sebastiana. S ruskou houslovou virtuoskou Viktorií Mullov měl syna Mishu, jazzového kontrabasistu. Claudiův synovec Roberto působí jako dirigent.

Zemřel 20. ledna 2014 v Bologni na rakovinu žaludku ve věku 80 let. O týden později na jeho počest zahrál orchestr Filarmonica della Scala pod vedením Daniela Barenboima pomalou větu Beethovenovy Symfonie č. 3.