Ivana Veberová: Nechci jen stát uprostřed jeviště jako solný sloup s napřaženýma rukama

Ivana Veberová je kněžnou Libuší již pevně sžita z doby, kdy byla Plzeň v roce 2015 městem kultury. Postavy ze Smetanových oper se vinou celou její úspěšnou kariérou, v roce 2014 získala Thálii za roli Mařenky v Prodané nevěstě, v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni ji provázejí i další smetanovské role – letos v dubnu to byla Vendulka v Hubičce, v říjnu vystoupí jako Hedvika v Čertově stěně. Ivana Veberová má ráda klasiku, ve které může bohatě rozvinout svou hlasovou techniku, nevyhýbá se však ani soudobým projektům. Díky svému dědečkovi má perfektně vedený archiv a z toho dokáže vyčíst, že ztvárnila už více než pět desítek rolí. V roli kněžny Libuše by ráda vytvořila živoucí postavu plnou síly, důstojnosti, ale i něhy a vřelosti.

Rok 2024 je nazýván Rokem české hudby, neboť v něm slavíme výročí mnoha hudebních velikánů. Vy letos také slavíte/oslavila jste životní jubileum – cítíte hrdost, že můžete slavit v tak dobré společnosti? Nebo to nijak zvlášť neprožíváte?
Také mě to napadlo. Těší mě, že mohu své narozeniny oslavit s těmito hudebními velikány. Možná ani není náhoda, že jsem narozená v měsíci březnu jako Bedřich Smetana, vždyť často v horoskopech píší, že “rybičky” nalézají uplatnění v mnoha uměleckých oborech.

Jedním z největších oslavenců je Bedřich Smetana. Vy (nejen) v Divadle J. K. Tyla zpíváte titulní role ve vícero jeho operách – mohla byste nám dané role přiblížit? A jak se vám v nich zpívá? Která je vám nejbližší, která je naopak pro vás nejobtížnější?
Má vůbec první role, kterou jsem měla možnost ztvárnit, byla Mařenka v Prodané nevěstě. Vstoupila jsem tehdy jako dvacetiletá studentka konzervatoře do již nastudované inscenace. I přes prvotní nesnáze, které logicky přišly v situaci, kdy jsem bez jakékoli předchozí jevištní praxe a bez klasického dvouměsíčního podrobného nastudování hudební složky i režie byla “hozena do vody”, jsem se s Mařenkou po pár měsících sblížila natolik, že se teď již v této roli opravdu cítím jako ryba ve vodě. Žádnou jinou roli jsem doposud neměla příležitost nastudovat v tolika inscenacích na různých divadelních scénách či venkovních produkcích. Prodaná nevěsta mě provází vesměs bez přestávek celou mojí kariérou, řekla bych, že se mnou roste a neustále se vyvíjí. V roce 2014 jsem za ni obdržela Cenu Thálie.

Další má smetanovská role byla Jitka v Daliborovi, následovala Hospodská v Tajemství. Dobře se cítím v roli Milady i Libuše. Mou poslední nastudovanou rolí je Vendulka v Hubičce, kterou jsem si toužila zazpívat již od dětství.

Další inscenace, která mě hned začátkem příští sezóny čeká, je Čertova stěna, kde ztvárním roli Hedviky. Letos jsme i na mé domovské scéně uvedli nedokončenou operu Violu, respektive její torzo, kde jsem si v koncertní verzi zazpívala titulní roli.

Opravdu se v letošním Roce české hudby s díly Bedřicha Smetany takříkajíc “roztrhl pytel”, ale pro nás zpěváky, je to jistě jen dobře. Bedřich Smetana byl geniální skladatel, který zpěvákům rozuměl, a zpívat jeho repertoár je pro hlasivky pohlazením.

V rámci Noci s operou 2024 budete zpívat postavu Libuše. Jak se na tuto roli připravujete? Už jste ji zpívala někdy dříve nebo to bude vaše premiéra?
V roce 2015 se stala Plzeň Hlavním městem kultury. K této příležitosti jsme nastudovali operu Libuše, kde jsem dostala možnost ztvárnit titulní roli v alternaci s Evou Urbanovou. Celý rok pak běžela tato inscenace na repertoáru DJKT. Díky tomu jsem si mohla tuto roli řádně “ozpívat”, což byla jistě veliká výhoda vzhledem k tomu, že tato slavnostní opera byla psaná pro zvláštní příležitosti a dle přání autora se opravdu hraje převážně jen o státních svátcích či jiných slavnostních příležitostech, a tak se s ní pěvci nemají šanci setkávat takto pravidelně.

Jaký je váš vztah k české mytologii a ke kněžně Libuši, kterou budete ztělesňovat? Cítíte s ní nějaké zvláštní souznění, národní hrdost?
Snad každá země má svou bájnou historii, pověsti, tradice. Je to velké nehmotné bohatství. Jsou to kořeny národa, země, se kterou jsme srostlí. Tvoří to naši svébytnost, sounáležitost, ať už to pociťujeme přímo či nikoli. Kněžna Libuše je bájná postava, nikde z historických pramenů, na rozdíl od Přemysla, nenajdeme o ní faktickou zmínku. Pro mne je ale Libuše žena z masa a kostí, “obdařená od bohův moudrostí” a věšteckými schopnostmi. Tato veskrze kladná postava se mi hraje velice dobře, cítím přitom veliký vděk, že se mohu ztotožnit s tak silnou osobností. Nevím, jestli bych já sama v sobě našla takovou pokoru, abych ustála Chrudošovu pohanu a pro klid a mír národa svolila uvolnit svůj trůn muži, kterého si lid zvolí za svého knížete. Kdyby jí samotné nakonec nedali možnost svobodné volby, byla by ochotna, pro blaho země, vzdát se i své jediné lásky, Přemysla.

Jaké jsou vaše největší výzvy při interpretaci Smetanovy Libuše?
Nechci jen stát uprostřed jeviště jako solný sloup s napřaženýma rukama, dívat se v transu do dálky a předstírat vidění. Chci vytvořit živoucí postavu plnou síly, důstojnosti, ale i něhy a vřelosti a dát do hlasu, do každého gesta i slova oduševnělost a velikost této ženy. Přála bych si, abych to, co je v této opeře tak hluboké a strhující, nezakopala do země, ale abych to naopak dokázala svou interpretací ještě umocnit.

Jaký je váš oblíbený hudební moment v této opeře? Která je vaše nejoblíbenější árie?
Jednoznačně závěr opery – Libušino proroctví.

Máte ráda klasičtější díla nebo se nebráníte vystupování i v současných novodobých operách?
Mám ráda klasické opery, hlavně kvůli tomu, že zde interpret dostává většinou více příležitostí ukázat svůj hlas v celé své škále a více využije svou pěveckou techniku i belcanto.

Novodobým operám se však nevyhýbám. V posledních letech jsem měla příležitost zazpívat si ve světových premiérách například roli Anny Rybové v opeře Jakub Jan Ryba od Miroslava Kubičky, Maminku Broučka v opeře Broučci Jana Jiráska či roli Císařovny Poppey v Quo vadis od Sylvy Bodorové.

Prý nejste trémistka – ale přece jen se zeptám, máte nějaké své tajné rituály před vystoupením či nějaké talismany? Nepociťujete žádnou nervozitu, obavu, že se něco nepovede?
Snažím se na každé své vystoupení připravit tak, abych na jeviště šla s vědomím, že jsem pro zdárný výkon udělala maximum. Pokud mám i přesto nějaké obavy, vkládám vše “do rukou božích” a vzpomenu si na svou paní profesorku zpěvu Antonii Denygrovou, která nade mnou může držet ochrannou ruku už jen shora.

Jakmile přijdu na jeviště, mohu se schovat za danou postavu. Snažím se prožívat její emoce, byť vždy s nutnou kontrolou nad sebou samou, a v takovém případě již na nějakou trému není v člověku ani prostor.

Jaké jsou vaše oblíbené operní či koncertní skladby mimo již zmiňovaná díla Bedřicha Smetany?
Bylo by jich asi více. Ale již od školních let si toužím zazpívat sólový sopránový part v kantátě Svatební košile od Antonína Dvořáka.

Máte spočítáno, v kolika různých rolích jste vystupovala?
Můj dědeček Zdeněk Vodrážka miloval divadlo, leč v mládí mu cestu k němu zatrhl otec. Později sice čile ochotničil, ale zanedlouho poté přišel i o tuto příležitost. Když posléze viděl, že jeho jediná vnučka se přes svou lásku ke zpěvu dostává “na prkna, co znamenají svět”, získala jsem v něm nejvěrnějšího fanouška, sběratele všech programů mých vystoupení, vystřihovatele útržků z novin i fotografií a zároveň i zapisovatele termínů mých premiér i koncertů. Díky němu jsem po jeho smrti zdědila řádně seřazený archiv a nedalo by mi, z úcty k němu, v něm nepokračovat. V této chvíli mám za sebou padesátou čtvrtou divadelní inscenaci.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Těším se na každou další inscenaci, kterou mi život uchystá, a chtěla bych se opět více věnovat i pedagogické činnosti.

Děkuji vám za rozhovor!