Jak filmy z Hollywoodu zabíjejí operu

Lisa – jedna z hlavních postav před nedávnem dokončeného filmu režiséra Kennetha Lonergana Margaret – se s kyselým obličejem ptá své matky: „Proč jdete zrovna do opery?“ Otázka je to příznačná: Proč chodit dnes na operu? V co doufat, že si z ní odnesete? To jsou otázky, které by si měly klást operní společnosti v celé Americe, společnosti bojující tváří v tvář ekonomické krizi o přežití.Opera, tahle umělecká forma, vyžadující obrovské náklady na provozování, drahé budovy, ale taky šiky provozních i administrativních zaměstnanců, zápasila s financemi již před globální ekonomickou krizí. Nejeden z diváků přitom byl zastáncem zejména operních režisérů a říkal si, že dobrý operní režisér je ten, který utrácí peníze diváků zodpovědně. Teď jsou ale problémy americké opery hlubší a hlubší. Porozhlédnete-li se po Spojených státech, najdete jen malé ostrůvky, které vykukují nad hladinu fádnosti a které přinášejí divákovi, odhodlanému navštívit operu, alespoň malinký kus pevné půdy, na níž nalezne moderní inovativní operní inscenace. Zbytek je však šedivá, stará a dávno překonaná operní rutina. Nezajímavé operní moře.A nejde jenom o inscenování. Jde i o repertoár. Jsou tu stále stejné skupiny operních „hitů“ a pár operních stálic, které se v těchto hitech objeví. Pokud nevystupuje Plácido Domingo, Renée Fleming nebo Anna Netrebko a pokud není na programu Aida, Carmen, popřípadě Turandot, hlediště nejednou zůstane skoro prázdné. Typicky nostalgický inscenátorský a výtvarný styl, který v Americe při uvádění oper převládal ve dvacátém století, zůstal stejný i ve století jednadvacátém. Kašírované věrné kulisy a opulentní barevné kostýmy jsou dalším z hlavních lákadel.A tak to paradoxně jsou vlastně mimo jiné i hollywoodské filmy, které operu dostávají zpátky do života. Filmy, podobné jednomu z těch nejnovějších s názvem Markétka, který se točí okolo příběhu mladého teenagera z Manhattanu a dívky Lisy, jejíž život se rázem dostane do jiných dimenzí po té, co se stane svědkem smrtelné nehody autobusu. Film je totiž ukotven dvěma scénami, odehrávajícími  se v Metropolitní opeře při představeních Normy a Hofmanových povídek. Právě ve scéně z Hoffmanových povídek přitom zpívá a hraje Renée Fleming, v Barcarolle je k vidění i Suzanne Graham. Podobně jako třeba ve slavné Pretty Women nebo ve filmu Pod vlivem úplňku i tady ukazují filmaři operu jako něco výjimečného, „jiného“, neobvyklého. Ostatně hlavní hrdinku Lisu provází dějem filmu i další operní, resp. takzvaná vážná hudba: předehra k Lohengrinovi, srdcervoucí árie z Traviaty a dokonce i dvě ze Straussových Čtyř posledních písní.V tomto teprve před nedávnem dokončeném filmu je opera – na rozdíl od některých jiných filmů – na plátně přiřazena emocím, smrti či křiku daleko častěji, než je divák v kinech zvyklý. To je ale to co, na celé věci zaujme snad nejvíc: film bohužel zplošťuje význam tohoto uměleckého žánru na jakousi doprovodnou kulisu, mající pomoci zesílit emoce ve filmu obsažené, pomoci divákovi uronit víc slz či zvýraznit účinek křiku dívky na plátně.I za této situace ovšem v takovýchto filmech může fakt, že v nich operní hudba zní, skutečné opeře a její životaschopnosti pomoci. A to i přesto – znovu to připomeňme -, že opera není jen hudba a zpěv spojovaný s nostalgií a únikem z reality, ani to nejsou jen věhlasné a tisíckrát obehrané kusy typu Traviaty.A tak na onu otázku malé filmové hrdinky z úvodu článku „Proč jdete zrovna do opery?“ není v současné operní Americe vůbec jednoduché odpovědět. Kéž by se to změnilo…

(Převzato z The New York Times – autor Zachary Woolfe – srpen 2012, redakčně kráceno a upraveno)