Jakmile se zbavíme kritiky, přestáváme být samostatně myslícími lidmi

Ivan Medek hovoří s Václavem Snítilem (3)
Texty Ivana Medka (49)

V roce 1969 hovořil Ivan Medek s Václavem Snítilem v rozhlasovém pořadu Umění 20. století. Je zajímavé nad jejich slovy přemýšlet o době, v níž se jejich řeč odehrává – nastává doba normalizace, doba, která chce poslušnost, třeba i za cenu zrady vlastního myšlení, a rozhodně nechce samostatnost a kritičnost. Přitom je Medkův pořad s Václavem Snítilem velkým apelem právě ke kritičnosti jako k základnímu znaku lidského myšlení. Když se v pořadu srovnávají nahrávky sedmi kadencí Mendelssohnova houslového koncertu, není to jenom estetická zábava a potěcha znalců, je to projev velmi vážného zájmu o svět, který nemůže končit na hranicích hudby. Jak říká v závěru pořadu Ivan Medek: „Možnost kritiky je nejenom to nejpodstatnější, co máme ve vztahu sami vůči sobě, ve vztahu vůči umění. Ale zároveň je to také asi to nejtěžší. Zbavit se toho nemůžeme. Jakmile se toho jednou zbavíme, zbavujeme se toho, co nás dělá samostatně myslícími lidmi.“
***

Ivan Medek: Od obecných rozhovorů o interpretaci jsme se dostali vlastně k tvým osobním láskám. A k začátku našeho rozhovoru, kdy jsi říkal, že posloucháním si řešíš svoje problémy interpretační, ale posloucháním třeba úplně jiného žánru hudby. Ty máš doma, pokud vím, v té spoustě desek řadu oper. Možná na houslistu až neobvykle mnoho oper.

Václav Snítil: Mám celý operní komplet Smetanův, Dvořákův, Janáčkův, také Wagnera a Mozarta.

Ivan Medek: Já vím, že kdybychom měli čas, ale to bychom ho museli mít moc, tak bychom si třeba pustili nějakého Wagnera. Anebo jednu celou Janáčkovu operu, potom třeba jednu celou Wagnerovu operu a pak třeba Kouzelnou flétnu. A měli bychom pocit, že jsme zhruba u předkrmu toho, co bychom mohli poslouchat. Teď to nemůžeme udělat, takže tě budu moc prosit, aby sis vybral ze své diskotéky jednu operní ukázku, která je ti teď nejbližší.Václav Snítil: V poslední době jsem si doma uspořádal noční cyklus Janáčkových oper. A nakonec jsem poslouchal Výlety pana Broučka. Moc rád bych si tedy poslechl krátkou ukázku z druhého dílu výletů do husitské doby. Snad také proto, že mě to nějak posiluje. Janáček psal tuto operu v první světové válce a je mi velmi sympatický citát, kterým tuto operu posílal do světa: „Chtěl bych, aby se nám hnusil takový člověk,“ tím myslel Broučka, „abychom jej na potkání ničili a dusili, ale v prvé řadě sami v sobě. Abychom se shodli v nebeské čistotě mysli našich národních mučedníků.“ – Poslechněme si scénu, kdy přichází panna Kunka, která naříká nad smrtí svého otce, který padl v bitvě na hoře Vítkově. Mezitím se pan Brouček schovával, husité ho našli a odsoudili ho k trestu upálení za zbabělost. A on na svoji obranu volá, že je tady omylem, že se vlastně vůbec nenarodil a že je synem budoucnosti. Myslím, že to je vrchol satiry, která se v opeře vůbec kdy povedla.

(Ukázka – Janáček: Výlety pana Broučka)

Ivan Medek: Máme za sebou pana Broučka. A nejsme myslím syny budoucnosti, jak si to představoval pan Brouček. Jenže co nám zbývá ve vztahu k přítomnosti jiného než nutnost vypořádávat se především s našimi individuálními postoji a s naším nutným kriticismem sami k sobě a k práci, kterou děláme. Vlastně to je jediný znak samostatného myšlení, když si před sebe postavíme nějaký úkol a snažíme se s ním vyrovnat z té pozice, na které zrovna jsme, a s možnostmi, které máme. Bude docela dobré, když si úkol, který máme před sebou, trošku zkomplikujeme a maličko ho zkomplikujeme i pro posluchače.

Zároveň se tím dostaneme k tvé nejvlastnější profesi houslistické a zároveň pedagogické. Ten úkol je velice jednoduchý. Já řeknu základní pravidla hry pro posluchače. Bude dobře, když si posluchači teď vezmou tužku a papír a napíší si čísla od jedničky do sedmičky. U každého si nechají místečko a budou si tam psát poznámky. Nebudou si psát žádná jména, protože my také na začátku žádná jména neřekneme kromě jednoho, a to je jméno skladatele: Mendelssohn. To, co budeme hrát, je sedm různých verzí kadence z Mendelssohnova Houslového koncertu. Budeme je hrát anonymně a o každé z nich si řekneme něco my sami, vlastně spíš ty něco řekneš o tom, jak se ti jednotlivé výkony jeví, posluchači si to budou srovnávat, jestli to s nimi souzní nebo jestli třeba mají úplně opačný názor. Na konci pak řekneme, kdo byl kdo.

Václav Snítil: Pro Mendelssohna jsem rozhodl proto, že je to velice známý koncert, a kadence je velice krátká, takže je možné si ji dobře pamatovat. Pustíme si první…

(ukázka kadence – 1)

Václav Snítil: Je to rozhodně vynikající houslista, který má brilantní techniku, absolutní jistotu. Všimněte si flažoletů, které naprosto bezpečně chytá. Jeho muzikální přístup mi připadá spíš klasický než romantický a ta kadence postupuje tak jako „dopředu nakloněná“. Nemá tam příliš mnoho zámlk, je to takový objektivizující přístup.

Ivan Medek: Rozhodně nezdůrazňuje lyrický moment, který v této kadenci nesporně je.

Václav Snítil: Poslechněme si další.

(ukázka kadence – 2)

Ivan Medek: To bylo číslo dvě. Dramatizuje.

Václav Snítil: To je pravý opak prvního houslisty, při stejné technické úrovni, o tom není pochyb. Ale on nejen dramatizuje, on také lyrizuje, třeba pasáže v arpeggiu. Nebo se mi ohromně líbí jeho zámlky po korunách. Má tam dramatické pauzy, a potom velký kontrast nasazení sul G. Mně osobně je tento snímek bližší než ten první.

Ivan Medek: Pustíme si pro srovnání snímek s číslem tři.

(ukázka kadence – 3)

Václav Snítil: Tohle je opět vynikající snímek, který leží tak uprostřed mezi těmi, které jsme slyšeli. V tónu se snad blíží prvnímu, určitá ta glissanda po G struně také připomínají houslistu prvého. U tohoto snímku bych obzvlášť vyzdvihl intonaci. Je naprosto perfektní.

Ivan Medek: Intonaci i určitou stavebnou koncentraci, která je zřejmě záměrná. Nehraje detaily, spíš větší celky.

Václav Snítil: Je to opravdu vynikající snímek. A slyším také velmi dobré housle…

Ivan Medek: Teď máme číslo čtyři.

(ukázka kadence – 4)

Václav Snítil: Tento snímek je drobátko handicapován deskou, která nemá tu kvalitu jako desky předchozí. A přesto myslím, že bych tento výkon poznal mezi mnoha a mnoha jinými. Je to nejen poeticky hráno, ale je to neobyčejný výkon, vyzrálý a řekl bych takový moudrý. Je rozdíl být chytrý anebo rozumný, ale tohle je vyloženě moudré. Umění naprosto zralého, vyrovnaného člověka.

Ivan Medek: A přitom má velice osobité rysy temperamentu.

Václav Snítil:  Ano. To už je osobitý, to není žádný objektivizující přístup.

Ivan Medek: Nejen osobité vibrato, ale osobité nasazení třeba v hlubších polohách…

Václav Snítil: Ano. Nebo v počátku kadence veliké rozlišení prvního rozloženého akordu, septakordu H, a potom ten zmenšený akord od spodního A. S naprosto jiným charakterem. Je zajímavé, jak je možno tuto kadenci zase jinak vyložit.

Ivan Medek: Ale to jsme teprve u čísla čtyři.

Václav Snítil: Pustíme si pátého.

(ukázka kadence – 5)

Václav Snítil: To je výkon naprosto jiný než všechny předcházející. Úplně něco jiného. Přitom zase výkon znamenitý. Tento houslista mi připadá, že hraje v nějaké zvláštní tvůrčí extázi, že to je espressivo až „expressivo“ – ten rychlejší tep srdce na pódiu ho žene závratně kupředu, nedává si ani čas na vydechnutí pauz. Kadence je stmelena od začátku do konce jako jeden jediný veliký oblouk. A přitom je nabitá neobyčejnou mužností a útočností. Ten snímek je znamenitý. Je to úplně jiné než všechny předtím. Mně to doslova bere dech.

Ivan Medek: A přitom je to i po technické stránce myslím neobvyklé. Jsou tam některé věci, které ti předchozí nehrají.

Václav Snítil: To jsou například rozložené akordy v závratném tempu, houslista nebere ohled na to, že natáčí, je posedlý myšlenkou. Takže třeba nasazuje smyčcem z výšky, což je naprosto v pořádku, ovšem mikrofon někdy tyto věci nerad přijímá.

Ivan Medek: Je to slyšet, ale nevadí to.

Václav Snítil: Naprosto to nevadí.

Ivan Medek:: Dostáváme se k číslu šest.

(ukázka kadence – 6)

Václav Snítil: Byl to opět znamenitý výkon, sám o sobě vynikající. Když jej slyšíme po čísle pět, které nás přímo šokovalo, vlastně by zůstával jakoby ve stínu. Ovšem takhle nemůžeme posuzovat, poněvadž se nikdy nestane, abychom na pódiu slyšeli přehlídku sedmi houslistů.

Ivan Medek: Nota bene jenom v kadencích. Ale já bych řekl, že tady zůstává přes to všechno, co jsi říkal, ne jako plus proti těm předchozím, protože ti to měli všichni také, ale tady je mimořádně krásný tón.

Václav Snítil: Spíš takový lyrický tón. A způsob vibrata, kterým drží a zakončuje koruny. Proti ostatním je tady vibrato větší, měkčí. Snad by se z toho dalo soudit na ženskou ruku.

Ivan Medek:  Pustíme si poslední snímek číslo sedm.

(ukázka kadence – 7)

Václav Snítil: Tak co k tomu říct?

Ivan Medek: Mně se ten sedmý moc líbí. Já bych vůbec nechtěl říct, že se mi líbí nejvíc, ale je krásný…

Václav Snítil: To byly všecky, to byl čtvrtý, pátý, druhý, ty byly všecky krásné. Tenhle má překrásný tón, ušlechtilý, a mám pocit, jako by to hrál nějak jako šlechtic.

Ivan Medek: Mám skoro pocit, že tady je nejvíc nadhledu. Že to je hrané s nesmírně objektivním přehledem, s naprostou jistotou, bez pocitu, že je třeba cokoliv zdůraznit, cokoliv dramatizovat. Tam vyjde všechno a vůbec to nebudí dojem, že by to bylo moc těžké.

Václav Snítil: A přitom tento snímek, jediný ze všech, je záznam z koncertu. Všechny předchozí jsou snímky studiové.

Ivan Medek: Teď máme za sebou srovnáno sedm záznamů kadence z Mendelssohnova Houslového koncertu. Předpokládám, že i posluchači mají před sebou poznámky. Bylo by moc zajímavé teď hned se s vámi všemi, kteří nás posloucháte, spojit a srovnat si to, co jste si poznamenali, s tím, o čem my tady uvažujeme. Ale bylo by docela hezké, kdybyste nám třeba napsali do rozhlasu a řekli nám: „Vy jste se úplně mýlili ve svých názorech, já to slyším úplně jinak a jsem přesvědčen o tom, že nemáte pravdu.“

Václav Snítil: Proto je těžká úloha kritiky, obzvlášť když to je kritika záporná.

Ivan Medek: Obzvlášť když ten kritik je v situaci, že nemůže srovnávat a je navíc nutně vystaven i subjektivnímu působení výkonu na sebe. A také ví, kdo hraje. My jsme se mnohokrát přesvědčili o tom, že když se sebelepším kritikům – ale to nemusejí být jenom kritikové, to není útok na kritiky, může to být kterýkoliv jiný muzikant – když se mu pustí nahrávka anonymní, tak je úplně v jiné psychologické situaci, než když ví, kdo hraje. A posuzuje jinak. Vy jste na rozdíl od nás teď v takové situaci a nebudeme vás dál napínat.

Řekneme vám jména, abyste si je mohli připsat k jednotlivým číslům. Číslo 1 byl Jascha Heifetz, číslo 2 Isaac Stern, číslo 3 Josef Suk, číslo 4 David Oistrach, číslo 5 Yehudi Menuhin, číslo 6, to byla maďarská houslistka žijící na Západě Johanna Martzy, a číslo 7 byl Henryk Szeryng.

Teď když jste možná překvapeni pořadím, můžete uvažovat, podobně jako jsme přemýšleli my, o relativitě lidských soudů. A zároveň o tom, že lidské soudy a kritičnost – možnost kritiky – je nejenom to nejpodstatnější, co máme ve vztahu sami vůči sobě, ve vztahu vůči umění. Ale zároveň je to také asi to nejtěžší. Zbavit se toho nemůžeme. Jakmile se toho jednou zbavíme, zbavujeme se toho, co nás dělá samostatně myslícími lidmi.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv