Já vždy všechno zpívám rád. Takový byl brněnský basbarytonista Vlastimil Šíma

  1. 1
  2. 2

23. srpna se přesně před sto patnácti lety narodil v Praze Vlastimil Šíma, dlouholetý mimořádně oblíbený basbarytonista brněnské opery. Vlastimil Šíma patřil k těm šťastným umělcům, kteří  kromě toho, že je Múzy obdařily talentem, dostali do vínku i dar probouzet sympatie ve svém okolí. A tak je dnešní neděle jako den ke vzpomínání zcela na místě.

Vlastimil Šíma byl rodilý Pražák a v Praze žil do svých osmadvaceti let. Vyrůstal v rodině, kde hudba byla domovem, jeho otec byl trumpetistou v různých dechových a operních orchestrech a hudební talent byl dán i jeho sourozencům, bratru Františkovi a sestře Marii. Přesto se mladý Vlastík po absolutoriu obchodní školy živil v občanských povoláních jako úředník. Přitom studoval zpěv u profesorky Marie Pivodové a posléze u vynikajícího barytonisty Národního divadla Bohumila Benoniho.Divadlo nakonec zvítězilo. V roce 1928 Vlastimila Šímu angažoval tehdejší ředitel a současně i šéf opery František Neumann do Brna, kde pod přímou patronací Leoše Janáčka a ve spolupráci s moderně cítícím a tvořícím režisérem Otou Zítkem (bratrem nadcházející hvězdy českého operního nebe, basisty Viléma Zítka) budoval úspěšně soubor, který úspěšně konkuroval pražskému Národnímu divadlu.

Vlastimil Šíma nastoupil nejdříve do sboru, ale záhy jej čekaly sólové úkoly. Do Brna jej následovali i jeho dva sourozenci, bratr František, který se stal uznávaným protagonistou sboru, s jehož jménem se můžeme setkat na programech operních představení v řadě drobnějších sólových rolí, a sestra Marie, která se dokonce na sklonku třicátých let představila brněnským milovníkům opery ve vypjatých koloraturních partiích Olympie v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně a v Gildě ve Verdiho Rigolettovi.

Vlastimil Šíma přišel do Brna výborně vybaven po pěvecké stránce. Jeho znělý basbaryton, dokonalá pěvecká technika a výtečná výslovnost mu umožnily, že se velice rychle stal plnohodnotným a významným členem sólistického souboru. A navíc jej sudičky obdařily hereckým talentem. Šíma, kterého jsem měl možnost vidět v řadě jeho špičkových rolí, byl vždy příkladem operního sólisty, který naprosto přesně v sobě spojoval schopnost perfektního pěveckého výrazu s hereckým ztvárněním postavy, do níž byl obsazen. A navíc jej sudičky obdařily talentem bezprostřední vkusné, nevtíravé, ale působivé komediálnosti. Takže i když Vlastimil Šíma za čtyři desítky let svého aktivního působení v Brně vytvořil desítky rolí nejrůznějšího charakteru, do historie brněnské opery vstoupil především jako skvělý představitel komediálních rolí. Své v tom zahrála i jeho povaha a charakter. Vlastimil Šíma byl člověk, který na své okolí působil vždy nesmírně sympaticky, mile, jeho komické postavy nikdy nepůsobily obhrouble nebo zle.Tyto vlastnosti způsobily, že rodilý Pražák Vlastimil Šíma se (tak jako řada jiných) zcela sžil s Brnem a stal se miláčkem brněnského publika. Pro celé generace brněnských operních návštěvníků se stal především ideálním představitelem doktora Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském. Vytvořil tuto roli ve čtyřech různých inscenacích od roku 1934 do 7. prosince 1966, kdy při derniéře výborné Věžníkovy inscenace této opery z roku 1957 vystoupil v postavě doktora Bartola naposledy. Vlastimil Šíma měl svou roli propracovanou do nejjemnějších valérů, jeho komika byla naprosto přirozená, bez přehánění, i nesympatické rysy postavy dokázal prezentovat divákům, tak jak tomu bývá u skutečných mistrů svého oboru, s jemným a laskavým nadhledem.

Na tomto místě si neodpustím jednu poznámku. Jsem jednoznačným příznivcem interpretace klasických oper v původním jazykovém znění, pokud jde o italské opery, ať už belcantového typu či oper verdiovských anebo veristických stejně jako u oper Richarda Wagnera. Chápu, že nynější operní praxe hostujících pěveckých hvězd si vyžaduje zpívání v originále i v dalších případech, ale u komických oper typu Lazebníka považuji důsledné zpívání v originále za velmi problematické. Je to stejné, jako kdybychom například promítali funésovské četnické historky pouze s titulky, jak po tom touží fundamentalističtí nepřátelé dabingu. Velká část půvabu interpretace komických operních rolí tkví v tom, že divák rozumí zpívanému textu a zpěvák, zejména pokud je obdařen výrazným komediálním talentem, jako tomu bylo v případě Vlastimila Šímy, si může s rolí detailně pohrát.

Doktor Bartolo byl Šímovou hvězdnou rolí, ale byly zde další, připomeňme si jeho Dona Pasquala, kterou vytvořil ve dvou inscenacích v rozmezí dvaceti let anebo Mendozu v Prokofjevových Zásnubách v klášteře (je škoda, že v Brně nebylo více využíváno jedinečných schopností režiséra Václava Věžníka v inscenacích komických oper, pro něž byl ideálně disponován).

Důsledná symbióza a autenticita pěveckého a hereckého projevu byla jedním ze základních předpokladů toho, že Šíma byl vynikajícím interpretem postav české operní tvorby. V mnoha z nich vystoupil v několika inscenacích. Platilo to o Smetanových operách. V pěti různých inscenacích byl Matoušem z Hubičky anebo Budivojem z Dalibora, rozšafným Mistrem zednickým z Tajemství dokonce v šesti. V Prodané nevěstě vystřídal Kecala, Krušinu a nakonec především otce Míchu, v Braniborech v Čechách ztvárnil roli Oldřicha Rokycanského, doslova kouzelný byl jeho rozkošně popletený hajný Mumlal ze Dvou vdov.

V Dvořákových operách byl po léta skvělým Luciferem v Čertovi a Káče, kterého ale v Liškově inscenaci v protektorátním provizoriu Českého lidového divadla vystřídal za Marbuela, v Jakobínu se představil jako purkrabí Filip, ale dlouho byl tradičním představitelem záporného Adolfa (v době protektorátu muselo tomuto negativnímu hrdinovi být změněno jméno na Rudolfa), v Rusalce zpíval v desítkách repríz Lovce za scénou a své komediální schopnosti mohl skvěle uplatnit v postavě Martina v opeře Šelma sedlák.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat