Jak se (ne)píše o tanci na Ukrajině?

Vycházel někdy na Ukrajině tištěný časopis věnovaný jakémukoli druhu tance?
Měli jsme tištěný časopis s názvem Tanec na Ukrajině a ve světě, který vydával v Charkově divadelní kritik a historik Alexandr Čepalov. Časopis začal vycházet v roce 2011 a poslední, desáté číslo vyšlo v roce 2015. Jak pan Čepalov vzpomíná, válka na Ukrajině, kterou Rusko zahájilo v roce 2014, znemožnila distribuci na Krym a Donbas, náklad se snížil, někteří sponzoři odešli, a tak se rozhodl soustředit na svou vědeckou práci a psaní pro internetová média.

Vy sama jste založila dvě online platformy. Jak vznikly a rozvíjely se?
Byl to můj osobní zájem a touha učit se a sdílet své znalosti o baletu a tanci, které jsem si tím naplňovala. S uměleckou formou baletu jsem se seznámila až jako dospělá a k tématu jsem se dostala ze strany diváka, nikoliv tanečního profesionála. Nejdříve jsem chtěla jen najít něco, co bych si mohla o baletu a tanečním umění na Ukrajině přečíst, ale když se mi to nepodařilo, rozhodla jsem se tuto mezeru zaplnit sama. Tehdy jsem psala profesionálně, takže rozhodnutí zkusit psát o tanci přišlo samo od sebe.

Můj první projekt, balletristic.com, začal v roce 2017 jako blog. Tehdy jsem si kladla za cíl propagovat balet a podělit se o svou vášeň s ostatními stávajícími i potenciálními diváky, pomoci jim ponořit se hlouběji do historie představení, žánru a tendencí a lépe se připravit na návštěvu představení. Poměrně brzy několik nadšenců projevilo zájem se k projektu připojit jako dobrovolníci, měla jsem štěstí na tým podobně smýšlejících lidí. Do roku 2020, než byl projekt zcela přepracován, jsme vyzkoušeli mnoho formátů zprostředkování materiálu: kreativní projekty, focení, spolupráci s ilustrátory, jednou jsme dokonce vytvořili vánoční deskovou hru, založenou na historii baletu Louskáček. Rozhodnutí přepracovat web a zaměřit se na profesionální publikum vzešlo z tehdy pro mě ne zcela zřejmé neschopnosti projekt zpeněžit a také z touhy odejít od sovětského dědictví, které bohužel doslova a do písmene zůstává základem repertoáru ukrajinských státních divadel.

Další projekt, Radioballet, vznikl jako spontánní reakce na žádost lidí. Jednou jsem byla pozvána, abych pro neprofesionální publikum uspořádala sérii přednášek o Čajkovského baletech. A když náš krátký kurz skončil, posluchači mi řekli: „Kéž bychom mohli navštěvovat baletní představení a mít vás k tomu jako lektorku.“ Odpověděla jsem jim: „Proč ne?“ a brzy jsem vytvořila službu, kdy si lidé mohli objednat individuální i skupinovou návštěvu divadla s mým doprovodem.

Existuje na Ukrajině podobné studium, jako nabízí naše HAMU, studium taneční vědy, taneční teorie?
Taková možnost bohužel zatím není. Pátrala jsem po takové možnosti ještě před založením balletristic.com, ale bez výsledku. Tak jsem se prostě odvážila dovolit si psát o baletu a tanci i tak. Nikdy jsem se nestavěla do pozice vědce, vždy jsem byla novinářkou nebo pozorovatelkou, prostředníkem mezi představením a divákem, a stále se spoléhám na novinářskou etiku, spisovatelské a rešeršní schopnosti a vlastní oko, zkušenosti a zvědavost.

Jak je to na Ukrajině se současným tancem?
Řekla bych, že máme mezi tanečníky a začínajícími choreografy opravdové klenoty, ale protože není současný tanec na Ukrajině institucionalizován, existuje většinou jen ve formě projektových kolektivů nadšenců nebo individuálních umělců a také komerčních projektů.

Dostáváte jako redaktorka volné vstupenky, tj. akreditace na premiéry, představení apod? Uznávají umělci vaši práci?
Někdy ano, ale většinou si vstupenky na představení, která bych ráda navštívila, kupuji. Udržuje mě to v pozici nezávislého a nestranného pisatele. Pokud jde o umělce, řekla bych, že ano. Přístup může být různý, zejména pokud jde o ego umělců. Ale já jsem zvyklá „hrát“ na straně diváků.

Pokračujete nyní dál v psaní o tanci na svém webu, třeba o představeních, která vidíte v různých státech Evropy, v Německu, nebo si dáváte pauzu?
Přestala jsem spravovat balletristic.com, když vypukla válka a já uvažovala, že se psaním vůbec skončím. Především proto, že traumatický stres je obrovský a já mám prostě pořád problém soustředit se na něco velkého a soustavného. Druhým důvodem je, že nemám pocit, že by psaní o tanci bylo pro mou zemi momentálně relevantní. V těchto měsících občas dostávám žádosti z evropských časopisů, abych psala o ukrajinské scéně současného tance, a já to samozřejmě ráda udělám, ale tady se objevuje ještě třetí důvod, proč si dát pauzu: angličtina není můj rodný jazyk a já se zatím necítím příliš jistá ve svém psaní.

Zkusme si představit, že je mír. Jaký by byl váš další krok? Existuje možnost financování specializovaných médií z veřejných zdrojů? Například granty od ministerstva kultury? Existují další novináři, se kterými byste se mohla spojit?
Největším problémem ukrajinské taneční scény je absence infrastruktury a nesoudržnost jednotlivých aktérů. A média nyní jednoznačně vnímám jako součást této infrastruktury, ne jako samostatný projekt nebo akci. Zároveň bychom potřebovali možnosti financování producentů a choreografů, vzdělávacích programů a médií. Do té doby by, myslím, stačilo pokrýt taneční téma v již existujících kulturních a lifestylových časopisech. Nebo by taneční média převzala aktivnější a komplexnější, řekla bych roli otevřeného fóra při budování té infrastruktury. Čas teprve ukáže, jestli jsem stále součástí tohoto procesu.

Polina Bulat je nezávislá manažerka komunikace, producentka, publicistka a spisovatelka se zkušenostmi s prací pro baletní a taneční projekty, lifestylové a kulturní časopisy a projekty v oblasti vzdělávání veřejnosti.
Založila ukrajinské webové stránky o baletu a tanci Balletristic.com a zorganizovala Kurz psaní o baletu s cílem rozvíjet komunitu tanečních publicistů na Ukrajině. V současné době žije v Německu a pracuje na mezinárodní úrovni jako zástupce tanečních umělců a producentka.