Jakobín v Plzni chtěl skloubit klasiku a současnost

I.Šaková (Julie), M.Bárta (Bohuš)

 J.Nociar (Jiří), R.Sehnoutková (Terinka)

Režie přivádí na jeviště samotného Bohuše, posléze během jeho výstupu přichází Julie a na pozadí používá filmové vzpomínkové projekce z doby, kdy byl Bohuš malým klukem. Následující scéna už je zcela jiná – kvetoucí sad, kašna, prázdný horizont. Ten vystřídá ve druhém dějství malá krabicovitá třída bez školních lavic, zato pomalovaná dětskými obrázky. Však se do ní také sbory horko těžko vměstnají. Načež ve třetím dějství následuje předimenzovaná podoba zámeckých sálů – holé bílé stěny s obrovským filmovým obrazem Bohušovy zemřelé matky v pozadí. A opět se vracejí filmové projekce z úvodu. Jak nesourodá je scéna Zuzany Přidalové, takové jsou i její kostýmy. Proti dobovým, líbivým oblekům dospělých (ovšem výlučně měšťanským a šlechtickým, venkované se v Plzni z Jakobína vytratili) a proti krásným elegantním propracovaným kostýmům Bohušovy rodiny stojí prakticky soudobé, monotónně hnědé oblečení školních dětí, doplněné bílými punčochami. Zástěrky výsledný efekt zachraňují jen obtížně. Jakobín tak ztrácí svoji pestrost a částečně i logiku – měšťané by se asi těžko posmívali purkrabímu… A jsme-li u té logiky, pak nejvíce je porušena v již zmiňované školní scéně. Režie ji v rozporu s předlohou situuje místo do odpoledních hodin na brzké ráno. Děj opery odehrávající se v jednom dni je tak rozložen do dnů několika. Děti spí ve školní třídě bez lavic na jakýchsi stylizovaných pryčnách, probouzejí se, oblékají, budí spícího učitele Bendu, snídají a doslova rovnýma nohama skočí mezi přicházející dospělé a do samého středu nácviku kantáty. Třída sama je umístěna čelně, což přináší interpretům i dirigentovi značné obtíže. Učitel Benda stojí na straně, nikoliv před sborem. Terinka a Jiří zpívají svá sóla před dětmi a ztěžují tak pohled sborů na dirigenta. Posléze utíkají na strany a pobíháním ruší hudbu jako takovou. Totéž platí pro další zbytečné režijní akce – šustění notami, přešlapování, sedání na zem a opětovné vstávání… Přesto, že takové akce školní scéna nejenže nepotřebuje, ale celkové vyznění jimi může značně utrpět, děti na premiéře vyhrály. Nejen pěveckou zdatností, ale bezprostředností, skutečným, nefalšovaným nadšením a spontánností, podpořeny skvělým výkonem Jana Ježka v roli učitele Bendy. A samozřejmě velkých sborů připravených Zdeňkem Vimrem.

 J.Ježek (Benda)

A jsme u největších deviz plzeňské inscenace – dětí, sólistů a hudby. Vsadit na velký počet malých zpěváků a herců se bohatě vyplatilo. Perfektní dětské sbory (Lucie Hofmanová a Alena Tupá) neměly před sebou lehký úkol. Kromě pěveckých partů musely děti zvládnout i tance předepsané režií a za svůj výkon si zaslouží velikou pochvalu. Dokázaly dát inscenaci dětsky milý a přesvědčivý rozměr.

Hudební nastudování Ivana Paříka je zdařilé. Volená tempa i dynamika dávají Dvořákovu dílu nebývalou dynamičnost a nečekaný energický náboj, aniž by se ztratila vroucnost a zapadly lyrické pasáže. A sólisté také nezůstali Dvořákovi dlužni, navíc jim je vesměs dobře rozumět. Martin Bárta je mimořádně přesvědčivý pěvecky i výrazově. Dokáže být na jevišti přirozenou dominující osobností, přitom vyzařující laskavost i rozhodnost. Výbornou partnerkou mu byla jako Julie Ivany Šakové, kterou jistě jeho výkon v mnohém inspiroval. A spolu s výborně sehranými a hrajícími dětmi vytvořili mimořádně působivý obraz pevně semknuté rodiny vyzařující silné citové poutu. Slavný duet „My cizinou jsme bloudili“, umocněný přítomností dětí a jejich přirozeným herectvím vyšel na výbornou. Však si za něj vysloužili dlouhotrvající aplaus. Tento okamžik rodiny, držící pospolu a odkázané na sebe samu, Magdaleně Švecové po režijní stránce vyšel a byl dojemný a silný.

Vynikající a k nepoznání proměněný je Jan Ježek jako Benda. Hlasově vyrovnaný ve všech polohách a přirozeně hrající dokázal dát postavě žádoucí ´kouzlo osobnosti´ a vytvořit ukázkovou postavu českého kantora. Radka Sehnoutková jako půvabná Terinka si vedla rovněž po všech stránkách výtečně. Pěvecky zcela jistá, s výborně zvládnutými koloraturami. Navíc přesvědčivá herecky i výrazově. Juraj Nociar jako její milý Jiří byl bohužel nejslabším článkem celé inscenace, jeho zpěv zanikal, herecky doháněl, co chybělo ve znělosti hlasu. Zato se výborně povedli oba padouši. Adolf v podání Dalibora Tolaše a Jevhen Šokalo jako hraběcí purkrabí Filip. Jako obvykle výborný Šokalo vytvořil plnokrevnou, ryze komickou, směšnou postavu (ostatně volba kostýmu mu ani jinou možnost nedává), což má publikum tak rádo. Samozřejmě můžeme znovu zmínit jeho výborné hloubky, znělý hlas, charisma… V roli starého hraběte Viléma se v Plzni poprvé představil Pavel Vančura a vedl si na výbornou.

 M.Bárta (Bohuš), P.Vančura (Hrabě Vilém)

Kvalita Jakobína jako takového, síla Dvořákovy hudby, pěvecké výkony, spousta skvělých dětí – to všechno dokáže zapůsobit na diváka. Jakkoliv mohou být výhrady k inscenační stránce podstatné, přece dokáže tento Jakobín na publikum silně zapůsobit. Představení funguje, osloví diváky, dokáže je získat. Jejich potlesk si bohatě zaslouží.

Antonín Dvořák:
Jakobín
Dirigent: Ivan Pařík
Režie: Magdalena Švecová
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistryně dětského sboru: Lucie Hofmanová, Alena Tupá
Pohybová spolupráce: Zbyněk Šporc
Orchestr a operní sbor Divadla J.K.Tyla Plzeň
Dětský sbor
Premiéra 30.října 2010 ve Velkém divadle v Plzni

Hrabě Vilém – Pavel Vančura (alt. Pavel Horáček)
Adolf – Dalibor Tolaš (alt. Martin Matoušek)
Bohuš – Martin Bárta (alt. Jiří Hájek)
Julie – Ivana Šaková (alt. Ivana Veberová)
Filip, purkrabí – Jevhen Šokalo (alt. Aleš Hendrych)
Benda – Jan Ježek (alt. Miroslav Kopp)
Terinka – Radka Sehnoutková (alt. Barbora Perná)
Jiří – Juraj Nociar (alt. Miloslav Pelikán, Aleš Voráček)
Lotinka – Ivana Klimentová (alt. Valentina Čavdarová)

foto M.Kolafová

www.djkt.cz