Jak probíhá rekonstrukce zapomenutého díla

Deset let Collegia 1704 (5)

V nedávných dnech jsme s Collegiem 1704 zveřejnili naši poslední nahrávku s hudbou Jana Dismase Zelenky – Missa Divi Xaverii ZWV 12 a Litaniae de Sancto Xaverio ZWV 156, a protože se jedná o díla, která doposud nebyla nikdy nahrána ani publikována, nabízí se příležitost pokusit se přiblížit proces objevování a rekonstrukce takových děl.

Často jsou mi kladeny dotazy, co mě vede k rozhodnutí se tím kterým dílem zabývat, jak jsem se o díle vůbec dozvěděl, co vše je třeba zrekonstruovat, s jakými problémy se setkávám, jak vypadá práce v archivu a dlouhá řada dalších dotazů. Na většinu z nich však neexistuje jednoznačná a univerzálně platná odpověď, protože každé dílo má svoji vlastní historii, svůj vlastní příběh a každé nově objevené dílo představuje nové dobrodružství.

Pokud v kontextu Zelenkovy tvorby hovořím o nově objeveném díle, je třeba pojem „objev“ jako takový trochu osvětlit. Možná zklamu některé čtenáře, kteří si romanticky představují situaci, kdy na užaslého badatele vypadne v knihově zaprášený fascikl s mistrovým neznámým rukopisem. Podobně se to sice čas od času (v případě velkých skladatelů zcela výjimečně) odehraje, ale v případě Zelenky máme velmi přesný přehled o jeho kompozicích díky skutečnosti, že naprostá většina jeho díla se zachovala v místě jeho nejdůležitějšího působiště v Drážďanech a je dnes uložena ve sbírkách tamní Saské zemské a univerzitní knihovny.

Katalog Zelenkových děl (ZWV) lze tedy považovat za uzavřený a pouze zázrakem se dočkáme nějaké nové položky. Objevování tedy spočívá v tom, že se snažíme hudbu zprostředkovat v její znějící podobě a případně zpřístupnit veřejnosti rekonstruovaný notový materiál. V tom také spatřuji smysl naší činnosti. Nejde totiž o to, kolik děl si odškrtneme jako takzvaný world premiere recording. Daleko důležitější je, aby tato hudba zaznívala na koncertech, aby byl veřejnosti přístupný notový materiál, zkrátka aby hudba žila. Teprve pak se jedná o pravý objev. CD nahrávka by měla být k dosažení tohoto cíle prostředkem nikoliv samotným cílem.

Snad žádné jiné Zelenkovo dílo se nehodí k vysvětlení problematiky oživování historické hudby více než jeho Missa Divi Xaverii. Jeho rekonstrukce a uvedení totiž s sebou přináší asi nejpestřejší myslitelný soubor problémů a cesta ke konečné podobě byla takřka detektivní, přičemž u některých rozhodnutí jsem se musel spoléhat pouze na nepřímé důkazy. Pachatel díla se zatím neodvolal…

Jak vlastně padne rozhodnutí věnovat značné úsilí dílu, které v dnešní době nikdo  neslyšel? První indicií může být jeho význam v kontextu autorovy tvorby a také jeho dobová odezva. Vždyť nezanedbatelným faktorem, který zásadně ovlivnil vysokou kvalitu Zelenkových vrcholných prací, je skutečnost, že svoje umělecké vize mohl rozvíjet v exkluzivním prostředí drážďanského dvora.

K nabytí jistoty, že oživení díla opravdu stojí za to, je však rozhodující pohled do partitury a právě pohled do těch Zelenkových může být občas velmi překvapivý.

Slavnostní Svatoxaverská mše z roku 1729 náleží v kontextu Zelenkovy tvorby k jeho nejdůležitějším, ale také nejproblematičtějším kompozicím, co se notového textu týká. Rukopisná partitura se sice zachovala v kompletní podobě ve sbírkách Saské zemské knihovny v Drážďanech, nicméně provozovací notový materiál, který byl až do konce druhé světové války taktéž v Drážďanech k dispozici, ve víru událostí konce války, zdá se, nenávratně zmizel. Nevíme kam – mohl být zničen a mohl být také odvezen společně s jinými archiváliemi do Sovětského svazu. Vzhledem k naprosté nedostupnosti ruských archivů je to v podstatě totéž. Právě oněch třiatřicet orchestrálních a vokálních partů mohlo podat vysvětlující odpovědi na řadu otázek, které vyvolává Zelenkův autograf.

Není to tak dávno, kdy se zelenkovští badatelé setkávali náhodně ve studovně Saské zemské knihovny, protože kdo chtěl Zelenkovy rukopisy studovat, musel se prostě do Drážďan vydat. Dnes je již téměř uzavřen projekt digitalizace archivu drážďanského dvorního kostela a dvorní kapely a veškeré Zelenkovo dílo je zdarma ke stažení ve vynikající digitální podobě (zde). Na cestu je tedy se třeba vydat pouze výjimečně. Přesto, kdo se Zelenkou seriózně zabývá, nemůže a vlastně ani nechce být cesty do Drážďan ušetřen. Jednak jsou některé detaily u obtížně čitelných rukopisů rozpoznatelné skutečně pouze při bezprostředním kontaktu a pak, držet v ruce přímo rukopis mistra je zkrátka nezapomenutelný zážitek.

V případě Zelenkovy Svatoxaverské mše je evidentní, že autorovi na vyznění díla velmi záleželo a že vytvořil skladbu, která co do velikosti obsazení předčila všechny jeho dosavadní kompozice. Tato mše byla současně také prvním velkým dílem, které Zelenka napsal po smrti drážďanského dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena (16. července 1729). Vzhledem ke skutečnosti, že Zelenka nemocného kapelníka dlouhodobě zastupoval, doufal zajisté ve své nástupnictví na uvolněném postu a nová slavnostní mše byla vhodnou příležitostí na svoje umění upozornit. Energické a chvatné tahy pera jsou typickým rysem Zelenkova rukopisu, avšak v případě Missy Divi Xaverii je jeho zápis ještě skicovitější a hůře čitelný než obvykle. Je velmi pravděpodobné, že část Kyrie nesoucí datum dokončení 3. září byla provedena původně jako samostatná část a že teprve v průběhu podzimu 1729 Zelenka dílo dokončil (26. listopadu 1729).

Zelenka nikdy nepotřeboval ke zkomponování podobně rozsáhlého díla dobu několika měsíců a také podle proměnlivého rukopisu a různých odstínů použitého inkoustu je zřejmé, že dílo vznikalo po etapách. Autor evidentně počítal se svojí asistencí při výrobě provozovacího materiálu, kdy kopisté rozepisovali party podle jeho instrukcí, a také se svou přítomností při vlastním zkoušení a provedení díla. Za těchto okolností nepociťoval skladatel potřebu řadu důležitých detailů v partituře přesně definovat, protože jeho přítomnost při provedení byla zárukou, že dílo bude uvedeno v jeho intencích. Skicovitost Zelenkovy partitury spočívá především v nejednoznačném nebo neúplném označení instrumentace orchestru. Velmi často není zcela jasné zdvojování houslových partů hoboji a velmi nesystematicky si Zelenka počíná i v případě trumpetových partů. Nejproblematičtější částí je sopránová árie Benedictus, jejíž zápis Zelenkovou rukou nenabízí konečnou variantu řešení instrumentace.

Árie je notována ve čtyřech notových systémech, přičemž v úvodu je nejvrchnější systém svěřen houslím, druhý je nadepsaný jako oboe, třetí náleží sopránovému sólu a nejspodnější bassu continuu. Obtížně řešitelným problémem ovšem je, že hobojový part je notován v altovém C klíči mimo rozsah běžného barokního hoboje. Mohli bychom uvažovat o pro Drážďany velmi nepravděpodobném použití oboe da caccia, pokud by ovšem Zelenka v průběhu skladby nezačal notovat hoboj v jeho obvyklé poloze a v běžném houslovém klíči. Pokud odmítneme se žánrem sci-fi hraničící teorie o střídání různých typů hoboje během jedné skladby nebo možnost existence nám neznámého nástroje s mimořádným rozsahem, přichází v úvahu pouze interpretace Zelenkova zápisu. Jako nejpravděpodobnější se mi zdá být možnost, že Zelenka původně zamýšlel pod houslový part umístit hlas violy, a tak také označil začátek řádky altovým C klíčem. Později však svoji ideu přehodnotil a začal psát do již načrtnutého řádku violy part sólového hoboje – ovšem o oktávu níže. Poměrně netypická pro sólový hoboj je však i tónina h moll, a tak jsme na naší nahrávce zvolili oboe d´amore, pro který je tónina s užitím křížků naopak velmi charakteristická. Použití oboe d´amore není sice pro Drážďany typické, současně ale není ani zcela vyloučené. Koneckonců i Johann David Heinichen je autorem koncertu pro tento nástroj (Seibel 228). Pravděpodobně již nikdo nikdy nezjistí, jaká byla skutečná Zelenkova představa o instrumentaci části Benedictus, věřím však, že naše řešení je jak hudebně, tak historicky přesvědčivé.

Problémy se Zelenkovým zápisem však nejsou těmi jedinými, se kterými jsme se při rekonstrukci díla setkávali. Autograf partitury podélného formátu je výrazně poničen a horní okraj byl v minulosti očividně „zarovnán“ tak necitlivě, že byl odříznut první notový systém listu. V důsledku tohoto zásahu občas postrádáme zápis partu houslí nebo trubky. Nečekanou pomocí se stal návrat archivu berlínské Sing-Akademie z Kyjeva do Berlína v roce 2001. Tato unikátní sbírka totiž obsahuje tři důležité opisy Missy Divi Xaverii. Jedná se o dva opisy partitury zkrácené verze mše (pouze Kyrie a Gloria) z pera Johanna Friedricha Agricoly (SA 687) a neznámého drážďanského písaře (SA 689). Třetím pramenem jsou neúplné hlasy orchestru z pera anonymního kopisty označovaného jako Palestrina II (SA 688), vyhotovené pravděpodobně podle stejného zdroje jako předchozí dva opisy. Původ evidentně společné předlohy těchto opisů je neznámý. Každopádně se však jedná o výrazně krácenou verzi díla s redukovaným obsazením (pouze 2 trubky místo 4). Požadavek krácení liturgické hudby zasáhl od čtyřicátých let osmnáctého století i Drážďany, a tak neznámý upravovatel výrazně ovlivnil Zelenkovo dílo, přičemž nejmarkantnější změnou je sloučení textových úseků Kyrie eleison – Christe eleison – Kyrie eleison II do jedné části v úvodní fuze. Zcela tak vypadla hudba původního sopránového sóla Christe eleison a dvojitá fuga Kyrie eleison II. I v této podobě byly však prameny ze sbírky berlínské Sing-Akademie nenahraditelnou pomocí při rekonstrukci díla.

Byť byl proces rekonstrukce Zelenkovy Missy Divy Xaverii nelehký, skutečně problematická místa, vyžadující interpretaci Zelenkova notového textu, zaujímají v kontextu celého díla marginální podíl a v naprosté většině otázek jsme byli schopni najít jednoznačné řešení. Sluší se připomenout, že nejsme první, kdo se pokusili o rekonstrukci této mše. První pokus učinil již v roce 1983 německý muzikolog Reinhold Kubik, vyhotovil (ještě bez použití berlínských pramenů) přepis drážďanského rukopisu a problematické pasáže ponechal bez rekonstrukce. Kromě již realizované nahrávky pro vydavatelství ACCENT připravujeme v současné době ve spolupráci s vydavatelstvím Bärenreiter také vydání kompletního notového materiálu, které bude k dispozici během roku 2016.

Autor je uměleckým vedoucím souboru Collegium 1704