V příběhu se režisérka a choreografka Marika Mikanová soustředí na turbulentní život slavné mexické umělkyně Fridy Kahlo (1907–1954), akcentuje právě vztahovou stránku nad uměleckou. Zobrazuje Fridu jako nezdolnou bytost, která ovládá všechny aspekty svého života, jež ovládnout lze, a z těch, které jsou mimo dosah vůle člověka, se pro sebe snaží najít to nejlepší, ať už je to umění nebo potěšení z čehokoliv, co život přináší. Inscenace se tedy točí kolem některých zásadních vztahů a komplikovaných životních událostí, nikoliv tvorby samotné. Samozřejmě, že kostým a vizáž Fridy jsou stylizovány tak, jak ji známe z jejích autoportrétů, ale není doslovně citováno ani replikováno žádné její dílo, portréty, které chvílemi zdobí scénu, jsou fotografiemi tanečníků v rolích (realistickou výpravu vytvořil Aleš Valášek).
Inscenaci rámuje dramaturgicky setkání se smrtí a průvodkyní dějem je také Frida, ale Frida, která se na svůj život dívá zpětně, Frida zralá a znalá, která život rekapituluje, ale nechce už znovu prožít. Koncept vychází nepochybně z obrazu Dvě Fridy. Tuším, že na Slovensku šlo o činoherní roli, zde je vzpomínající Fridou charismatická tanečnice Maria Gornalova, která prochází scénou jako vtělená vzpomínka, usedá ke stolku, kde čte svůj deník, jehož úryvky jsou citovány ze zvukové stopy, je komentátorkou svého vlastního života a situací v něm. Často prožívá vypjaté scény současně s žijící Fridou, vzpomínka na prožité utrpení přidává emocionální vrstvu dění na jevišti. Nevstupuje ale do interakce s živými až na dva okamžiky, kdy se setkává se svým mladším já, přičemž poslední je už osudovým smířením.
Život umělkyně je vykreslen v obrazech od bujného dospívání až po hořkost zralého života omezeného podlomeným zdravím (zemřela i na tehdejší dobu mladá, v pouhých 47 letech). Divák může sledovat různé etapy jejího života – vyrůstání s otcem a sestrou, první vášeň pro fotografování i první lásku, studia, osudovou nehodu a uzdravování, na scéně překvapivě snadné, životní setkání s Diegem Riverou, jejich život plný vášně a večírků, Diegovy politické snahy, provázíme manžele do Spojených států, ztrátou dítěte, rozchodem i po Fridině epizodě s fotografem ke konečnému usmíření. Inscenace ve svém závěru vyzdvihuje přístup malujícího manžela, který odvrhl předchozí aféry a pečuje o svou femme fatale s pozoruhodnou oddaností.
Frida i její přátelé na jevišti protančí životem vkusně, elegantně a energicky. Marika Mikanová nezobrazuje fyzické násilí nebo utrpení naturalisticky, nechává své tanečnice a tanečníky prožívat vše především vnitřně, tělesným napětím, živou mimikou. Její jazyk, syntax vychází z moderního tance, exprese, čisté linie. Fridino zranění a zápas o život vykresluje citlivě: nehodu zakryje tma, zranění vidíme na rentgenových snímcích, Frida spočívá na lůžku, ale brzy se jí znovu vrací chuť do života. Jedině je otázkou, jak to, že fatální zranění se u této jevištní Fridy fyzicky projeví až na konci života a jinak ji vlastně nepoznamenává, nemá vliv na pohybovou řeč těla, ve všech náročných vášnivých duetech a obtížných pasážích doslova kypí zdravím. Inscenace nepochybně vychází z Fridiných deníků, ale vyhýbá se přílišné syrovosti nebo negativitě, potlačuje aspekt utrpení a vyzdvihuje prvek životaschopnosti. Asi proto zřejmě zůstává Fridě vytříbený taneční slovník bez omezení pohybu či energie, přesto že v reálném životě nesla následky stále a byla pověstná jako žena, jejíž život vlastně fyzická bolest přímo formovala.
Španělské rytmy v hudební koláži ovlivňují náladu a charakter inscenace a jejích jednotlivých pasáží, ať už jsou to situace, kdy mládež tančí v ulicích nebo se slaví svátek Día de Muertos, kde nechybí masky dekorovaných lebek. Do citací taneční formy ovšem proniká spíš swing a společenské tance, se kterými se setkáme v amerických klubech. V této části mimo jiné také vyniká scéna, v níž Diego i Frida flirtují s touž tanečnicí v baru. Z herecky nejpůsobivějších okamžiků divákům zřejmě utkví návštěva Diega Rivery u Fridy v jejím domově, kde je sice na první pohled zaujat jejím neotřelým tvůrčím rukopisem, ale dlouho předstírá rozmýšlení a mimoděk laškuje s její sestrou, aby vydráždil malířčinu netrpělivost a probudil v ní i zájem o sebe a osten žárlivosti. Herecky vypjaté jsou scény, kdy těhotná Frida vyčítá manželovi, že jí nevěnuje pozornost (zde se choreografka dotýká fenoménu ovlivňujícího mnoho partnerství, v nichž do vztahu vstupuje těhotenství a dítě jako zkouška), nebo bouřlivý rozchod po odhalení nevěry, která je o to potupnější, že jde o vlastní krev. Frida nepodléhá omluvám a manžela od sebe odhání, i když vnitřně trpí. Působivá je také závěrečná pasáž, kdy si pro Fridu přichází smrt, jíž rozpolcená malířka touží zároveň uniknout i s ní splynout, protože život byl sice krátký, ale zároveň plný utrpení a intenzivní.
Vyznění inscenace je odvislé od tanečně hereckého ztvárnění hlavních postav. Oba páry nacházejí vlastní výraz a s ním vytvářejí tak trochu odlišný příběh – jak už to u výrazných sólových partů a u dramatických baletů můžeme jen očekávat. Technicky jde choreografie „pod nohy“ všem, a tak je možné se i díky srozumitelnosti dívat na inscenaci jako na pohybové divadlo a zkoumat právě ony odlišnosti stavby charakterů. Nuria Cazorla García hraje svou Fridu jako sebejistou bonvivánku, která si s ničím nedělá mnoho starostí, hlavně když je důvod tančit, vášnivě miluje i nenávidí a v jejím vystupování je přítomná provokace stejně jako v povaze Diega v podání Františka Vlčka. I jeho postava je sebejistá, světácká, oba s Fridou jsou výbušní a lehce manipulátorští, dva dominantní jedinci v jednom vztahu, ve kterém je dynamika soupeření i rovnosti. Johana Březinová je také energická, ale lyričtější a nepřistupuje k životu tolik lehkomyslně. Citové vzlety a pády prožívá víc drobnokresebně a není tak otevřeně provokativní. První Frida vstupuje do života, jako by jí všechno patřilo, druhá s nevinným očekáváním. Obě život zklame svým vlastním způsobem. Máté Brünn je Diegem spíše mladickým a lehkomyslným, nesnaží se ostatní ovládat, život se mu děje, a tak jím proplouvá. S Fridou nehrají kdo s koho, spíš tvoří vztah dvou lidí, kteří nemohou žít bez sebe ani spolu, a tak Oběma mužům uvěříme upřímnost jejich citů. Fotografka a herečka Tina Modotti, respektive Anya Beth Clarke a Kristýna Petrášková jako světácké svůdnice a královny večírků, mají také každá svou polohu, první působí živočišnou svůdností, její kolegyně efektní vyzývavostí. Anya Beth Clarke se v závěru mění v zádumčivou Smrt, která je sice nekompromisní, ale také vlídná a laskavá. Tak jak si představujeme, že přichází k těm, kdo ji vítají. Hrdiny doprovázejí další postavy, každá s vlastním charakterem.
Inscenace je vlastně jako jeden velký večírek a karneval. Jejím poselstvím je láska k životu a překonávání překážek, Marika Mikanová v postavě Fridy ukazuje vzor nezdolné ženy. Zároveň je její vytříbená estetika také v souladu s publikem, jemuž je určená. Neexperimentuje, nešokuje, z příběhu, který by mohl být tragičtější a mnohem temnější vybírá pozitivní aspekty, nevypráví o hendikepu, ale o štěstí. Znát vlastního diváka je samozřejmě stejně tak zásadní jako znát svůj soubor a jeho kvality. Pro Fridu tu jsou příslušné herecké typy a tanečníci zvyklí na tradiční modernu vklouzli do choreografie sebejistě a bez zaváhání. Tančí o lásce k životu. Je to málo? Kdo to určí? Frida není o analýze uměleckého přínosu malířky, která si vytvořila vlastní styl, neakcentuje ani hledačství identity, ani politické postoje samotné Fridy, která v politice našla silnou sebeidentifikaci. Tančící Frida je ale rozhodně feministická postava, žena, která boří společenské konvence a nikdo se jí ani nepokouší bránit. Soustředění na jeden aspekt jejího života a povahy podporuje srozumitelnost inscenace, přináší divákům to, co slibuje, a dobře zapadá do dramaturgie divadla. A trochu té naděje a životní energie potřebujeme také všichni.
Marika Mikanová: Frida
9. a 13. listopadu, 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Realizační tým
Režie, choreografie, libreto: Marika Mikanová
Hudba: Francisco Tárrega, Hector Villa-Lobos, Isaac Albéniz, Paco de Lucía, Elliot Goldenthal
Hudební koláž: Marika Mikanová, Miloš Vondráček
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Light design a projekce: Pavel Hejret
Asistenti choreografie: Aleš Krátký, Alexey Yurakov, Maria Gornalova
Inspice a korepetice: Elena Nagyová, Diana Čiriličová
Produkce: Barbora Svobodová
Účinkující
Frida 1: Nuria Cazorla García / Johana Březinová
Frida 2: Maria Gornalova
Diego Rivera: František Vlček j. h. / Máté Brünn
Tina Modotti: Anya Beth Clarke / Kristýna Petrášková
Nickolas Muray: Russel Nokes / Richard Svoboda
Cristina – Fridina sestra: Madie Mousseron Dufort
Guilermo Kahl – Fridin otec: Jaroslav Kolář
La Muerte: Anya Beth Clarke
Alejandro – první láska: František Šourek
Profesor medicíny: Martin Heřmánek
Soubor Baletu Divadla F. X. Šaldy a hosté
Premiéra: 7. a 9. listopadu 2025, Divadlo F. X. Šaldy
