Fidelio v Bad Hersfeldu za doprovodu brněnských hudebníků

Ve zvlněné, lesnaté krajině severovýchodního Hesenska leží třicetitisícové historické lázeňské městečko Bad Hersfeld. Jednou z hlavních zdejších architektonických atrakcí je zřícenina románského kostela a kláštera, založeného začátkem jedenáctého století. Bohužel, komplex byl v roce 1756 za Sedmileté války vypálen francouzskými vojsky a stavba již obnovena nebyla. Od roku 1951 zde byly pořádány Bad Hersfeld Festspiele, které uváděly činoherní představení nebo hudební sborové akce. V současnosti každoročně slouží tento prostor uprostřed města již po řadu let v první půli srpna jako kulturní stánek operního festivalu Opernfestspiele Bad Hersfeld. Iniciátorem a zakladatelem hudebního festivalu, za pomoci obce, byl dnes již osmdesátiletý dirigent, sbormistr a varhaník, všestranný hudebník Siegfried Heinrich. Ten mimo jiné bohaté hudební a pedagogické aktivity vedl také místní pěvecký sbor, nastudovával a dirigoval operní tituly. Prvním představením, které se v jednoduše adaptované střední klášterní lodi na divadelní hlediště odehrálo, byl Monteverdiho Orfeus. V následujících letech byla uvedena další díla tohoto skladatele a také Gluckův Orfeus a Eurydika. Roku 1985 byl nastudován Beethovenův Fidelio a hrál se tři roky po sobě. S ním se dávala současně i jiná opera. Později mohli diváci zhlédnout řadu dalších nejrůznějších operních inscenací a nový Fidelio přišel ještě na řadu roku 1991. Z českých oper se zde hrála roku 2011 v režii našeho Josefa Nováka pouze Prodaná nevěsta.

Poměrně strmě se zdvihající hledištní tribuna má tisíc šest set míst a je překryta pomocí dvaceti dvou elektromotorů demontovatelnou dvouvrstvou střešní plachtou, kterou navrhl autor zastřešení olympijského stadionu v Mnichově významný německý architekt Otto Frei. Umožňuje hrát za každého počasí, a pokud jsem se dozvěděl, bylo operní představení zrušeno pouze jedenkrát. Zajímavé je také to, že vůbec není slyšet bubnování dešťových kapek, pouze slabší crčení vody stékající ze střechy na zem. Je to úplně jiný konstrukční systém, než byl třeba použit v Litomyšli. Nevýhodou je ale to, že větší část jeviště není zakryta, takže tam má déšť volný průchod. Velikost jeviště je neuvěřitelných tisíc čtyři sta metrů čtverečních. Přirozená akustika celého prostoru je velmi dobrá právě díky zastřešení a šikmo se zvedající tribuně o třiceti řadách, jejichž sedadla jsou ve všech cenových kategoriích polstrovaná. Hrají se vždy dva operní tituly a každý asi sedm až osmkrát.

Letos byla na programu opereta Carl Millöckera Žebravý student a v šestatřicetiletém trvání festivalu už třetí nastudování Beethovenova Fidelia. Samozřejmě náročnou a také nákladnou hudební záležitostí je angažování orchestru a sboru. Zajímavé je to, že od začátku festivalu v roce 1980 zde pravidelně hrál Dvořákův komorní orchestr z Prahy, a to až do roku 2008. Pak převzalo otěže brněnské hudební těleso Virtuosi Brunenses, složené z hráčů brněnské filharmonie a operního orchestru Národního divadla Brno, pod uměleckým vedením Karla Mitáše. Jenom asi jednou zde dříve také suploval polský orchestr z Katowic. Sbor je pak složen z pěvců několika sborových těles včetně místního hersfeldského. Ve Fideliovi (a také v Žebravém studentovi) účinkovali členové sborů z Poznaně, Rybniku, frankfurtského a marburgského koncertního sboru a dětského sboru Bachova domu. Hostující sólisté, kteří jsou i různých národností, se pak rekrutují z širokého okruhu spíše menších operních divadel nebo umělců působících „na volné noze“.

Klasické režijní pojetí Hugo Wiega bylo vkusné, ale nepřineslo nic převratného. Rovněž scénografie je limitována stávající románskou architekturou, která ale určitou ponurostí naopak ději odehrávajícímu se ve věznici pomohla. Takže výtvarník Bernhardt Wieg s režisérem vystačili jen s minimem přídavných dekorací. Kostýmy Ute Krajewski byly v případě vězňů až moc čisté a civilní. Celkovému působivému dojmu vlastně velmi prospěl déšť, tvořící na ploše jeviště slabou vodní hladinu, ve které se vše včetně osob krásně zrcadlilo. Při té příležitosti vzpomínám na svou první návštěvu festivalu v Hersfeldu před osmnácti lety. Hrál se tehdy Wagnerův Bludný Holanďan a tomu by takové mokré počasí určitě sedlo.

Začátky představení bývají o půl deváté večer a hraje se bez pauzy. Zdejší publikum je velmi vstřícné a laskavé vůči umělcům a potleskem odměňuje prakticky vše. Podotýkám to proto, že po nadšeném uvítání členů orchestru přecházel po straně jeviště šedovlasý vysoký pán, ustrojený do perfektního černého obleku a byl přivítán nadšeným potleskem diváků, kteří si ho spletli s dirigentem. Pán se ovšem posadil na krajní sedadlo druhé řady a s přirozeným humorem se publiku za aplaus zdvořile uklonil. Celá tato roztomilá příhoda určitě způsobila příjemné uvolnění v uplakaném počasí. Evidentně to bylo vidět na brněnských orchestrálních hráčích. Za chvíli pak z opačné strany přišel svižným krokem opravdový dirigent, stále neuvěřitelně vitální osmdesátník Siegfried Heinrich, publikum opět zatleskalo a představení mohlo začít. Po brilantní předehře uvedené svižnými tóny se na pravé straně scény, znázorňující stolem a židlemi skromné obydlí žalářníka Rocca, objevují jeho dcera Marzelline a její nápadník Jaquino. Výborně se pěvecky i herecky uvádějí jejich velmi mladí představitelé Kathleen Ziegner (byla letos na zdejším festivalu odměněna cenou Orfea, udělovanou mladým nadějným pěvcům) a Polák Maciej Kwaśnikowski. Zvláště mladičká Marzelline při své árii uchvacuje nejen krásným a velmi znělým sopránem, ale i příkladným frázováním a nádhernou dikcí při mluvených dialozích, kterých je ostatně v opeře hodně.Přichází její otec Rocco zpívaný na velmi slušné úrovni měkkým basem Marcuse Weishaara, také následující tercet je nutno jen pochválit. Pro titulní roli chlapcee Fideliem (Leonoru) byla vybrána švýcarská pěvkyně střední generace, štíhlá Maria Gessler. S tou jsem se již dříve setkal na menších německých scénách, třeba v Plavně nebo Freibergu, jako s představitelkou závažných velkých rolí, které zpívala vždy výborně. Pro typ jejího dramatického hlasu je Fidelio ideální rolí. Však také umělkyně byla letos odměněna operní cenou festivalu. Po Roccem kultivovaně zazpívané árii o moci zlata se všichni čtyři sólisté statečně vypořádali s dlouhým kvartetem v závěru prvního obrazu.

Rychle následuje další obraz a na jeviště nastupuje s velitelem oddíl vězeňské stráže před despotickým guvernérem věznice Pizzarrem, kterému Rocco předává poštu. Pizzarro mezi jinými otevírá dopis, ve kterém je oznamován příjezd ministra Dona Fernanda na kontrolu věznice. Následuje jeho zděšení s hněvem a dramatická árie ,,Ha! Weich ein Augenblick!…“. Je to majstrštyk pro basbarytony, aby ukázali své umění, leč tentokráte se Ital Riccardo Di Francesco bohužel v této roli ukázal jako nejslabší článek představení. A nebylo to jen nějakou indispozicí, prostě na tuto roli nestačil.

Raději přeskočme kus děje, kdy Pizzarro přemlouvá Rocca k likvidaci uvězněného Florestana, a ten když nesouhlasí, tak alespoň mu ukládá vykopání hrobu v cele. Leonora, která z úkrytu vše sleduje, pak zpívá po recitativu svoji krásnou a náročnou árii. Známý sbor vězňů ,,Lebt wohl, du warmes Licht…“ puštěných na nádvoří byl v této inscenaci zajímavý tím, že v originále pouze mužský sbor byl tady doplněn také ženami. Snad proto, že ženy byly vězněny také.

V další scéně se ocitáme v pomyslné Florestanově kobce, kde je vězeň před kamenným sloupem přikován k podlaze jeviště. Byl jsem velmi zvědav na výkon holandského tenora Antona Sarise, který má za sebou více než patnáctiletou pěveckou kariéru třeba v rolích jako Lohengrin nebo Rienzi. Florestan zpívání moc nemá, ale jeho úvodní slavná árie ,,Gott! Welch Dunkel hier…“ je velkou a náročnou zkouškou i pro velmi zkušené pěvce. Náš Holanďan však příliš přesvědčivý nebyl. Přichází Rocco s Fideliem, aby vykopali hrob (opět klasické vyndávání těžkého kašírovaného balvanu). Florestan se probouzí a Fidelio-Leonora mu nabízí vodu a chléb. Jímavé Florestanovo poděkování ,,O Dank dir, Dank…“ však vyšlo pěvci procítěně a pěkně. Dramatická scéna Pizzarrova pokusu zabít Florestana a jeho záchrana Leonorou byla podána standardně, závěrečný duet Leonory a Florestana byl zazpíván docela dobře a vyzněl ve prospěch pěvkyně. V posledním obraze před vězením se představil ministr Don Fernando v dobrém podání poměrně známého barytona Martina Kronthalera. Závěrečná oslavná scéna pak působila díky početnému sboru velkolepě. Samozřejmě také kvůli geniální Beethovenově hudbě. Mohutný a dlouhodobý aplaus odměnil všechny účinkující. Úroveň zdejších představení odpovídá poslání tohoto festivalu a nelze samozřejmě měřit se scénami první velikosti. Ale hlavně, že publikum bylo spokojeno a odnášelo si domů hezký zážitek.


Hodnocení autora recenze: 65 %

Opernfestspiele Bad Hersfeld 2015
Ludwig van Beethoven:
Fidelio
Hudební nastudování a dirigent: Siegfried Heinrich
Režie: Hugo Wieg
Scéna: Bernhardt Wieg, Hugo Wieg
Kostýmy: Ute Krajewski
Sbormistr: Roswitha Royen
Virtuosi Brunenses
Hersfelder Festspielchor
Frankfurtský a Marburgský koncertní sbor
Členové sboru Posener Bachchores 
Sbor z Rybniku
Dětský sbor Bachova domu Bad Hersfeld
Premiéra 6. srpna 2015 Stiftsruine Bad Hersfeld
(psáno z reprízy 16. 8. 2015)

Leonore – Maria Gessler 
Florestan – Anton Saris 
Don Pizzarro – Riccardo Di Francesco
Rocco – Marcus Weishaar
Don Fernando – Martin Kronthaler 
Marzelline – Kathleen Ziegner
Jaquino – Maciej Kwaśnikowski

www.oper-hersfeld.de

Foto Pavel Horník, Wolfgang Lampe 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat