Ivan Medek hovoří s Václavem Neumannem (1)

Texty Ivana Medka (53)

Na konci roku 1968 spolu před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek, tehdy dramaturg České filharmonie, a Václav Neumann, od 1. listopadu šéfdirigent orchestru. Neumann předtím – v reakci na srpnovou okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy – odešel z čela lipského Gewandhausorchestru a poté, co Karel Ančerl zůstal ve Spojených státech amerických, resp. v Kanadě, převzal šéfovské žezlo v České filharmonii. S orchestrem byl propojený už dávno. V roce 1945 se stal jeho violistou a v roce 1948 dostal první dirigentské příležitosti. „Trvalo to jen dva roky, pak jsme se rozešli,“ říká Neumann v rozhovoru. „Tenkrát docela po právu, protože já byl úplný dirigentský začátečník.“ Další léta pak strávil ve zcela jiných vodách: dva roky v Karlových Varech, což byl svým způsobem očistec, a další dva roky v Brně. (Proto i Medkova otázka, jestli vlastně Janáčkova tvorba vyrůstá z brněnské atmosféry.)
***

Ivan Medek: Při každém příchodu dirigenta na pódium je obecenstvo vždycky v určitém napětí. A i orchestr je v určitém napětí a očekávání. Když se objevuje před takovým orchestrem, jako je Česká filharmonie, nový šéfdirigent, je to očekávání a napětí z obou stran pochopitelně zmnohonásobené. Zvlášť když je to dirigent, který je znám jak obecenstvu, tak orchestru, který do jisté míry z orchestru vyrostl, a který v sobě nesl předtím, než se stal řádným dirigentem České filharmonie, určité základní, charakteristické rysy pro tento orchestr anebo třeba pro naši muzikalitu. Možná, že to neříkám úplně přesně, ale je to otázka, kterou bych ti chtěl na začátek našeho improvizovaného rozhovoru položit.

Václav Neumann: Já bych řekl, že jsi to, Ivane, vystihl správně. Moje pocity, když myslím – a dnes na to myslím stále – na svou budoucí práci v České filharmonii a na to, že se s ní znovu setkávám, moje pocity jsou zhruba takové, jak jsi je vystihl. Nejenom tím napětím, které v člověku vlní a které se objevuje, napětím směřujícím k budoucnosti mojí práce s Filharmonií. Převažuje základní zážitek, že můj hudební život je Českou filharmonií nejvýrazněji a naprosto rozhodujícím způsobem poznamenán.  Možná že už dnes není všude ani známo, že jsem vůbec začal dirigovat v České filharmonii. To byl první orchestr, se kterým jsem se v trvalejší spolupráci sešel. Nepřihlížím-li k tomu, že jsem po roce pětačtyřicátém dostal první pracovní příležitosti v rozhlasových orchestrech; byly to ojedinělé pracovní možnosti. Ale trvale jsem začal dirigovat v roce osmačtyřicátém právě Českou filharmonii. Předtím jsem byl jejím členem.

Ivan Medek: Ale předtím ještě jsi byl členem Smetanova kvarteta a to je trošku zvláštní osud, že tolik dirigentů České filharmonie a vůbec možná všech světových dirigentů vyšlo od smyčcových nástrojů.

Václav Neumann: V České filharmonii je to, zdá se, úplně převažující osud, že její dirigenti byli smyčcaři. I já jsem vyšel z houslí a z violy. Jak jsi říkal, s Tondou Kohoutem jsme založili Smetanovo kvarteto. Ještě dřív, než se jmenovalo Smetanovo, tenkrát jsme se nazývali Kvartetem konzervatoře. A i to je zase ve spojitosti s Českou filharmoniíé, protože než jsem nastoupil do Filharmonie jako violista, byl tu už Kohout cellistou. Takže už tenkrát jsem měl jakýsi kontakt s orchestrem. Pak jsem se stal v roce pětačtyřicátém členem Filharmonie, když se orchestr rozšiřoval. To nastoupil veliký počet nových členů mojí generace. Je to generace, která dnes ještě ve Filharmonii téměř převažuje. Pak jsem v roce osmačtyřicátém začal dirigovat. Trvalo to jen dva roky, pak jsme se rozešli. Tenkrát docela po právu, protože já byl úplný dirigentský začátečník. Potom nastala taková moje Wanderjahre, putovní léta, a Lehrjahre, učednická léta. A dnes je to vlastně přesně dvacet let od roku osmačtyřicátého, kdy se zase vracím.

Ivan Medek: Bylo to tehdy taky na podzim.

Václav Neumann: To bylo v září. Tentokrát je to o dva měsíce posunuto. A nastupuju do svého rodného orchestru jako jeho vedoucí dirigent.

Ivan Medek: Já bych se tě ještě předtím, než budeme hovořit o tom, jak si představuješ svoji práci v České filharmonii, ale vůbec snad práci České filharmonie, protože to jsou otázky, které se budou dotýkat možná i slohu nebo vůbec toho, co to vlastně je sloh orchestru, chtěl na začátek přece jen zeptat: co jsi vlastně dělal v tom mezidobí, v těch dvaceti letech, kterým říkáš učednická anebo putovní léta?

Václav Neumann: Chceš takový malý životopis?

Ivan Medek: Myslím, že bychom to mohli shrnout snad do několika takových malých základních bodů a zastavit se u posledních let a potom snad nejvýrazněji u posledních měsíců.

Václav Neumann: Ty poslední měsíce jsou pro nás všechny velice výraznou dobou. Samozřejmě moje osudy hudební se nedají odloučit. Naopak. Poslední měsíce zasáhly do mých hudebních a životních osudů naprosto rozhodující mírou. I když náhodou ne docela negativně. Já jsem se vlivem posledních měsíců stal dirigentem České filharmonie.

Ivan Medek: Já bych tě chtěl přerušit. Chci k tomu jenom říct, že jsi se – vlivem posledních měsíců – stal dirigentem České filharmonie, a to letos v listopadu. Ale že by ses jím býval byl stejně stal, možná snad o půl roku později. To jenom pro upřesnění, aby snad nevznikl dojem, že musíš být za ty poslední měsíce nějak příliš moc vděčný.

Václav Neumann: Já těm posledním měsícům vůbec nejsem vděčný. Ale je pravda to, co říkáš. Moje spojení s filharmonií se schylovalo ponenáhlu. Je důležité říct, že – a mohu se tím vlastně tady v tom rozhovoru pochlubit – pro mou volbu se orchestr rozhodl. Slyšel jsem tak aspoň. V orchestrálním rokování se rozhodli vlastně jednomyslně, s jedním hlasem, který se zdržel hlasování, abych nastoupil do Filharmonie. Ve chvíli, kdy můj předchůdce, kolega Ančerl požádal o penzionování.

Ivan Medek: Ano. To potvrzuju.

Václav Neumann: Ty ses ptal na moje osudy mezi dvěma filharmonickými body: mezi rokem osmačtyřicátým a osmašedesátým. Budu o tom vypravovat, alespoň o těch prvních dobách stručně. I když jsem jim za mnoho vděčen a vzpomínám na ně dodnes. To je vůbec zajímavé v lidských osudech. Možná že tenkrát, když jsem byl dva roky v Karlových Varech vedoucím Karlovarského orchestru, jsem měl mnoho výhrad proti svému tamnímu působení. Ne výhrad vůči orchestru, protože orchestry jsou většinou všechny milé a žije se v nich dobře, ale vůči prostředí, které tam tenkrát vládlo. Byl to tvrdý život, někdy ho nazývám dokonce očistcem. Ale když potom uplynou léta, nepříjemné věci zaniknou. To je takový dar, který máme od přírody; ty zeslábnou a člověk myslí a vzpomíná spíš na to dobré. A v Karlových Varech bylo mnoho dobrého. Především mnoho dobrých zkušeností uměleckých. Tenkrát jsme tam dělali velmi smělé programy a hráli jsme snad docela dobře. Bylo to zajímavé období. A dodnes si toho orchestru velmi vážím a rád na něj vzpomínám.

Po dvou letech jsem z Karlových Varů přišel do Brna. To byl tehdy mladý orchestr, takzvaný Symfonický orchestr kraje Brněnského. Byli to samí mladí lidé. I já tenkrát nebyl o mnoho starší než oni. Dva roky jsem je vedl, a to už nebyl očistec. To byla velmi hezká doba. Poznal jsem atmosféru Brna a poznal jsem ji důvěrně. A je mi to milé, že ji znám tak důvěrně. Rád se tam vracím.

Ivan Medek: Ty jsi říkal, že jsi poznal atmosféru Brna. V Brně jsou přesvědčení, že to je atmosféra, ze které vyrůstá například Janáčkova tvorba. Že je neodmyslitelná od tohoto města. Já nevím. Samozřejmě to nemusíme rozebírat. Ale dělal jsi tam tehdy nějakého Janáčka?

Václav Neumann: Dělal, i když to bylo v brněnských poměrech vždycky choulostivé. Jestliže cizinec, a navíc zrovna Pražák, se pouští do tohoto úkolu. Dělal jsem tam Tarase Bulbu, i Glagolskou mši s Besedou brněnskou. Vzpomínám si, že to nebylo bez problémů; myslím tím reakci některých hudebních osobností v Brně, které nesouhlasily. To se týká například toho slavného místa v Tarasu Bulbovi. V poslední větě, kde existuje, já tomu říkám pražský způsob a brněnský způsob. To je místo, kde se buď zrychluje na dvojnásobné tempo, anebo se hraje v témže tempu dál. Je samozřejmé, že mě lákalo vyzkoušet své síly i v tomto „nepřátelském“ prostředí. A k tomu, co říkáš: já nemám dojem, že by Janáček byl vyloženě brněnský skladatel. Já mám dojem, že to je český skladatel s velmi výraznými moravskými rysy.

Ivan Medek: Já myslím, že máš pravdu. A já jsem o tom začal mluvit vlastně…

Václav Neumann: …abys to vyprovokoval…

Ivan Medek: …abych to vyprovokoval a taky proto, že si myslím, že bychom si mohli teď už pustit nějakou hudbu a přerušit trošku naše vyprávění. A snad by bylo nejlepší, kdyby to byl právě ten Janáček a právě ten Taras.

Václav Neumann: Nemám vůbec nic proti tomu. Janáček je skladatel, který mě provází celý život, v rozhodujících okamžicích.

Ivan Medek: Takže si zahrajeme snad tu problematickou třetí část z Tarase, kterou hrajeme ještě dodnes v pražské verzi. Je to snímek s Českou filharmonií z veřejného koncertu v Praze v Domě umělců.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv, František Sláma