Nová Rossiniho Popelka ve Vídeňské státní opeře

  1. 1
  2. 2

Třikrát z rakouského tisku
Kouzlo kadeřnické helmy

Po této inscenaci dostane člověk chuť na dovolenou v Itálii. Nejlépe v nějakém ospalém hnízdě, kde to opravdu vypadá jako v padesátých letech, někde v Kalábrii nebo na Sicílii, jen ne v Toskánsku, kde zanechala moc peněz viditelné stopy.

Sven-Eric Bechtolf režíroval ve Vídeňské státní opeře Rossiniho operu La Cenerentola, slavnou operní verzi pohádky o Popelce, která se od originálu liší především tím, že je v ní místo zlé macechy otec. Režie v pohádkovém námětu hodně kouzlí – jako když se třeba zjeví mrtvá matka a hodí na jeviště svatební kytici, kterou pak princ Popelce předá. Režisér boduje především tím, že děj přesadil do fiktivní italské zemičky San Sogno (Svatý Sen) a přeložil ho do padesátých let. 

Spousta ironie
Vidíme z té doby překrásná auta, které výstřední princ sbírá. Je tu zmrzlinářka na kole a Ildebrando d’Arcangelo ji osahává (tehdy jsme byli vůči sexismu tolerantnější než dnes). Na jevišti jsou kadeřnické helmy (scéna Rolf Glittenberg), které hodně přispívají k šarmantní atmosféře, a ironizující kostýmy (Marianne Glittenberg), především pro velmi dobré sboristy, kteří by ve svých úborech mohli fungovat jako transvestité v televizní soutěži z džungle. A zlé nevlastní sestry vypadají jako účastnice konkurzu „Italia’s next Topmodel“. Výpravě se dokonce aplaudovalo na otevřené scéně, ačkoli předváděla garáž, nikoli taneční síň. Dramaturgicky rušily jen dvě přestavby za spuštěnou oponou. 

Nejlepší však bylo Bechtolfovo vedení postav. Vyhnal z operních zpěváků jakoukoli statičnost a probudil v nich radost ze hry, v souladu s každým detailem partitury i libreta. Když například klečí Popelka na zemi a drhne kartáčem podlahu a pak se tímtéž kartáčem češe, skvěle se to hodí k její písničce o králi, který jednou přijde, aby zvolil svou nastávající nikoli podle zjevu, ale podle její vnitřní hodnoty. Skvělá práce, která se některým zdála příliš banální, ale při bližším zamyšlení okouzlí bohatstvím nápadů.

Málo espritu
Bohužel nebylo vedení hudební nastudování Jesúse Lópeze Cobose ani přibližně tak humorné, dynamické, drzé a mladistvé jako režie. Jeho Cenerentole schází tempo, preciznost, strukturování, pronikavost. Výtečný orchestr Státní opery by tentokrát potřeboval maestra, který vyžaduje víc, než aby se spokojil pouze s téměř účetnickou interpretací partitury. Zpěvačka titulní role je však skutečný objev. Tara Erraught hraje Angelininu proměnu z ošklivého kačátka v princeznu aktivně a dojemně, její mezzosoprán je schopný perlivých koloratur a jasných výšek.

Dmitry Korchak jako princ je seriózní volba krásného lyrického tenoru, je průrazný, ve výškách však poněkud nečistý. Vito Priante (jeho sluha Dandini) hraje žigola, zpěváka slaďáků na okružní plavbě – zpívá však přece jen o něco lépe, i když je jeho baryton pro velké divadlo opravdu malý.

Alessandro Corbelli jako starý mazák hraje Dona Magnifica pointovaně, Ildebrando d’Arcangelo se jako Alidoro na jevišti nejlépe prosazuje také díky velkému hlasu. Nevlastní sestry Clorinda (Valentina Nafornita) a Tisbe (Margarita Gritskova) jsou choreograficky skvěle vedeny a pěvecky přesvědčivé.

Je to dobrá, opožděná první skutečná premiéra – po barokní opeře s cizím orchestrem [Gluckova Alceste] a přepracovanou koprodukcí se Salcburkem v Ariadně.

(Kurier – 28.1.2013 – Gert Korentschnig)
***

Rozkošný stroj na humor

V křehkých dobách, kdy pronikají obavy z krize i do údů velkých institucí, je určitě potřeba nějaká neomezená jistota. Režisér Sven-Eric Bechtolf funguje v každém operním případě jako spolehlivá banka. Činoherní šéf Salcburských slavností není riziko a nevyvolává na čelech intendantů perly potu. Jeho precizní práce působí jako směs duchaplnosti a přístupnosti, i když – jako v Rossiniho Cenerentole – předvádí přímo snovou zemi. Tak se také toto veselé prstové cvičení volně snoubí s běžným repertoárem Státní opery.

V zemičce San Sogno, jejíž vlajky zdobí srp a rak [Hummer – rak, Hammer – kladivo] a která připomíná Itálii padesátých let, vládne sice u bufetu zámožného stavu, uplatňujícího techniku osobních kontaktů, velká tlačenice. Avšak sociální analýza se nekoná. Bechtolf ponechá pestré komedii záměn volný průběh. V jejím centru stojí domácí hospodyňka s dobrým srdcem, která se stane princeznou. Angelina působí vedle své tyranské rodiny – sestávající z nevlastního otce (výtečně Alessandro Corbelli jako Don Magnifico) a jeho dcer Clorindy a Tisbe, zabývajících se především módními časopisy a pěstěním krásy – jako květina na omítkách obecních domů.

Kartáčem, kterým drhne podlahu, se také češe. A když konečně získá srdce prince (Dmitry Korchak sice nemá nejpříjemnější témbr, vokálně je však průrazný Don Ramiro) a octne se uprostřed svatebního dění, ještě v ní vybublá bývalá identita. Cítí se magicky přitahována vědrem s vodou a sáhne – ačkoli už je ve svatebních šatech – nostalgicky po špinavém kartáči.

Zde se jedná o jeden z nejchudších, neřkuli nejsměšnějších Bechtolfových nápadů. Navíc se v tomto stroji na humor objeví málo elegantní přestavba před finále, která zbrzdí spád.

Ale vcelku to není příliš důležité – vždyť Bechtolf zdobí dlouhé árie všemi možnými žertovnými girlandami: Princova učitele Alidora (solidní Ildebrando d’Arcangelo), který magickou rukou žene děj vpřed, nechá balancovat na klobouku složky akt. Muže ze San Sogna obleče do ženských šatů a nechá je tančit se zmrzlinovými kornouty a mapami země.

Sluha jako zpěvák
A když už se nachází nedostatkem peněz trpící Don Magnifico ve snové zemi, vidíme ho jak trénuje ve skříni spaní ve stoje. Jakýpak div, že za prince se vydávající sluha Dandini (celou dobu vokálně poněkud matný Vito Priante) odvede svůj první výstup jako italský zpěvák popu. Jakýpak div, že se z prince vyklube nadšený sběratel starých aut, který se na své tajné cestě za nevěstou (bez kazu a ve finále s delikátní lehkostí Tara Erraught jako Angelina) skrývá v šoférském outfitu. Bechtolfův svět působí jako veselá, vypointovaná módní přehlídka.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: La cenerentola (Wiener Staatsoper Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Nová Rossiniho Popelka ve Vídeňské státní opeře

Napsat komentář