Velký umělec, prostý člověk. Před 90 lety se narodil Ivo Žídek

Malému chlapci daly sudičky do vínku umělecký talent, především jej obdařily krásným hlasem, ale také mu nadělily pracovitost, pilnost, osobní kouzlo a skromnost, která u lidí, kteří jsou něčím výjimeční, nebývá zcela běžným zjevem. Mladého Iva Žídka přitahovalo malířství, které chtěl studovat a pro něž byl rovněž svým talentem disponován, ale nakonec i díky otcovu vlivu převážil zpěv. Malířství si ponechal po celý život jako svého koníčka. Při studiu na ostravském reálném gymnáziu, které ukončil v roce 1945, soukromě studoval zpěv u známého ostravského pedagoga, profesora Rudolfa Vaška a hudební teorii u Josefa Schreibra. Z původního barytonisty se vyklubal tenorista vládnoucí zvučným a lahodným hlasem. Mladý adept zaujal dirigenta Zdeňka Chalabalu, který se v létě 1945 stal šéfem ostravské opery a ten devatenáctiletého mladíka angažoval.

Pokud se nemýlím, první rolí, v níž se v ostravském divadle objevil na jevišti, byl na podzim 1945 Toník ve Smetanových Dvou vdovách, které dirigoval František Jílek a režíroval Miloš Wasserbauer. Brzy ale došlo na Massenetova Werthera a po malé roli rychtáře Jiřího Peče v Kovařovicových Psohlavcích vystoupil ještě ani ne dvacetiletý Ivo Žídek 11. května v roli Šťáhlava ve slavnostním premiérovém představení Libuše, které k prvnímu výročí osvobození nastudovali šéf opery Zdeněk Chalabala a režisér Branko Gavella.

Tři roky strávené v Ostravě poskytly Žídkovi možnost setkat se se širokou škálou velkých tenorových partií českého i světového repertoáru, na nichž jeho hlas velmi rychle dozrál do charakteristické podoby, kterou posléze ocenily tisíce posluchačů doma i na předních zahraničních scénách. Na podzim roku 1946 poprvé zpíval pod taktovkou Zdeňka Chalabaly roli, jejíž interpretací se navždy zapsal do historie českého operního umění, Jeníka v Prodané nevěstě.

Z českého repertoáru dále ztvárnil postavy Jiřího ve Dvořákově Jakobínovi, Víta ve Smetanově Tajemství a před odchodem do Brna mu svěřil Zdeněk Chalabala roli Fernanda ve Fibichově Bouři. Režisérem této inscenace byl Hanuš Thein a nepochybně i tento fakt měl vliv na další vývoj zpěvákových osudů. Ze světové klasiky se setkal s Alfrédem ve Verdiho Traviatě, titulním mužským hrdinou z Gounodova Fausta a Markétky a Ernestem z Donizzetiho Dona Pasquala.

Po příchodu Jaroslava Vogla dostal Ivo Žídek jako první velkou příležitost titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách a pak následovala postava, která definitivně potvrdila Žídkovy mimořádné kvality. Jaroslav Vogel si po svém návratu do Ostravy splnil svůj dlouholetý sen, uvést Délibesova Pelléa a Mélisandu. Vogel ve spolupráci s mladým, nesmírně talentovaným režisérem Bohumilem Hrdličkou a výtvarníkem Antonínem Caltou vytvořili představení, jež se stalo doslova senzací.

Vogel si odvážně do hlavních rolí obsadil mladé zpěváky, pro něž se staly tyto úkoly prubířským kamenem jejich možností. A ukázalo se, že zkušený operní praktik se nemýlil. Z pětice interpretů (Ivo Žídek, Jiřina Ogounová, Věra Nováková, Zdeněk Kroupa a Přemysl Kočí) jediný Kočí se těsně přehoupl přes třicítku. Ostravský kritik Cimmer o jejich výkonech napsal: „Vogel vyladil zpěváky do sjednocující atmosféry, ztlumil hlasové výkony do vzdušné křehkosti.“ A mezi všemi zářil hlavně mladičký tenorista Žídek.

Představení se setkalo s mimořádně pozitivním ohlasem při hostování v Praze, kde bylo v březnu 1948 dvakrát uvedeno na scéně tehdejší Velké opery 5. května (dnes Státní opery). Inscenaci velmi pochválil i Zdeněk Nejedlý, který představení navštívil.

Už předtím, 1. října 1947, vystoupil Ivo Žídek na scéně Národního divadla. V roli Jeníka v odpoledním představení Prodané nevěsty mu pod taktovkou Rudolfa Vašaty byla partnerkou v roli Mařenky Štěpánka Jelínková. Po dalších dvou hostováních, v roli Fernanda ve Fibichově Bouři (dirigentem představení byl Zdeněk Chalabala) a Víta v Tajemství, se od srpna stal Ivo Žídek sólistou Opery Národního divadla.

Jeho první studovanou postavou se stal Plaváček v posmrtné divadelní premiéře opery Rudolfa Karla Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kterou pro jevištní provedení dopracoval skladatelův žák Zbyněk Vostřák. Vedle toho vstoupil do řady rolí v inscenacích běžného repertoáru, jako například v postavě Jakuba Míly v Kovařovicově opeře Na Starém bělidle, ale zejména ve dvou rolích, v nichž naprosto exceloval a přesvědčil, že jeho angažmá bylo zcela oprávněné. Obě se staly nadlouho pevnou konstantou jeho repertoáru. Byli to Ladislav Podhájský ve Smetanových Dvou vdovách a don César ve Fibichově Nevěstě messinské.

Dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Palouš připravovali novou inscenaci Prodané nevěsty, jejíž slavnostní premiéra byla v květnu 1949. Roli Jeníka v ní ztvárnil po boku Milady Musilové v roli Mařenky Ivo Žídek. Jeníka pak zpíval a hrál na Národním divadle více jak pětsetkrát v osmi různých inscenacích, naposledy 29. dubna 1981 na jevišti Smetanova divadla. 4. června 1976 při představení opery k stodesátému výročí jejího prvního uvedení v této roli oslavil své abráhamoviny.

V Národním divadle se okamžitě prosadil vedle Beno Blachuta jako typově odlišný, špičkový, přirozeně vysoce muzikální, výborně technicky vybavený tenorista s lehkým, a ohebným hlasem světlé barvy, vyrovnaným ve všech polohách se schopností znělých výšek a civilním přednesem. K tomu připočtěme jeho hereckou adaptabilitu a přirozené osobnostní charisma. Byl přímo předurčen pro lyrické a mladodramatické postavy nejrůznějšího typu a charakteru tak, jak jej nabízel operní repertoár. Vzhledem k tomu, že v padesátých a počátkem šedesátých let vévodila na Národním divadla stále především česká operní tvorba, stal se na léta doslova ideálním představitelem vrcholných smetanovských a dvořákovských tenorových partií. Ztvárnil všechny hlavní tenorové postavy Smetanových oper. Kromě těch, o nichž jsme se již zmínili, patřili k vrcholům jeho tvorby především Junoš v Braniborech v Čechách a Jarek v Čertově stěně. Několikrát vystoupil i v Daliborovi, ale tato postava přece jenom byla poněkud mimo rámec jeho pěveckého typu.

V Jakobínovi byl v desítkách představeních výtečným představitelem Jiřího, ale především jeho hlasovým a představitelským schopnostem ideálně vyhovoval Princ v Rusalce, kterého podobně jako Jeníka ztvárnil během třiceti let v několika stovkách představení. Naposledy se s ním diváci setkali v této roli 29. dubna 1981 v tehdejším Smetanově divadle.

Třetí Žídkovou parádní velkou rolí z české klasiky byl bezpochyby Števa z Janáčkovy Její pastorkyně, jehož se rovněž stal po tři desetiletí po všech stránkách ideálním představitelem.

V osmdesátých letech vyměnil v řadě představení postavu Števy za Lacu. Jeho dalšími skvělými janáčkovskými postavami byli Boris v Kátě Kabanové, Albert Gregor ve Věci Makropulos a Skuratov v Janáčkově posledním operním díle Z mrtvého domu.

Nesmíme samozřejmě zapomenout na dona Césara v Nevěstě messinské. Poté, co jej v této roli slyšel a viděl vídeňský operní agent Vladarski, mu okamžitě nabídl spolupráci s vídeňskou Státní operou včetně možnosti stálého angažmá. Výsledkem bylo okamžité hostování v titulní roli Verdiho Dona Carlose, které nastartovalo umělcovu čtrnáctiletou veleúspěšnou misi ve vídeňské Státní opeře.

Ivo Žídek byl rovněž vynikajícím interpretem tenorových rolí v operách Bohuslava Martinů od lyrického Fabrizia v Mirandolině, přes pěvecky i herecky komplikovanou roli Michela v Juliettě, až po vypjatě dramaticky exponovanou postavu Manolia v Řeckých pašijích.

Žídkova přirozená muzikálnost a všestranná tvárnost jeho projevu mu umožnila zdárně se vypořádat s řadou postav v operách soudobých českých skladatelů. V Pohádce máje brněnského skladatele Jaroslava Kvapila byl něžně vášnivým představitelem Ríši, titulní roli ztvárnil v Ostrčilově Honzově království, v Jeremiášových Bratrech Karamazových postavu Alexeje, Inženýra Prokopa v Kašlíkově Krakatitu a Doktora Náze v Mistru Jeronýmovi Ivo Jiráska. Tato role byla spolu s rolí rychtáře Ecla v Kovařovicových Psohlavcích poslední, kterou Ivo Žídek na scéně Národního divadla v osmdesátých letech ztvárnil. Do této kategorie můžeme zařadit i postavy Záboje v Suchoňově Svätoplukovi a zejména Clauda Vallée v Cikkerově Hře o lásce a smrti.

Ideálně disponovaný byl Ivo Žídek pro tenorové hrdiny z oper Giuseppe Verdiho z jeho „středního“ tvůrčího období, což prokázal v titulní roli v Donu Carlosovi, ve Vévodovi z Rigoletta i v králi Richardovi v Maškarním plesu. Úctyhodně se vypořádal i s princem Kalafem v Pucciniho Turandot.

Z Žídkových postav ve francouzských operách připomeňme samozřejmě Dona Josého z Bizetovy Carmen, Gounodova Fausta a titulní roli v Berliozově opeře Benvenuto Cellini. Z německé operní tvorby byl především výtečným představitelem Maxe ve Weberově Čarostřelci, ale dokázal se vypořádat i s náročností wagnerovských partií. Nejprve vystoupil ve střední roli Walthera v Tannhäuserovi, ale poté se jedním z jeho velkých úspěchů stal titulní hrdina Lohengrina, a se zdarem zvládl i roli Sigmunda ve Valkýře stejně jako vypjatou dramatickou partii Florestana v Beethovenově Fideliovi.

Žídkovu naturelu byly velmi blízké mozartovské postavy, v Národním divadle se s nimi setkal úspěšně v případě Ottavia v Donu Giovannim a Tamina v Kouzelné flétně, jehož poprvé ztvárnil v průbojné Hrdličkově inscenaci této opery v roce 1957.

Řadu výtečných příležitostí poskytla Žídkovi ruská operní tvorba. Své kvality lyrického tenora znamenitě uplatnil v postavě Lenského v Evženu Oněginovi Petra Iljiče Čajkovského, ale neméně dobře se vyrovnal i s tragickou postavou Heřmana v Pikové dámě. Byl dokonalým interpretem postavy Jurodivého v inscenaci Borise Godunova v padesátých letech, později se neméně dobře vyrovnal s postavou Lžidimitrije. V Glinkově Ruslanovi a Ludmile vytvořil roli Bajana, ale hojně příležitostí mu poskytla především tvorba moderních ruských autorů. Na počátku padesátých let úspěšně zúročil všechny své přednosti v sugestivním ztvárnění role Olega Koševého v Mejtusově Mladé gardě, k jeho výborným rolím patřil Sergej v Šostakovičově Katěrině Izmajlové a zejména je třeba zmínit tři postavy, které vytvořil v inscenacích režiséra Ansimova, Lucencia v Šebalinově Zkrocení zlé ženy, titulní postavu v Prokofjevově opeře Semjon Kotko a Pierra Bezuchova v nádherné Ansimovově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru.

Podobně jako v českých operách Ivo Žídek výborně uplatnil svůj smysl pro potřeby operního divadla dvacátého století v postavách Bakcha v Ariadně na Naxu Richarda Strausse, Tambormajora v Bergově Vojckovi, Toma v Životě prostopášníka Igora Stravinského a v titulní roli Brittenova Petera Grimese.

S Žídkovým jedinečným uměním se mohli setkat rovněž diváci na řadě domácích a především zahraničních scén. Zvláštní kapitolu tvoří Žídkovo působení ve vídeňské Státní opeře, kde v průběhu čtrnácti let v období 1956–1969 vystoupil celkem ve sto dvanácti představeních. Po velkém úspěchu v titulní roli Verdiho Dona Carlose, kterého zpíval pod taktovkou Berislava Klobučara celkem dvanáctkrát, přišly další úspěchy v titulní postavě Offenbachových Hoffmannových povídek, rytíře des Grieuxe v Pucciniho Manon Lesacaut, jehož zpíval pod taktovkou slavného řeckého dirigenta Dimitri Mitropoulose, dona Ottavia v Mozartově Donu Giovannim či Narrabotha v Salome Richarda Strausse, v nichž mu partnerkou byla Birgit Nilsson.

Získal si oblibu v roli Jeníka v Prodané nevěstě, kde byl partnerem Gunduly Janowitz v titulní roli, a zejména v postavě Števy v Její pastorkyni, v níž ve většině repríz roli Jenůfy ztvárnila Sena Jurinac. Do paměti návštěvníků vídeňské Státní opery se dále vepsal svými výkony v dílech autorů dvacátého století, ať šlo o role Tambormajora v Bergově Vojckovi, Bakcha v Ariadně na Naxu Richarda Strausse, Zpěváka v Růžovém kavalírovi či Mattea v Arabelle, Chevaliera de la Force v Poulencově Dialogu karmelitek či v titulní roli díla Catulli Carmina Carla Orffa a Vedoucího sboru v jeho Trionfo di Afrodite.

Stálým hostem byl Ivo Žídek rovněž v berlínské Státní opeře a na operní scéně ve Stuttgartu. S jeho jedinečným uměním se měli možnost seznámit operní diváci v řadě měst v Německu, Nizozemí, Švýcarsku, Anglii, Španělsku, Maďarsku, Bulharsku, někdejší Jugoslávii, Sovětského svazu a dalších zemích. V newyorském Lincoln centru participoval v šedesátých letech na koncertním provedení Janáčkovy Její pastorkyně a v téže době pod taktovkou Václava Smetáčka zpíval Borise v prvním provedení Janáčkovy Káti Kabanové v Latinské Americe na scéně proslulého Teatro Colón v Buenos Aires v představení, v němž postavu Káti ztvárnila Libuše Domanínská a Kabanichu někdejší sólistka pražského Národního divadla a brněnské opery Růžena Hořáková. Na této scéně vystoupil rovněž v roli Sergeje v Šostakovičově Katěrině Izmajlové.

Velmi bohatá byla Žídkova koncertní činnost. Pravidelně spolupracoval s Českou filharmonií a vystupoval na Pražském jaru. Koncertoval v řadě evropských kulturních center a spolupracoval s mnoha významnými dirigentskými osobnostmi. Za všechny se zmiňme alespoň o jeho interpretaci Janáčkova Zápisníku zmizelého na Wiener Festwochen a v Amsterdamu.

Ivo Žídek natočil velké množství operních nahrávek. Díky jako vždy pečlivému a mimořádně svědomitému Josefu Hermanovi, autorovi pěvcova životopisu Jak možná věřit?, existuje jejich přesný seznam. V Supraphonu se podílel na gramofonových záznamech čtrnácti oper. Tou první byla Její pastorkyňa z roku 1953, kterou pořídil pro Supraphon Jaroslav Vogel, poslední v roce 1981 Smetanovi Braniboři v Čechách pod taktovkou Jana Husa Tichého z roku 1981. Z dalších se zmiňme například o Chalabalově nahrávce Prodané nevěsty z roku 1959, Neumannově nahrávce Janáčkových Výletů pana Broučka z roku 1962 a opery Z mrtvého domu z roku 1979, jež byla následně oceněna jako nejlepší operní nahrávka roku, Gregorově nahrávce Věci Makropulos z roku 1966, Julietty Bohuslava Martinů, kterou pořídil Jaroslav Krombholc o dva roky později anebo Smetáčkových nahrávek Orffových děl Catulli Carmina a Trionfo di Afrodite z šedesátých let. Supraphon rovněž vydal dva Žídkovy operní recitály (1972 a 1996).

S Ivo Žídkem se setkávali i televizní diváci (Kašlíkovy inscenace Prodané nevěsty či Věci Makropulos). Jeho hlasu využili režisér Václav Krška ve svém filmu Z mého života věnovaném Bedřichu Smetanovi a František Filip v seriálu F. L. Věk v pasáži věnované světové premiéře Dona Giovanniho.

V Hermanově knize najdeme rovněž podrobný soupis všech Žídkových rozhlasových nahrávek, tou první byla ukázka z Foersterovy opery Srdce, jejímž dirigentem byl Alois Klíma.

V listopadu 1989 se Ivo Žídek stal ředitelem Národního divadla. Za svůj život obdržel řadu významných ocenění. V roce 1998 mu byla udělena Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství. V listopadu 1989 vrátil, jako řada jiných umělců, titul národního umělce, v jeho případě ale, stejně jako v případě Marie Tauberové, Marty Krásové, Marie Podvalové, Beno Blachuta, Václava Bednáře, Zdeňka Otavy, Eduarda Hakena, Karla Bermana a dalších platí, že byli, bez ohledu na momentálně vládnoucí politické poměry, umělci skutečně národními, kteří se natrvalo vepsali do historie české hudby a divadla a do mysli a srdcí posluchačů a diváků.

Dejme nakonec slovo důvěrnému znalci Žídkova odkazu a jeho díla, Josefu Hermanovi. Po Mistrově smrti (Ivo Žídek zemřel 20. května 2003) se v rozhlasovém pořadu vyznal ze svého vztahu k němu následujícími slovy:

„Pro mě byl Mistr Žídek velkým reprezentantem generace operních pěvců, která dělala operu s velkou vášní. Dělala ji v tom duchu, který vyhovuje i mně, tedy jako velmi dramatické, živé divadlo, nikoli jako jenom nějaké krásné zpívání, a tím mě velmi oslovil. Ale oslovil mě i způsobem života, jaký žil. Nikdy se netvářil jako nějaká velká hvězda, žil běžný život s běžnými radostmi a starostmi, které k stáru přibývaly. Setkal jsem se s ním jako s někým, o kterém vím, že to byl velký umělec, velký člověk, ale zároveň se choval jako prostý a chcete-li přátelský člověk. V tomto smyslu jsme přátelé byli.“