Sjeli se po dvou letech do Prahy s tím nejzdařilejším, co mohou nabídnout. Festival Opera 2013 ukázal to nejlepší, co se podařilo vytvořit na oblasti. A věru, nebylo to pro operymilovného diváka pokaždé konejšivé usedání do hlediště.
Především dovezená představení menších lokálních operní ch souborů zápasících nejenom s penězi, ale také s alespoň trochu únosnou uměleckou kvalitou svých produkcí ve mně znovu evokovala otázku, zda potřebujeme v Česku tolik stálých operních souborů. Jistě, tahle otázka se na stránkách tohoto webu opakovaně přetřásá již drahnou dobu a není to otázka, na kterou je lehké odpovědět, ani nad kterou by se měli zamýšlet operní diváci jako první. Je to problém k rozboru a zamyšlení pro divadelní odborníky. Ovšem ti, kteří se za ně v Česku vydávají, až na malé výjimky takovouhle problematiku řešit nemohou, nechtějí a ani neumějí. A to z jednoho prostého důvodu: jsou to lidé, kteří s provozem operního divadla nemají prakticky žádné zkušenosti, ekonomice provozu nerozumějí a usedají do hledišť víceméně jako my ostatní a hodnotí jen uměleckou kvalitu a dojem. A tak dotyčnou otázku nejenže nikdo z nich nenastolí, ale pokud se jí někdo z diváků třeba v diskusích jen dotkne, zvedne se okamžitě silná vlna odporu u té části zainteresovaných, kteří jsou uměleckými pracovníky institucí, kterých by se případná diskuse dotýkala.
A pokud se rozproudí, argumenty v takových diskusích nejenže nejsou opřeny o žádná fakta, ale jsou většinou i velmi jednostranné. Pokud „vytáhnu“ na světlo světa diskusi o existenci Státní opera Praha jako samostatné instituce, mohu si být naprosto jist, že se na mne „sesypou“ její zaměstnanci a budou mi lát, jakýže podraz to Ministerstvo a vedení Národního divadla učinilo tím, že Státní operu Praha k ND přičlenilo, jaký je to nepodložený krok, jak potřebujeme dvě opery v Praze…
Jak je to doopravdy, k tomu se ale nedobereme. Na jedné straně tu existují jisté argumenty o tom, že umělecká úroveň opery provozované v samostatné instituci donedávna zvané Státní opera Praha nebyla, řekněme to opatrně, „valná“. Na druhé straně mnoho zastánců tvrdí, že tato nevalná úroveň je dána nedostatkem peněz, který ji zapříčiňuje. K tomu se přidají hráči orchestru, kteří budou tvrdit, že kdyby měli víc peněz, budou lépe hrát a jsme v tom zacykleni. Nikdo ale zatím nepřinesl žádné argumenty o tom, kolik operních ansámblů hlavní město Praha unese. Jaký by měl být jejich umělecký rozsah a dosah a jak by měly být financovány.
Ale zpátky k věci. Prakticky to samé se zrcadlí i ve zbytku republiky. Opery v Ústí nad Labem, Opavě, Olomouci, Českých Budějovicích i Liberci a Plzni balancují nad propastí. Nejenže mají tak málo peněz, že pro ně je čím dál více „nadlidským“ úkolem „postavit“ alespoň trochu standardně vyhlížející a vyznívající operní inscenace – tím spíš v počtu alespoň pěti za sezonu, ale tato divadla většinou mají i svůj baletní, nebo v nejednom případě dokonce ještě i operetní soubor, často ve stejném městě funguje i samostatný symfonický orchestr. A jsme opět zacykleni. Všechno se točí okolo peněz, řeknou vám managementy lokálních divadel. Kdybychom jich měli víc, budeme produkovat vyšší kvalitu. Peněz ale víc nebude. Rozhodně ne v následujících několika letech. Bude jich spíše stále ubývat.
A tak je nutné hledat jiná alternativní řešení. Jedním z nich by mohlo být takové, které používají třeba Velšané nebo Irové, ale nejenom ti. Nemají deset stálých operních souborů, kvůli penězům skomírajících na úbytě, tak jak to je u nás v Česku. Mají jeden, který je jakžtakž zásoben penězi a tím má i obstojnou uměleckou kvalitu. A ten soubor jezdí po oblastech, jako by mohl jezdit třeba soubor Národního divadla nebo třeba spojené soubory Národních divadel z Brna a Ostravy, o Opavě ani nemluvě. Stejně se – jak i festival Opera i letos dobře ukázal – v hlavních rolích všech možných inscenací lokálních operních ansámblů střídají stále stejní sólisté…
Za analýzu a úvahu to stojí, co říkáte milí operní znalci čeští? Co vytvořit skupinu odborníků, v níž by byli zastoupeni kromě obligátních publicistů, stavících se dnes v Česku do role největších znalců operních poměrů (Drápelová, Havlíková, Herman, Hrdinová ad.), i skuteční divadelní praktici typu Srstka nebo Dvořák? A předložit analýzu stávajícího stavu včetně východisek z něho tak, aby se jen nečekalo na to, co ministerští úředníci předhodí k rozcupování, ale aby z operního prostředí vzešla nějaká koncepce, která by se naopak dala předložit ministerským úředníkům. Nestojí to za zamyšlení? Pomoci opeře se dá spíše angažovaností a prací, než jen pouhopouhým sledováním a popisováním jejího žalostného stavu v recenzích…
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
