Lisa – jedna z hlavních postav před nedávnem dokončeného filmu režiséra Kennetha Lonergana Margaret – se s kyselým obličejem ptá své matky: „Proč jdete zrovna do opery?“ Otázka je to příznačná: Proč chodit dnes na operu? V co doufat, že si z ní odnesete? To jsou otázky, které by si měly klást operní společnosti v celé Americe, společnosti bojující tváří v tvář ekonomické krizi o přežití.
Opera, tahle umělecká forma, vyžadující obrovské náklady na provozování, drahé budovy, ale taky šiky provozních i administrativních zaměstnanců, zápasila s financemi již před globální ekonomickou krizí. Nejeden z diváků přitom byl zastáncem zejména operních režisérů a říkal si, že dobrý operní režisér je ten, který utrácí peníze diváků zodpovědně. Teď jsou ale problémy americké opery hlubší a hlubší. Porozhlédnete-li se po Spojených státech, najdete jen malé ostrůvky, které vykukují nad hladinu fádnosti a které přinášejí divákovi, odhodlanému navštívit operu, alespoň malinký kus pevné půdy, na níž nalezne moderní inovativní operní inscenace. Zbytek je však šedivá, stará a dávno překonaná operní rutina. Nezajímavé operní moře.
A nejde jenom o inscenování. Jde i o repertoár. Jsou tu stále stejné skupiny operních „hitů“ a pár operních stálic, které se v těchto hitech objeví. Pokud nevystupuje Plácido Domingo, Renée Fleming nebo Anna Netrebko a pokud není na programu Aida, Carmen, popřípadě Turandot, hlediště nejednou zůstane skoro prázdné. Typicky nostalgický inscenátorský a výtvarný styl, který v Americe při uvádění oper převládal ve dvacátém století, zůstal stejný i ve století jednadvacátém. Kašírované věrné kulisy a opulentní barevné kostýmy jsou dalším z hlavních lákadel.
A tak to paradoxně jsou vlastně mimo jiné i hollywoodské filmy, které operu dostávají zpátky do života. Filmy, podobné jednomu z těch nejnovějších s názvem Markétka, který se točí okolo příběhu mladého teenagera z Manhattanu a dívky Lisy, jejíž život se rázem dostane do jiných dimenzí po té, co se stane svědkem smrtelné nehody autobusu. Film je totiž ukotven dvěma scénami, odehrávajícími se v Metropolitní opeře při představeních Normy a Hofmanových povídek. Právě ve scéně z Hoffmanových povídek přitom zpívá a hraje Renée Fleming, v Barcarolle je k vidění i Suzanne Graham. Podobně jako třeba ve slavné Pretty Women nebo ve filmu Pod vlivem úplňku i tady ukazují filmaři operu jako něco výjimečného, „jiného“, neobvyklého. Ostatně hlavní hrdinku Lisu provází dějem filmu i další operní, resp. takzvaná vážná hudba: předehra k Lohengrinovi, srdcervoucí árie z Traviaty a dokonce i dvě ze Straussových Čtyř posledních písní.
V tomto teprve před nedávnem dokončeném filmu je opera – na rozdíl od některých jiných filmů – na plátně přiřazena emocím, smrti či křiku daleko častěji, než je divák v kinech zvyklý. To je ale to co, na celé věci zaujme snad nejvíc: film bohužel zplošťuje význam tohoto uměleckého žánru na jakousi doprovodnou kulisu, mající pomoci zesílit emoce ve filmu obsažené, pomoci divákovi uronit víc slz či zvýraznit účinek křiku dívky na plátně.
I za této situace ovšem v takovýchto filmech může fakt, že v nich operní hudba zní, skutečné opeře a její životaschopnosti pomoci. A to i přesto – znovu to připomeňme -, že opera není jen hudba a zpěv spojovaný s nostalgií a únikem z reality, ani to nejsou jen věhlasné a tisíckrát obehrané kusy typu Traviaty.
A tak na onu otázku malé filmové hrdinky z úvodu článku „Proč jdete zrovna do opery?“ není v současné operní Americe vůbec jednoduché odpovědět. Kéž by se to změnilo…
(Převzato z The New York Times – autor Zachary Woolfe – srpen 2012, redakčně kráceno a upraveno)
