Ivan Ženatý nejen o tom, jaký rozdíl mezi New Yorkem a Dobruškou

  1. 1
  2. 2

Loni v září jsem hrál v USA v New Orleansu, kde mne také pozvali do rádia k rozhovoru a chtěli, abych něco zahrál. Zahrál jsem Bachovu Ciacconu a asi po třech měsících mi volali z clevelandského Institute of Music, zda bych tam nevedl mistrovskou třídu. Stalo se a následně mi nabídli, abych u nich vyučoval i dlouhodobě. Byl jsem již u přijímaček a výsledek je, že mě tam od září očekává osmnáct studentů. Dost se těším, protože to bude zase něco jiného než v Německu, clevelandský institut je totiž soukromá škola, kde se za hodinu platí.Tak letos na jaře popisoval okolnosti svého přestupu z drážďanské Hochschule für Musik Carl Maria von Weber na prestižní Cleveland Institute of Music v USA ve světě nejuznávanější český houslista současnosti Ivan Ženatý (1962). Změny místa výkonu profesury po více než půldruhém desetiletí působení v saské metropoli, když české školství jej po dlouhá léta přehlíží. Podobně jako před lety Drážďany jej ale i teď od září přijal Cleveland s otevřenou náručí.

Ovšem shodou okolností právě dnes můžete Ivana Ženatého potkat u nás doma, na jednom z jeho nemnoha zdejších koncertů. Tím dnešním zahájí Mezinárodní hudební festival F.L.Věka v Dobrušce, kam si clevelandského institutu „odskočil“.Pokud vím, jste teprve druhý Čech v historii, který se stal pedagogem na této špičkové škole. Znáte se nebo setkal jste se s varhaníkem Karlem Paukertem, který v Clevelandu stále žije?

S panem profesorem Paukertem jsme byli v písemném kontaktu už na počátku devadesátých let, když jsem začínal v New Yorku natáčet pro Dorian. Ale poprvé jsme se setkali až letos po mém Masterclassu na Cleveland Institute of Music. Od prvního okamžiku jsme si porozuměli jako muzikanti i jako lidé. Karel mně byl nápomocný při mém stěhování do Ameriky, pomohl mi vybrat fantastický apartment a stal se mým prvním přítelem v Clevelandu. Je to vzácné…

Jaké zásadní rozdíly shledáváte v německém a americkém vysokém hudebním školství?

Takové srovnání není vzhledem k různorodosti na obou kontinentech možné. Mohu ale srovnat vysoké školy, které znám – tedy drážďanskou a clevelandskou. Sledoval jsem s velkým zájmem všeobecnou diskuzi o elitářství, která v Německu probíhala před nějakými patnácti lety. Je všeobecně známé, že mnozí velcí pedagogové se proslavili na menších institucích – Marschner ve Freiburgu, David v Detmoldu, Scherzer v Drážďanech nebo dříve Rostal a Ozim v Bernu. V současnosti se ale německé školství spíše integruje a naráží na základní problém v tom, že je bezplatné pro všechny – tedy i zahraniční studenty. Diskuze o školném pro cizince – tedy pro „jinou rasu“ – je více než půl století po válce stále politicky nemožná. Měl jsem v Německu doživotní smlouvu a garantovanou penzi bez ohledu na to, jaké budou mé pracovní výsledky. A tyto velké záruky mají v sobě určitý rys absurdity. Profesuru v Clevelandu jsem přijal především pro skvělou úroveň tamního hudebního oddělení. Ale nebyl to jediný důvod. Lákalo mě prostředí volné soutěže. A také mě stále fascinuje ta energie, se kterou pracují mí studenti na každé lekci a využívají naplno každou minutu, protože si ji platí. Bývám z toho unavený a šťastný zároveň.

Existují názory, že na amerických školách se více dbá na všestrannost, tedy kromě sólového repertoáru i na orchestrální praxi, komorní hru. Považujete to za správnou cestu?

Za správnou cestu považuji to, když je možné pro každého studenta najít individuální program – podle jeho přání, představ a podle směru, kterým se chce vydat. Chce-li vyhrávat soutěže, musí dřít se svým profesorem soutěžní repertoár na úkor všeho ostatního, chce-li dostat místo v dobrém orchestru, měla by mu být zprostředkována tato praxe. A tak podobně v komorní hře, v barokní hudbě a podobně. A to lze realizovat jen bez omezování paragrafy.

Jak vidíte budoucnost českého hudebního školství?

Nikdy mi nebylo umožněno pracovat na vysoké škole v mojí vlasti, nemohu proto v tomto ohledu cokoli hodnotit.Jste známý svým citem pro stylovost. Neláká vás například barokní smyčec nebo střevové struny?

Když si pročtete mou diskografii, najdete tam taky nahrávky na barokní housle. Je to zkušenost, kterou bych každému přál, protože kontakt s originálním instrumentářem zprostředkují daleko více, než jakékoli přednášky. S kolegou Johnem Hollowayem jsme se v Drážďanech marně snažili hru na barokní housle prosadit jako dodatkový obor. V Čechách se myslím o tomto tématu zatím neuvažuje. Ale abych se vrátil k podstatě vaší otázky: jsem rád, že jsem na barokní housle hrál, a jsem stejně tak jsem rád, že jsem tuto cestu zase opustil.

V dubnu tohoto roku vyšlo vaše poslední CD, kde uvádíte houslové koncerty Františka Bendy. Uslyšíme je i naživo? Případně kde a kdy?

Bendovy koncerty budu hrát v letošní sezoně Drážďanských filharmoniků, v Čechách je to zatím na úrovni plánů do budoucích let.

Máte nějakou statistiku, kolik jste již zahrál koncertů?

Jednou se mě můj malý syn zeptal, kolik not obsahuje Bachovo Preludium, které jsem zrovna doma cvičil. Velmi se divil, že to nevím, a když jsme to společně spočítali, dostal jsem strach hrát tu skladbu zpaměti. Od té doby raději nepočítám… Ale bude to kolem 2.500 veřejných vystoupení.

Jaké nejdůležitější projekty vás čekají v nejbližší době?

V této sezoně určitě koncerty v Miláně, Paříži, Berlíně a také v Carnegie Hall v New Yorku. Těším se i na koncerty doma – s Talichovým komorním orchestrem, s Pražskými symfoniky nebo Janáčkovou filharmonií.

Z čeho máte největší radost?

Nejlépe a nejvolněji se cítím se svými dětmi – Janem, Jurajem, Emmou a Jakubem.

A co vás naopak trápí? Co byste rád změnil?

Domnívám se, že pokud mohu něco změnit, tak pouze tím, co umím nejlépe – tedy svou hudbou. Leonid Kogan jednou řekl, že se svými houslemi prožil ty nejkrásnější i nejkrušnější chvíle. A tak to mám i já. Každá sladkost je tvrdě odpracována.

Právě poslední zářijovou neděli svým koncertem zahajujete 2. ročník Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka v Dobrušce. Jaký bývá návrat ze světových scén na česká pódia?

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Ivan Ženatý nejen o tom, jaký rozdíl mezi New Yorkem a Dobruškou

  1. Inu my doma v naší hudební školičce jsme takoví zaprdění, přece si mezi sebe nepustíme špičkového umělce. To by to dopadlo! Vše dobré panu Ženatému a žádné chmury, doma je doma, a to hlavně tam, kde o vás stojí a to v případě jeho osoby, v našem školství neplatí. A tak není čeho litovat a Cleveland vám ze srdce přeji.

Napsat komentář