Já jsem Haken. Před 20 lety zemřel legendární český basista

Osobní vzpomínka na Kecala nejkecalovitějšího

Dne 12. ledna uplyne dvacet let od úmrtí jedné z nejvýraznějších pěveckých osobností Národního divadla v Praze dvacátého století – vpravdě národního umělce – basisty Eduarda Hakena. Zemřel v Praze 12. ledna 1996 a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

Z osobností naší první scény asi nikdo jiný tolik nepronikl mírou popularity do všech vrstev obyvatelstva včetně těch, jež operu jako žánr nevyhledávají. Obsáhl na vysoké úrovni všechny velké basové role, z nichž dvě mu vynesly v Čechách největší slávu a popularitu – Vodník ve Dvořákově Rusalce a Kecal ve Smetanově Prodané nevěstě.

Zopakuji jen stručně základní data Hakenovy pozoruhodné kariéry. Do souboru Národního divadla byl přijat šéfem Opery Václavem Talichem jako sustentant roku 1936. V roce 1938 ale odešel na radu hlasového poradce Bedřicha Plaškeho do Městského divadla v Olomouci (1938–41), aby po této tříleté praxi již pevně zakotvil ve zlaté kapličce v Praze. Od 1. srpna 1941 na dobu víc než obdivuhodnou – na padesát let!

Charakterem svého vzácného fondu byl předurčen pro velké úlohy vážného oboru, jako jsou Smetanův Žalářník v Daliborovi, král Filip II. ve Verdiho Donu Carlosovi, Končak v Borodinově Knížeti Igorovi, Mefisto v Gounodově Faustovi. Ale nadání, inteligence a jevištní vkus odhalily Hakena také jako interpreta postav buffózních. Od znamenitého Rossiniho Basilia a Lortzingova van Betta v Caru a tesaři až po Smetanova Kecala v Prodané nevěstě, Mumlala v Dvou vdovách či purkrabího Filipa v Jakobínu.

Jak líčí významný tenorista Ivo Žídek ve skvělé monografii Josefa Hermana Jak možná věřit, tradiční pojetí roli Kecala zcela naboural fyzicky i hlasově právě Eduard Haken, jenž se stal interpretem neopakovatelného ražení. Během řady let se jevil přímo prototypem této postavy zejména vážností své komiky, nijak nezatížené špílci mnoha dosavadních představitelů (od Emila Pollerta přes Karla Kalaše a Rudolfa Asmuse až po Hanuše Theina, Dalibora Jedličku či Karla Bermana). Právě spolu s Jeníkem Ivo Žídka vytvořili doslova klasickou dvojici v přesvědčivé interpretaci klíčových postav této Smetanovy komické opery. Pojem Kecal ze všech nejkecalovitější pochází právě od samotného Ivo Žídka, jak jej prezentuje výstižně v obsáhlé Hermanově knize.

Osobně jsem měl štěstí, že jsem se po mnoha zhlédnutých operních představeních studentských let v Praze ocitl na jevišti pražského Národního divadla, a to v obnovené premiéře inscenace Prodané nevěsty v prosinci roku 1971 pana šéfdirigenta Jaroslava Krombholce a v režii Přemysla Kočího, ještě coby student pražské HAMU. Eduard Haken byl již jako Kecal plně osvědčený, v prosincových představeních ale neúčinkoval, potkal jsem se s ním na jevišti až na jaře. V prosinci byly představeny zcela nové tváře, v roli Kecala slovenský basista Ladislav Neshyba, jako Jeník Oldřich Spisar. A dvě mladičké Mařenky – Gabriela Beňačková a Dana Šounová.

Můj učitel Karel Berman byl právě s Eduardem Hakenem ve zvláštním postavení rivala, rovněž alternoval roli Kecala, takže mi kladl na srdce: “Mistru Hakenovi se zajdi do šatny představit, to nesmíš opomenout!” V prostředí mimořádně přátelském, daném profesory HAMU, se mnou na jevišti (Teodor Šrubař, Jindřich Jindrák, Zdeněk Otava), ale také velkou vstřícností dirigenta Jaroslava Krombholce. V roli Kecala populární Eduard Haken byl tehdy již dvaašedesátiletý. Zašel jsem do jeho šatny, představil se dle receptu pana profesora. Mistr Haken se líčil, ani na mne nepohlédl, zezadu mi přes rameno distinguovaně podal ruku a jen suše, zcela nezúčastněně prohodil: “Já jsem Haken.” A upřeně se dál díval do zrcadla zaujat cele líčením obličeje. V tichosti jsem se raději rychle odporoučel. Po představení, když spadla poslední opona děkovačky, mi však náhle velmi vstřícně podal zeširoka před všemi sólisty ruku a pravil mi své resumé s otazníčkem: “A víte, že to bylo moc pěkné?” Jeho původně nevstřícné jednání se změnilo jakoby mávnutím čarovného proutku na velmi srdečné.

Jako Kecal byl Eduard Haken výjimečný již ryze pěvecky. Plné dvě oktávy rozsahu zvládal bravurně. Nádherné, syté, až “pedálové” hloubky, výšky příkladně kryté činily dojem lehkosti a samozřejmosti. Vždy se rozcvičoval až do vysokého As, nádherně plného. Poté vždy rozšafně pravil: “Dnes jsem pro představení rozezpíván, to by mělo stačit.” Však to předvedl i pro svůj televizní medailon, snad ho Česká televize někdy připomene.

Ve vážnosti postavy bodrého českého venkovana předminulého století je skryto tajemství přirozenosti jeho interpretace. Na rozdíl od svých kolegů nikdy komiku “netvořil”, čímž také nikdy nepřehrával. Měl v základu bezvadně zvládnuté pěvecké řemeslo. Precizní intonace, smysl pro rytmus, cit pro vyklenutí hudební fráze, zmíněný velký rozsah tónový, ale i dynamický, perfektní dikce. Neopomněl nikdy vyzdvihnout přínos školení u italského barytonisty Apolla Granforta, jenž byl v šedesátých letech povolán na celý rok ministerstvem kultury, aby české pěvce zdokonalil v technice belcanta (to byla panečku péče o operní produkci, že?). Granforte prý zíral nevěřícně na předložený part Dvořákova Vodníka. S údivem pravil na lekci Hakenovi: “Proč zpíváte barytonové role, pane Hakene? Tohle přece není basová poloha!” Měl na mysli místo Vodníka se sborem “Na vodách bílý leknín sní, smutným ti druhem bude, pro tvoje lože svatební nekvetou rudé růže.” S vrcholovým Fis vysoko polohově posazené fráze, kterou ale právě Haken vyzpíval vždy naprosto jistě, přímo vzorově.

Eduard Haken byl fyzicky odolný, jeho vysoká postava byla i v davu nepřehlédnutelná. Po Praze chodil jen a pouze pěšky, ač vášnivý automobilista s tehdy luxusní tuzexovou francouzskou simkou – jak se rád vždy pochlubil, krásně měkce v pérování odpruženou. Což jsem jistě o tátově trabantu, s nímž jsem tehdy kroužíval po Praze, říci nemohl. Za každého počasí vždy bez šály (na rozdíl od Ivo Žídka, holt ti tenoristé…), ba i bez čepice či klobouku, bez deštníku i v dešti. Své pěvecké indispozice řešil ovšem vskutku originálně v tehdy vyhlášených Karlových lázních. Rozpotil se maximálně v páře, načež vypil připravenou sklenici ledové plzeňské dvanáctky. Jiné pivo ostatně ani nepil. Vždy mu tato receptura údajně zabrala. Poradil to i mladému Karlu Bermanovi po jeho nástupu do angažmá v Praze. Dle Bermanova barvitého, zpravidla nadsazeného líčení, touto Hakenovou “metodou” ztratil tehdy na měsíc hlas a již nikdy do Karlových lázní nešel. Leč Hakenovi tato procedura plně na lehké virózy svědčila.

Eduard Haken hostoval za mých plzeňských gymnaziálních let často v Plzni, v tehdy volných sobotních představeních, nejčastěji jako Kecal, Vodník a purkrabí Filip. Jakmile se před divadlem objevila obrovská tabule, oznamující vzácného a populárního hosta, bylo vždy divadlo zcela zaplněno. Haken byl prostě Haken, výjimečný formát umělce. Pan tajemník opery Oldřich Černoch mu vždy zajišťoval konzumaci plzeňské dvanáctky přímo v originálních prostorách Prazdroje. Ale to až po představení! Před představením vyznával sklenku bílého vína, které je prý báječné pro vláčné sliznice hltanu. Vřele pěvcům bílé víno doporučoval jako druh léku, výborně působícího na hlasovou kondici.

Předváděním technické změny od Apolla Granforta ve tvoření vstupní fráze Kecala se hned stal zdrojem pohotových imitátorů z operního prostředí. Ti moc rádi předváděli, jak potkal Eduard Haken basistu Karla Petra a hned mu vylíčil: “Krista Pána, pane kolego, já to dřív nahoře moc temnil, teď to ale po školení u Granforteho všechno otevřu, a jest to úplně jiné!” Poslechněte si: ‚Jak vám pravím pane kmotře, jak já k vám pravím‘,” předvedl panu Petrovi, jak to zpíval dřív a jaké je to teď. Jeho basový kolega později líčil, že měl Haken pozoruhodnou sugesci, neb to bylo tónově naprosto stejné… Ale výborný imitátor – barytonista Vilém Míšek – měl hned po ruce nový kabaretní výstup.

Haken imponoval samozřejmě rovněž ve všech velkých basových postavách světových oper. Naprosto nezapomenutelná je pro mne jeho velkolepá kreace Filipa II. ve Verdiho Donu Carlosovi, s impozantním přednesem pěvecky působivé árie “Nebyla nikdy mou, ne, ni jediný den, mne ráda neměla…” Vrcholové E v árii mu znělo impozantně. Komtur Mozartova Dona Giovanniho imponoval ihned po prvních tónech vstupu na jeviště. Osobitý Basilio Rossiniho Lazebníka sevillského měl vzácně šaljapinovský rozměr, je ztělesněn skvěle i na profilovém CD pěvce (o CD jsem před časem referoval zde). Nevelká, ale o to výraznější byla jeho postava knížete Gremina v Čajkovského Eugenu Oněginovi. Po mnoha letech si Eduarda Hakena přesně vybavím jako vynikajícího Pimena v inscenaci Musorgského Borise Godunova konce šedesátých let. Což je u mne vždy “diagnózou”, že jsem byl výkonem moc silně zaujat, protože průměrné výkony se mi naopak vždy rychle z paměti vytratí.

Na závěr malé vzpomínky nemohu neakcentovat veliké a nefalšované vlastenectví umělce. Udržoval otevřeně styky s Hanou Benešovou i Jaroslavem Seifertem. Velmi obdivoval dobu první republiky, což otevřeně zdůrazňoval. Nikomu to nevadilo, tituly zasloužilý ani národní umělec jeho pohledy a názory – všeobecně v Národním divadle známé – evidentně sebeméně nijak nezkomplikovaly. Ostatně tak jako u jeho kolegů byl tehdy v oblasti opery výběr adeptů pro nejvyšší státní tituly objektivní. Jen ten jeho nejvyšší titul národního umělce působil obzvláště přesvědčivě, jak zdůrazňovali mnozí. Nejvíce mi utkvěl pohled basisty Bohuslava Maršíka: “Haken je opravdu ten pravý národní umělec, byl by jím i bez toho titulu, jinde si tak jist nejsem, lidi je mnohdy ani neznají. Ale Hakena zná fakt každý.”

Na venkově na mnoha koncertech zpíval Haken s láskou obě sloky české hymny jako formu osobitého přídavku. Myslím, že netoužil po světové kariéře, byl pěvcem nerozlučně spjatým s českým prostředím, českou kulturou.

Jeho vztah ke zlaté kapličce byl vysoce osobní. Karlu Bermanovi vytkl, že si na orchestrální zkoušce v prostoru auditoria Národního divadla rozbalil svačinu: “Tady, v tak posvátných prostorách, na které se lidé skládali po krejcarech, kousat chleba se salámem, to je naprosto nevhodné!” Zní to dnes třeba s odstupem času humorně, ale odhaluje to hluboký, až posvátný vztah pěvce k jeho Národnímu divadlu, které mu bylo nejvyšší celoživotní prioritou.