Inscenace Folks nabídla téma „chráněných území“ – prostorů, které lidé vytvářejí, kultivují a brání, neboť v nich nacházejí podporu a solidaritu. Inkluzivní projekt pro více jak desítku tanečníků vznikl v koprodukci gruzínské iniciativy souboru InForm – Platform for Inclusive Minds a německé organizace SZENE 2WEI. Ze spolupráce choreografů Natia Chikvaidzeho a Williama Sáncheze H. vzešla jak autenticky angažovaná performativní instalace komorního charakteru coby první část, tak navazující dynamické taneční dílo. Více jak hodinové představení nechalo diváka nahlížet na setkání různorodosti, které hledalo vzájemné porozumění a kolektivní sílu v době (nejen gruzínské) nejistoty.
Na dvoře starší budovy, hudebního a činoherního divadla, se s padající tmou rozsvítilo jedno ze zaparkovaných osobních aut. Na předních sedačkách seděly dvě postavy se zrakem upřeným vpřed (Manuela Aranguibel a Jakob Gogotishvili). Pozornost poutala nejen jejich aktivní nehybnost, ale také alobalový facelift vozu včetně dostříbrna potaženého interiéru. Odkazovala snad hliníková fólie k zachovávání vlastností, schopností, dovedností, stejně jako tomu je v případě uchovávání potravin v alobalu z důvodu prodloužení doby spotřeby…? Naváděl vizuál k úvahám o symbolickém sepětí s pečením, grilováním čili k odolnému vystavování se (vysokým teplotám) či k víceúčelovému využití k broušení, čištění? Reproduktor na kapotě přihlížejícím zprostředkoval vnitřní myšlenkový pochod obou osob. Z monologů se vyjevilo, že se každý navzdory bezprostřední blízkosti nacházel ve svém, od druhého odlišném světě. Zatímco Manuela žila v představě místa ze dřeva s prosklenými plochami, zajišťujícími půrchodnost světla a dovolujícími pozorovat okolní přírodu, zalévanou vytrvalým deštěm a evokující tak pocit domova, Jacob se ocitl v horách a mracích daleko od lidí. Navázal vzpomínkou na zahradu svého dětství, na místo, v němž cítil bezpečí, bezmeznou lásku a sounáležitost.
Časově velkorysý prolog zásadně předznamenal klíčové téma – místo evokující zázemí pro udržitelné setrvávání a nenárokové přijetí v protikladu k prostoru, který nic ze zmíněných kvalit neposkytuje. Byla akcentována potřeba (sebe)péče a ochrany, soudržnost i otevřenost, ohleduplnost k sobě a ostatním. Napětí po celý večer vznikalo z nevhodného umístění (se), nemožnosti opustit pocitově nepříjemnou lokalitu, z nutnosti setrvat v oblasti ohrožení, a to díky od počátku zřetelné představě, co útočiště, azyl, domov, místo vyhledávané k bytí a spolubytí nabízí a zajišťuje. Cestu do sálu v nejvyšším patře budovy lemovala zátiší, v nichž například performer za sklem domovních dveří tvarováním svého těla vytvářel stíny, nebo v jiném výklenku zas naopak tiše až nenápadně seděla dívka. V tomto typu expozic mohl divák setrvat, pozorovat a naslouchat auditivní smyčce svobodně dlouhou chvíli, shora však rámovanou časem zahájení představení, v němž se všichni tito účinkující protnuli. Z imaginativního světa a přehršle slyšeného zůstala v paměti věta ženy usazené u okna na invalidním vozíčku: „I fight and fight and fight because I want to be alive.“ Byla tou poslední, která ten večer zazněla, určující přechod z chodby v pátém patře do ohromného prostoru, po jehož dvou stranách stálo několik řad židlí pro diváctvo. Na ploše vymezené černým baletizolem se skvěl alobalem potažený gauč a několik, v zásadě nepodstatných dekoračních předmětů. U zdi se však vyjímaly stohy notových svazků, žel nijak později nevyužitých.
Samotné taneční představení více než na tradiční narativ obracelo pozornost ke spolupráci, vznikání a rozpouštění společenství, na rituály a situace coby fragmenty asociující témata, jako je důležitost bezpečí, sdílení strachu při ohrožení, emocionální vypětí a jeho uvolnění. Dění, synkreze contemporary dance, fyzického divadla, gestického jazyka, principů zrcadlení a kontaktní improvizace, repetice, manipulace s objekty a vytvářeních živých obrazů, dovolovalo interpretační pružnost, nezřídka vyvolanou emocemi na základě zaslechnutých a povšimnutých impulzů. Každý z výstupů jako by byl citově zabarveným slovem obsáhlého poselství, na jehož vyznění se však nutně podílela celá komunita, tedy nejen performerská, ale i přihlížející. S ohledem na aktuální politickou situaci v Gruzii s přesahem k širšímu světu lze předpokládat, že se dramaturgie dotkla strachu ve spojení s ozbrojeným konfliktem, zoufalství a bezmoci ve vztahu k mocenství a politické represi, ale také osobitosti a specifických potřeb, nezřídka i závislosti na pomoci druhých.
Profesionální tanečníci s jasně čitelným zázemím v technice a se zkušenostmi s inkluzí nijak nepodléhali potřebě exhibovat, ale ani nerezignovali na své kvality a kompetence. Celek právě dokázal nenásilně vyvažovat nerovnováhu tak, aby každý dostal příležitost, a zároveň byl neustále tepající součástí jednoho tělesa. Kompozice pro sóla, duety i skupinová provedení zahrnovala prvky jako pohupování, rotace s oporou země, uvědomělou tělesnou geometrii, vibrace a třes, převaly, kutálení se po podlaze, vydělování se a spojování, v neposlední řadě choreografie rukou, synchronizovaný gestický projev chóru, připomínala znakový jazyk. Pohybové rozpětí sahalo k exploraci pružnosti lidského těla, síly a vůle, k výmluvnosti pohybu a také k umně začleněným přesunům imobilní osoby, které zahrnovalo objevování nových způsobů zvedání a poponášení. Prostředí díky ruchům, elektro hudbě a obecně zvukovým plochám včetně ambientních vytvářelo střídavý pocit přílivu nebezpečí a aktivního čelení nepřízni.
Obecně, jako by publikum sedělo v záplavové oblasti, kterou se přeháněly masivní vlny, po nichž sice přichází pusto a odhalují se torza, ale kde se také rodí naděje a tímto budí motivace znovu povstat a konat. Z konkrétních postojů a pozic se například objevil obraz majestátního sousoší – památníku, anebo lidské tělo přesouvající na sobě pokojovou rostlinu připomínalo pečující bytost, jež díky starosti nachází odůvodnitelně zpomalené tempo ve frenetické současnosti. Silný moment nabídlo vycházení zpoza závěsu, běžně zakrývajícího zrcadlovou stěnu. Jak tanečník kráčel, tkanina poodhalovala tělo, až se stala celoobličejovou, těsně přiléhající maskou. Dlouhá pasáž, neboť všichni absolvovali znovu-vstoupení na scénu, jasně odkazovala k rituálu, transformaci sebe, skupiny a místa. Těla a symbolicky také identita se utvářela právě v kontaktu s druhými, a to v krajině rovnocennosti, kdy se rozpustila hranice stereotypního uvažování o většině a subjektech volajících po pomoci. Všichni přítomní byli pro daný okamžik nenahraditelnými.
Projekt Folks by se ve své komplexnosti mohl podílet na tamější redefinici postoje k jinakosti, na rozšíření lokálních kulturních estetických norem a tím posílit respekt k diverzitě. Vzdáleně také připomněl tvorbu umělecké inkluzivní platformy Krug. Spojovala je sounáležitost, citelný kolaborativní proces v pozadí „výsledku“, těsné sepětí všech zúčastněných bez ohledu na jakoukoli odlišnost. Obě platformy naplňují pojem inkluzivního divadla, které propojuje scénickou (estetickou) tvorbu napříč tělesnou a mentální diverzitou. Funkčně zpochybňují tradiční hierarchii participací donedávna marginalizovaných skupin.
Tyto interdisciplinární počiny totiž neredukují postižení na téma čili inkluze nevzniká pouhým obsazením diverzních performerů: jde zde zásadně o změnu v přístupu k samotné kreaci a reprezentaci. Hranice mezi sociálním umění či jinou „nálepkou“ však i nadále, včetně tohoto projektu, zůstává tenkou, neboť v mnoha ohledech se jedná o experimentální scénování, jehož nedílnou a plnohodnotnou součástí je již sám tvůrčí proces a poté vnímavý divák. Tento typ divadla by se měl obecně stát plnohodnotnou součástí široké kulturní praxe čili opustit inkluzivně-integrativní ghetto nadšenců a jejich příznivců.
Poznámka závěrem:
Organizace InForm – Platform for Inclusive Minds vznikla v roce 2022, premiéra Folks se uskutečnila v dubnu roku 2025. Představení bylo uvedeno v Music and Drama Theatre v Tbilisi během 17. ročníku Mezinárodního divadelního showcase v roce 2025 (Tbilisi International Showcase of Theatre). Výjezd do Gruzie se uskutečnil díky laskavé podpoře Národního institutu pro kulturu a Asociace divadelních kritiků.
Natia Chikvaidze a William Sánchez H.: Folks
18. září 2025, 20:00 hodin
Music and Drama Theatre Tbilisi, Gruzie
Realizační tým
Choreografie: Natia Chikvaidze (Gruzie) a William Sánchez H. (Německo)
Kurátorka/dramaturgyně: Maka Chkhaidze
Scénografie: Tamar Okhikiani
Hudba: Ani Zakareishvili
Interpretace
Manuela Aranguibel, Mariam Berikelashvili, Fernando Balsera, Tamar Naveriani, Jörg Beese, Jakob Gogotishvili, Ricarda Noetzel, Nina Lebesheva, Toma Omanadze, Jose Manuel Ortiz, Tamar Chkheidze
