Hudebníci na útěku, podivné zájmy opatovy, turecká hudba a státní bankrot

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Malé dějiny dechové harmonie 

V roce 1692 obléhalo vojsko francouzského krále Ludvíka XIV. flanderský Namur. Zatímco minéři a sapéři se činili v podkopávání hradeb a tu a tam někdo vystřelil z děla, dvůr včetně panovníka, přítomných kavalírů a dam zasedl k vydatnému obědu. Poté byl na králův příkaz zahájen slavnostní koncert vojenského ansámblu královských mušketýrů posíleného trubači a tambory švýcarských gard. Základ hudební složky Les Mousquetaires du Roi tvořilo osm hráčů na diskantové, altové a basové hoboje, později rozšířených až na dvacet šest hudebníků. Ve velkém dechovém obsazení zněla roku 1715 ve vilémovské Anglii také Händelova Vodní hudba.V těchto sestavách hrály stále významnější roli dřevěné dechové nástroje v párovém obsazení spolu s francouzskými (lesními) rohy. V habsburských zemích vznikaly nové soubory nazývané Feldmusik či Harmonie, zprvu jako vojenské plukovní hudby. Sestavovaly se převážně z českých rekrutů, neboť rčení „co Čech, to muzikant“ nebylo tehdy planou frází. Po roce 1750 měl téměř každý pěší pluk rakouské armády ve svém posádkovém sídelním městě dechovou harmonii o pěti až osmi hráčích: někdy pouhý kvintet se dvěma hoboji, dvěma lesními rohy a jedním fagotem, jinde sextet již se dvěma fagoty či zvukově bohatší oktet (dva hoboje, dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty). K základnímu obsazení se někdy přidružoval polní trubač, jindy basovou linii zesiloval kontrafagot.

Na počátku druhé poloviny osmnáctého století nastal rozvoj dechových harmonií i „v civilním sektoru“. Komorní ansámbly oděné v honosných livrejích hrály k reprezentaci i zábavě svých chlebodárců. Dechové harmonie nechyběly u dvorů panovníků, významných šlechticů, církevních pohlavárů, byly najímány městskými radami a úspěšně fungovaly i v  klášterech, které přežily reformy Josefa II.Někde nahradily z ryze ekonomických důvodů nákladné barokní chrámové či zámecké kapely, z nichž se už předtím často vyčleňovaly k samostatným hudebním produkcím. Bohatý společenský život vyžadoval spoustu příležitostné komorní hudby, účelově zaměřené, dostatečně sdělné a neztrácející své umělecké kvality. Právě takovou představovaly nejrůznější serenády, partity (parthie), divertimenta, kasace, nokturna, variace, pochody a tance. V době vídeňského klasicismu tato komorní literatura dosáhla vysokých kvalit. Vedle Haydnových, Mozartových a Beethovenových skladeb vynikla v tomto oboru především díla skladatelů českého původu.

Vídeň přirozeně hrála prim v kvalitě dechových ansámblů. V roce 1782 se z dvorní kapely vyčlenila dvorní dechová harmonie s hobojisty Janem Ventem a Georgem Triebensee (otcem Josepha Triebensee, o němž hovoříme dále), klarinetisty bratry Antonem a Johannem Stadlerovými, hornisty Jakobem Eisenem a Martinem Ruppem a fagotisty Václavem Kaznerem a Ignazem Drobným. Vedoucí osobností císařského ansámblu byl hobojista Jan Nepomuk Vent (Wendt, Wenth, 1745-1801). Narodil se jako chudý nevolník na citolibském panství hraběcího rodu Pachtů. Ti talentovaného chlapce hudebně vyškolili a zařadili do řad služebnictva, avšak Vent své lokajské postavení cítil jako ponižující a ve svých pětadvaceti letech uprchl do Vídně. Tam získal místo v dechové harmonii knížete Schwarzenberga. Hrabě Pachta se však tvrdě dovolával vrchnostenského práva a navrácení svého služebníka. Tento spor ukončil sám císař Josef II., jenž hobojistu přijal do své dvorní kapely. Panovník jak známo stojí nade všemi a císaři se prostě neodporuje. Josefův patent o zrušení nevolnictví (1781) pak tato feudální pouta definitivně zpřetrhal.

Ventův příklad individuální vzpoury proti feudalismu připomíná životní peripetie jiného excelentního hudebníka, hornisty Jana Václava Sticha-Punta (1746-1803), thunovského poddaného.Také on utekl z ponižující služby a hrabě Thun za ním údajně vyslal dva pochopy, kteří hornistu pronásledovali s cílem ztrestat ho vyražením předních zubů, aby mu znemožnili hru na nástroj. Stich přelstil své pronásledovatele tím, že změnil identitu. V Itálii se přejmenoval na Giovanniho Punta (stich = štych, steh = italsky punto) a v sólistické dráze mu nikdo zabránit nedokázal.

Dechová harmonie knížete Schwarzenberga působila ve Vídni, avšak na léto se stěhovala na zámky v Třeboni a Českém Krumlově. Hráli v ní tři vynikající hráči na hoboje a anglické rohy, bratři Johann, Franz a Philipp Teimerové, pro něž psal triové komorní skladby i Beethoven. Z Třeboně pochází další významná osobnost, hobojista Joseph Triebensee (1772-1846), žák svého otce Georga, jehož následoval do Vídně.Zde nastoupil jako kapelník a první hobojista harmonie knížete Liechtensteina, jež v letech 1789 – 1808 působila střídavě ve Vídni, Valticích a Lednici. Po jejím zrušení se stal Triebensee kapelníkem v brněnském divadle Reduta a pak ve Stavovském divadle v Praze.

Liechtensteinové osmičlennou dechovou harmonii znovu obnovili po čtyřleté pauze s novým obsazením. Vedoucím této „druhé harmonie“ byl v letech 1812-1835 klarinetista Václav Sedlák (1776-1851), jenž široce proslul jako upravovatel oper pro dechové ansámbly. Jeho transkripce Beethovenova Fidelia, Weberova Čarostřelce, Spohrova Fausta či Rossiniho Italky v Alžíru, dochované v oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně, jsou opravdu na špičkové úrovni.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na