Ivona Jeličová: Emoční štěstí pramenící z tance je nenahraditelné

Ivona Jeličová je první sólistkou Baletu Národního divadla Brno. Pro svou všestrannost a charakterizační schopnost je obsazována jak v klasických baletech, tak v současných choreografiích. Je držitelkou Ceny Thálie za roli Maryši. Ivona Jeličová je zcela mimořádná, vyzrálá tanečnice. Její pohyb je samozřejmý, naplněný, prožitý. Nemůže nechat nikoho chladným. Vzpomínám s obdivem na její Odettu/Odilii, Carmen, Markýzu de Merteuil, Edith Piaf, ale hlavně na hlavní ženskou roli v baletu Petra Zusky Chvění. V těchto dnech Ivona Jeličová slaví 20 let práce u divadla a významné životní jubileum. To je přece důvod k rozhovoru. Ivonu jsem teď v době covidové dlouho neviděla, a tak, když na mne zamávala drobná, na krátko ostříhaná „pankačka“, zprvu jsem ji ani nepoznala. Dnes je na mateřské dovolené se svým druhým dítětem, kterým je jedenáctiměsíční Matyas. Zůstala ale pořád stejně otevřená, energická, upřímná a milá.

Je čas dovolených. Právě jste se z ní vrátila. Jak jste ji strávila?
Byli jsme s celou rodinou i s miminem v Bulharsku. Moře mám moc ráda. Ale užili jsme si více bazénu a tobogánů díky dceři Adélce. Opravdu jsme si odpočinuli.

Podle hvězdného znamení jste lvice – „ráda obdivovaná, kurážná, energická“. Odpovídá to vašemu naturelu?
Myslím, že to odpovídá, ale ne doma. Ve společnosti jsem taková, ale doma přepnu do jiného modu. Uvolním se a jsem spíše ráda v tichu. Asi jsem trochu namíchaná. Mám ascendent ve Vodnáři. Každý si myslí, že doma musím velet, ale vůbec to není pravda.

Působila jste 9 let v plzeňském souboru. Tam jste získala Cenu Thálie za titulní roli v baletu Maryša. Jak tvrdá je cesta k tomuto ocenění?
Já jsem se za ní nijak nehnala. V té době stejně Thálii dostávala jen Praha a Brno. Oblastní divadla stála mimo. Ani jsem s tím nepočítala. Největší radost jsem měla ještě dříve z nominace za Lady Macbeth. Se mnou tam byla Terezka Podařilová a to jsem si říkala „wow“. Moc jsem chtěla do Prahy jet, protože jsem si myslela, že už nikdy nominovaná nebudu. A za Maryšu jsem ji nakonec dostala jako první za oblastní divadlo.

I když jste působila v Plzni, patříte Brnu. Tady jste se narodila, studovala konzervatoř, tady jste od r. 2009 v angažmá. Jaký máte vztah k tomuto městu?
Jsem tady doma. Ale nastupovala jsem do Plzně s tím, že tam zůstanu rok, dva a pak se posunu někam jinam. Jenomže jsem přišla na to, že hned po škole nejsem tak dobrá a že musím makat, abych něco dokázala. Začala jsem dřít a měla jsem štěstí na šéfy (Pavel Ďumbala a Jiří Pokorný). Kdyby mě pan Slavický nepozval do Brna na Raymondu, kdo ví, jak by to dopadlo. Chtěl to tak osud. Mně se začalo v Brně v divadle líbit. Byla tady spousta spolužáků, výborná parta. Nejprve jsem hostovala, poté dostávala čím dál více příležitostí a cestování mezi Plzní a Brnem začalo být únavné. Manžel dostal nabídku pracovat v Brně a bylo rozhodnuto. V Plzni jsme spolu ještě tančili, ale ve třiceti letech s baletem skončil a od té doby působí jako kondiční trenér.

Dočetla jsem se, že z taneční konzervatoře jste dokonce chtěla odejít. Co vás „nakoplo“, abyste na sobě začala makat?
Já jsem hrozný prototyp baletky. Nikdy jsem nesnila o takové kariéře. Dělala jsem spíš atletiku. Ale maminka mě viděla jako Giselle. Na konzervatoři mi to zpočátku moc nešlo a nebavilo mě to. Výuka pro mě byla příliš pomalá a nudná. Ve 3. ročníku jsem chtěla odejít, ale přemluvili mě rodiče, ať to ještě vydržím. Pak mě dostala na klasiku paní Oščádalová a tam začala mela. Ona ve mně viděla velký talent. Dělala spíše chlapecké silovější tréninky, a to mě začalo bavit. Pak mě vyslali na taneční soutěž, což byla další motivace. A pomohli mi i další pedagogové jako paní Kartousová nebo pan Kyselák. A časem mi začala věřit i ředitelka Olga Skálová.

Odborná veřejnost vás nejvíce vyzdvihuje jako interpretku osudových žen – femme fatale – byla jste Lady Macbeth, Carmen, Markýza de Merteuil, Káťa Kabanová, Edith Piaf…. Která pro vás byla vnitřně nejsilnější?
Asi ta první. Lady Macbeth. S tou jsem se hodně potrápila. Myslím, že tehdy jsem na ni byla ještě dost mladá. U té práce jsem také poznala svého manžela. Byl to krásný rok. A pak ještě Lucidor a Arabela.

Měla jste problém se v jednom představení ve dvojroli Lucile / Lucidor v baletu Yuriho Vàmose proměnit z mladého uličníka za pár sekund v půvabnou a zamilovanou dívku?
Ani ne. Když se dostanu na jeviště, tak tou postavou žiji a velmi si to užívám.

Kam chodíte pro inspiraci?
Nijak zvlášť se teoreticky na roli nepřipravuji. Dostanu pohybový text a postupně si roli hledám v procesu zkoušení. Samozřejmě musím znát příběh. Když má někdo duši a cit, tak to stačí. Všichni choreografové, s kterými jsem pracovala, mi nechali volnou ruku. Samozřejmě mě korigovali – „tady uber nebo naopak přidej“. Ale to bylo vše, asi jsem to dělala dobře.

Po premiéře Chvění jsem si povídala ve foyeru s Petrem Zuskou. Vy jste k nám přistoupila a on vás představil jako svoji múzu…
To byla skvělá práce. Petr je právě jeden z těch choreografů, který nechává volnou ruku. Cítila jsem, že si jdeme naproti a pomáháme si. On si jde na jedné straně tvrdě za svým. Pohyb chce vidět konkrétní, ale pocity nechává na interpretovi. Tu roli „šil“ vyloženě na mě.

Byla to věc, která vznikla přímo na vás. Nevadí vám přenášení choreografií na jiné interprety?
Nevadí mi to. Vždycky jsem si v roli nalezla to svoje, vlastní pocit, niterné myšlenky…

Jaký máte vztah k baletní klasice?
Mám ji ráda. Nejvíce asi Labutí jezero. To jsem tančila ještě v Plzni. Původně jsem měla dělat černou labuť, a nakonec jsem tančila obě. Byla jsem tehdy velmi mladá a zdaleka ne připravená. Tenkrát to bylo zamotané. Bílou měla dělat Lenočka Papka, ale onemocněla, a nakonec jsem dvojroli Odetty /Odilie tančila sama. Po premiéře za mnou přišla paní Vláčilová a řekla mi: „No tak vidíš, teď jsi měla takovou generálku a začneš na sobě makat.“ Od té doby jsem tančila tuto roli snad stokrát. Měla jsem ho na repertoáru také v Brně. Pro mne ale bylo toto představení vždy „nerv“. Tam je toho takové množství – záda, výraz, hlava, paže … Já jsem nikdy nebyla balerína s nohama u hlavy a dokonalým nártem. Bylo to trochu utrpení, protože mi to vlastně nesluší. Ale city jsem dala vždycky. A nakonec jsem si k tomu představení našla cestu. Dokonce jsem za něj byla v širší nominaci na Thálii. Obecně je pro mě baletní klasika trochu ohraničená.

Setkala jste se někdy s rolí, která by vám nevyhovovala nebo šla tzv „proti srsti“?
Když vynecháme ty mé osobní problémy s Labutím jezerem, vzpomínám na jednu spornou inscenaci s názvem Six od Itzika Galiliho. To byla trochu krize pro celý soubor. Choreograf neuhnul z ničeho. Měl to tak nalajnované, že nikdo neměl šanci se posunout s pohybem trošičku jinam. Navíc jsme tam přemisťovali takové panely a museli jsme si počítat, abychom byli přesně v daný čas na správném místě. Mně nevadí ty rádoby „spartakiádní věci“, kdy jsme všichni stejní. To bylo ale až za hranice určité přirozenosti. Možná z toho pro diváka nakonec vzniklo zajímavé vizuální představení, ale pro nás to byla matematika. A Galiliho asistent také nebyl moc příjemný.

Pracujete stále na sobě, abyste byla ještě lepší?
Teď už je to jiné. U spousty věcí víte, že nemusíte „tlačit na pilu“ a že to jde samo. K tomu se člověk dostane až po letech práce. Já jsem najela na nějakou cestu a posouvalo mě to stále kupředu. Měla jsem štěstí na role. Baví mě spojení pohybu a herectví. Pro mne je to přirozené.

Ráda bych se zeptala na váš vztah k současnému tanci. Vybavuji si vás v Timulákově Masculine / Feminine jako ženu schopnou zvládat mnoho činností najednou, nezapomenutelná jste byla v Kyliánově Petite Mort…
Současný tanec je mi celkově bližší. Mám ráda modernu i neoklasiku. Ale Timulák byl boj. Nebylo to vůbec jednoduché. On má velice zvláštní styl – rychlý, moc pohybů, nohy jdou jinam, tělo jde jinam. Naučila jsem se od něj hodně a teď mám pocit, že s tělem dokážu udělat cokoli.

Tento rozhovor vzniká u příležitosti vašeho kulatého jubilea. Bilancujete?
Je mi čtyřicet, jsem 20 let u divadla, ale nebilancuji. Jedu dál a cítím se pořád na těch dvacet.

Brněnský balet je soubor složený z velké části z cizinců. Někteří zůstanou chvíli, jiní déle. Jaké jsou vztahy mezi vámi, jste dobrá parta?
Asi to je tím věkem. Rozum je někde jinde ve dvaceti než ve čtyřiceti. Dobré představení vznikne v momentě, kdy se lidé naprosto znají. Teď taková spolupráce nefunguje skoro nikde. Nějak se ztrácí soudržnost. Hodně se proměnila ta přirozená cesta, když přijdete do divadla ze školy a postupně se dopracováváte k něčemu většímu. Díky tomu si toho vážíte, jste na sebe pyšná a máte další motivaci. Teď přijdou mladí, dostanou roli, aby neodešli, a to je špatně. Ti, co do té doby makali, tu příležitost nedostali. Ten nový, co má „hezkou schránku“ odtančí, zjistí se, že to tak dobré není a pak zase bereme dalšího… Myslím si, že dnes z vlastní práce už tanečníci nemají takovou radost. A díky tomu vlastně nefungují ani přátelství. A navíc Češi jsou Češi. Takové ty fórky během představení nebo v zákulisí, trocha nadsázky, to už nefunguje. Všichni se berou příliš vážně. My jsme si dříve užívali divadlo jako rodinu.

Máte kromě práce a rodiny ještě čas na nějaké koníčky?
Ani ne. Mám dvě děti Adélku a Matyase. S Adélkou, která má dnes už 7 let, to ještě šlo. Maminka tenkrát hodně pomáhala. Ale zpětně lituji, že jsem nebyla doma víc. Uteklo to hrozně rychle. Já jsem ji předávala mezi dveřmi manželovi a ten babičce. A takhle jsem lítala nonstop. Tehdy jsem také hodně zhubla asi na nějakých 48 kg. Maminka mi tenkrát řekla: „Ta tvoje malá z tebe vůbec nic nemá.“ Tak jsem zabrzdila. Divadlo miluji, ale děti jsou děti. Teď jsem už 11 měsíců doma se synkem a jsem ráda. Po porodu už jsem se do divadla vlastně nechtěla vrátit a zůstat tak 1–2 roky na mateřské. Ale Mário /Radačovský/ si mě zavolal a vykomunikovali jsme, že by byla škoda úplně odejít a chce, abych nastoupila alespoň na půl úvazku. Od září tedy znovu začínám. Snad to bude vyvážené. Kdybych úplně odešla už teď, měla bych pocit, že tu práci nemám ukončenou. Mám dohodu, že kdybych nestíhala, můžu klidně úvazek ještě zkrátit. Zkusíme a uvidíme…

Pro taneční školu Balladine jste vedla baletní workshop. Co vám to přineslo?
Jsem takový člověk, že když někoho něco učím, musím to do něj dostat. Všechno musím předat, aby se netrápili tak dlouho jako já. Myslím, že bych chtěla učit. Ne úplně malé děti, tam cítím obrovskou zodpovědnost. Ale chtěla bych předávat pocity, vysvětlit, jak se pohyb dá udělat, aby vypadal dobře. Já jsem se naučila sama sebe prodat. To se ve školách neučí. Často k nám do souboru přichází „prázdné schránky“. Když přijde osobnost, je to výjimka. Již teď učím profesionální gymnastky – olympioničky. Dělám s nimi taneční věci, a to mě baví. Má to vývoj. Ony moc taneční nejsou a já se to v nich snažím probudit. Časem by mě možná bavila práce baletního mistra v divadle. Nebo ve škole učit nějakou praxi nebo modernu.

Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti profesionálního tanečníka?
Musí milovat sám sebe, mít obrovskou duši a zapálení pro tanec a umění vůbec. Musí mít talent, ale skloubený s rozumem. Musí to být inteligentní člověk, aby vše dokázal zpracovat. A musí mít také štěstí, dostat šanci, mít pohybovou paměť…

Učíte se rychle?
Velice rychle. Zdržuje mě, když musím čekat na ostatní. Mám dobrou vizuální paměť a viděné dokážu hned zatančit. Jsem typický záskokář. K tomu se váže jedna vtipná historka. Kolegyně měla premiéru jako Šeříková víla ve Spící krasavici. Během výstupu si ale vyhodila koleno. Já jsem měla nastudovanou jinou roli, ale nikdo jiný v tu chvíli nebyl. Stalo se to na začátku představení. Tak jsem se převlékla do jejího kostýmu a začala tančit její part. Měla jsem ho nakoukaný. O pauze jsem se učila bez hudby pokračování z telefonu a celé druhé jednání jsem v podstatě dala. Byl to velký adrenalin, a to mám ráda.

Zdá se vám někdy o baletu?
Mám hlavně ty hrozné sny. Většinou, že něco nestíhám, zapomenu špičky apod. Také se mi stává, že se v noci probudím a začnu si projíždět představení. Pak už nespím. Že by se mi ale zdálo o nějaké vysněné roli, to vůbec. Choreografické představy ale ve snu vidím. Pak se probudím a nemůžu si vzpomenout. Ve snu dokonce mluvím plynně anglicky.

Musí mít tanečnice zdravou dávku sebevědomí, aby prorazila?
Musí. Puťku nikdo nehledá. Musí být drzá, ale talentovaná.

Je velká konkurence mezi tanečnicemi?
Konkurence byla a bude. Funguje i to pomlouvání, ale to k divadlu patří. Já už mám ale své místo jasné a mezi našimi sólistkami už je to v pohodě. Jsme čtyři a každá je jiný typ. Moc si nelezeme do oboru. U mladých děvčat je konkurence stále stejná.

Co od vás uvidíme po prázdninách nového, na co se máme těšit?
Určitě budu dohrávat všechny své staré věci. Ale čeká nás Popelka v choreografii Markétky Habalové. Na to se moc těším, protože Markétku miluji. My jsme opravdové kamarádky. Máme takovou raritu – skoro jsme spolu rodily. Markéta mě o den předběhla. Nás pořád něco spojuje. Máme stejně staré děti, tančily jsme stejné role a teď mám slíbenou vílu nebo macechu… nebo obě?

Čím je pro vás tanec?
Je to obrovská emoce. Je mi líto lidí, kteří si tu emoci neprožijí. Až do krku vám vleze pocit toho emočního štěstí. To ničím nenahradíte. Je to obrovská láska a absolutní naplnění.

Ivona Jeličová (nar. 5. 8. 1981), první sólistka Baletu NdB je absolventkou Taneční konzervatoře v Brně (2000). Od r. 2000 byla sólistkou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působila devět sezon. Od sezony 2009/2010 je sólistkou a od sezony 2018/2019 první sólistkou Baletu NdB. Její repertoár obsahuje bohatou škálu rolí: Raymonda, Aegina (Spatrakus), Carmen, Markýza de Merteuil (Nebezpečné známosti), Myrtha (Giselle), Odetta/Odilie (Labutí jezero), Gamzatti (Bajadéra) a další. Přečtěte si více…