Svjatoslav Richter o sobě a o hudbě (15)

  1. 1
  2. 2

Siluety

Odmítám hrát různé transkripce, kromě těch, které vytvořil sám skladatel. Originál je pro mne vždycky lepší. Vzdor své vášni pro Ravela si myslím, že je jeho instrumentace Musorgského Obrázků z výstavy hanebnost, strašlivé zploštění nejhlubšího mistrovského díla ruské klavírní literatury na pouhou dekoraci. Bylo období, a bohužel ještě nepominulo, kdy byli klavíristé – a publikum také – po takových uměleckých atentátech jako posedlí. Nikdy jsem si nedovolil něco takového dělat veřejně, až na tři výjimky: Kreislerovy Radosti z lásky v Rachmaninovově úpravě, a pak Wagnerovy Isoldiny smrti z lásky a Schubertova Krále duchů v Lisztově transkripci. Schubertův doprovod v Králi duchů je obtížný, ale v Lisztově verzi prakticky nehratelný. Dlouho jsem se k tomu nemohl odhodlat a vždycky se toho bojím, i když se mi to tu a tam podaří. Jsem přesvědčen, že technická obtížnost v takové míře není zdravá. V mládí jsem však hrál hodně čtyřručně, a to mi umožnilo seznámit se se spoustou symfonií a s repertoárem smyčcových kvartetů, k nimž bych jinak neměl přístup. Jako studenti jsme na konzervatoři upravovali všechno, co nám přišlo pod ruku, pro dva klavíry.

Po válce jsem začal hrát komorní hudbu, s Borodinovým kvartetem jsem hrál Brahmsovy a Schumannovy klavírní kvintety, Beethovenův klavírní kvartet a později další podobná díla. Krátká spolupráce s violoncellistou Daniilem Šafranem mi mnoho radostí nepřinesla. Byl to velký cellista s osobitým tónem, ale když hrál, měl člověk vždycky dojem, že myslí jen na ten okamžik, kde má nějakou tu oblíbenou vysokou notu, aby ji mohl přetáhnout a nechat krásně vyznít. Když jsem s ním roku 1951 přestal hrát, stal se jeho komorním partnerem Anton Ginsburg. To byl vynikající Neuhausův žák, několikrát jsem s ním hrál Concerto pathétique od Liszta. Výborný muzikant, velmi dobrý klavírista a neobyčejně sympatický člověk, ale pasivní a bez jakékoli umělecké ctižádosti. Šafrana, který ho pořád za každou maličkost kritizoval, byl jistě ochoten doprovázet jen proto, že vůbec neměl sebedůvěru. Tehdy se objevil Rostropovič a když jsem s ním začal hrát, dělal z toho Šafran drama: „Proč hraješ s Rostropovičem, no? Co?“ Byly z toho nekonečné scény. Jestli ne jako cellista, tak čistě jako muzikant byl Rostropovič mnohem zajímavější, to byl umělec velkého kalibru. Šafrana o patra převyšuje. A také moje spolupráce s ním byla trvalejší. Začala roku 1949, kdy jsme spolu uvedli Prokofjevovu 1. sonátu. Než jsme ji hráli na koncertě, museli jsme ji přehrát ve Svazu skladatelů, protože tihle pánové rozhodovali o osudu každé nové skladby. Tehdy potřebovali spoustu času, aby si ujasnili, zda Prokofjev vytvořil nové mistrovské dílo nebo kus „lidu nepřátelský“. Za tři měsíce jsme museli sonátu zahrát ještě jednou před plénem skladatelů rozhlasu a teprve následujícího roku, až 1. března 1950, jsme ji směli v malém sále konzervatoře představit publiku. Čekací dobu jsme využili k nastudování dvou Beethovenových sonát a Brahmsovy Sonáty e moll. Zjistili jsme přitom, že se nám spolu opravdu dobře hraje. V průběhu následujících let jsme pak hráli velkou část violoncellového repertoáru, a i když mám Rostropovičovi také co odpouštět, jsem mu přesto stále vděčný, že mne seznámil s Benjaminem Brittenem. Rostropovič a já jsme nalezli společnou řeč. Tehdy jsme měli velmi dobrý vztah, nejenom hudební, ale také jsme prováděli různé hlouposti. Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsme byli pozváni na maškarní ples do malého bytu naší dobré přítelkyně Eleny Sergejevny, Bulgakovovy vdovy (ona byla Markétkou z jeho románu, je to její dokonalý portrét). S Rostropovičovem jsme se rozhodli, že se převlečeme za krokodýly. Bylo to docela náročné. Požádali jsme jednoho rekvizitáře, aby nám udělal kostýmy s maskami a pařáty. Tak jsme se přípravami zdrželi, že jsme přijeli pozdě, až ve dvě hodiny ráno místo v deset večer, taxíkem, jehož řidič nás v tuto noční hodinu podezříval z nekalých činů. Vplazili jsme se do bytu z různých dveří, pozdravováni výbuchy smíchu a výkřiky hrůzy. Při jiném maškarním, tentokrát u mě, zpívala Anna Ivanovna Trojanovská šansony. Sláva Rostropovič se objevil s dlouhým falešným plnovousem a zlatým cvikrem a doprovázel ji na balalajku. V jednom z kupletů, k němuž napsal text, byla řeč o mně:

Slyšel jsem Svjatoslava a ztratil jsem navždy srdce,
A dur a c moll mě učily jeho ruce.
Dejte si na něj raději bacha,
publikum naučil poslouchat Bacha.
Ve všem má kázeň a přísnou disciplinu,
nad tóny bude vládnout i v smrtelnou hodinu.

A Sláva přizpůsobil doprovod balalajky textu a vpletl do něj bachovské citáty. V tom byl velmi nadaný, pravý mistr legrace.

Později jsme se však z mnoha důvodů rozloučili. On pořád sbíral nějaké vavříny. Byl to  hudebník na slovo vzatý, ale měl ctižádost, která s hudbou neměla nic společného, a to je něco, co nemohu vystát. Nemohu za to, ale nemám to rád. Jeden z našich posledních společných pokusů byl Beethovenův Trojkoncert, který jsme natočili v Berlíně – Rostropovič, Oistrach a já, s Karajanem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na