Jakub Hrůša: Bytostně netuším, co znamená slovo nuda

Koronavirová opatření stále trvají a hudebníci, pěvci či dirigenti celého světa poté, co museli zcela zrušit svůj jarní program, čekají, jak se situace vyvine a kdy se koncerty a operní představení opět vrátí do každodenního života společnosti. Ptali jsme se dirigenta Jakuba Hrůši na jeho zkušenosti s korona-krizí a co v současnosti podniká či plánuje.

Kde Vás koronavirová opatření zastihla, které Vaše projekty byly odloženy a které zcela zrušeny?
Není teď zpětně úplně snadné se přesně časově orientovat. Poslední nedotčená akce mého kalendáře byl krásný zájezd s Českou filharmonií a violoncellistkou Sol Gabettou do Německa. Během něj jsme se již dovídali o nečekaném směru vývoje šíření viru, ale ještě jsme se myslím v té míře neznepokojovali. Poté jsem odletěl do Pittsburghu a tam mě po prvním dni zkoušek, kdy jsme si již nepodávali ruce a nepřibližovali se, zastihla informace o vyjádření Donalda Trumpa, že Evropanům nebude umožněno vstupovat do USA. Tento signál jsem vzal velmi vážně a v řádu hodin požádal Pittsburgh Symphony, aby mě vyvázali z mého závazku. Bál jsem se, že tam uvíznu. Měl jsem totiž navíc celou blízkou rodinu v Londýně, kde trvaleji žijeme, a kde moje děti chodí do školy, tam jsme ovšem také nechtěli zůstávat. Postoj anglické politické reprezentace, ale vlastně i části nám známé veřejnosti k situaci kolem COVID-19, byl pro nás nepřijatelný. A já jsem měl strach, že když budu muset z Ameriky ještě zaletět do Anglie, že se pak již, pokud se situace ztíží, nedokážeme dostat do České republiky. Nakonec jsme odletěli „za pět minut dvanáct“. Ti, co se chtěli vracet později, již měli značné problémy. Od té doby jsme trvale doma v Praze. Čtrnáct dní jsme respektovali povinnou karanténu pro příchozí z rizikových oblastí a poté tu „normální“, jako všichni.

Přišel jsem pochopitelně – jako všichni ostatní v podobné situaci – o úplně všechny projekty až do léta. Mezitím se rojí některé projekty náhradní, za které jsem lidsky i profesně nesmírně šťastný, ale to nic nemění na tom, že opravdu upřímně lituji těch, co odpadly. Vedle nádherného projektu s českou hudbou (Dvořákovou Novosvětskou a Janáčkovou Glagolskou mší) u orchestru Accademia di Santa Cecilia v Římě, nahrávání dvou symfonií (Dvořákovy Sedmé a Brahmsovy První) s Bamberskými symfoniky, návratu k Chicago Symphony (s Adèsem, Dvořákem – jeho Klavírním koncertem – a Brahmsem) a koncertu s Philharmonia Orchestra v Londýně (Musorgskij, Kabalevskij a Rimskij-Korsakov) mě nejvíce mrzí ony dva operní projekty, které jsem v této době plánoval: koncertní provedení Káti Kabanové s Českou filharmonií a našimi sólisty v čele s Kateřinou Kněžíkovou (které jsme měli spolu s dalším orchestrálním programem prezentovat také v Labské filharmonii v Hamburku a natáčet pro Supraphon) a jevištní nové ztvárnění Rusalky v Amsterdamu v režii Philippa Stölzla s orchestrem Concertgebouw v orchestřišti. To byly highlighty mého jara a brzkého léta. Ty byly nemilosrdně zrušeny. Těší mě aspoň to, že v obou případech snad žije jednání o jejich obnovení ve vzdálenější budoucnosti – je to známka toho, jak cenné byly. První akce, která jako plán ještě stále žije, je Život prostopášníka Igora Stravinského v Glyndebourne na konci léta. Uvidíme.

Dnes a denně jsem v kontaktu s managementy Bamberských symfoniků i České filharmonie, svých  dvou „domovských“ orchestrů, a řešíme možnosti náhradních programů. U České filharmonie již první dramaturgie dopadla pozitivně a mohu se těšit na skutečně umělecký, osobní kontakt s ní, byť v omezeném režimu. Druhý na sebe snad nenechá dlouho čekat. Oba to jsou projekty, kterých si nesmírně vážím a jichž se nemohu dočkat. V Bamberku stále ještě vzhledem k přísným tamním opatřením řešíme, jak bychom se se situací co nejlépe a nejkonstruktivněji vypořádali. Naším zájmem je koncertovat v režimu streamingu alespoň v rozmezí komornější hudby, jak to půjde, tak také nahrávat, řešíme, zdali se nám nějak podaří zrealizovat Mahlerovu dirigentskou soutěž v původním termínu na konci června. To vše – celkem pochopitelně – bez publika v sále. Otázkou jsou moje cesty tam. Není ale asi žádným překvapením, že to hlavní, co mi a nám všem leží na srdci, je, aby bylo možné, aby se rozběhla aspoň přijatelným způsobem sezona nová, 2020/2021. A aby chodili lidé – bude-li to povoleno. Hraní pro lidi mi opravdu chybí. A ten opětovný rozjezd bude klíčový. Ten se musíme pokusit dobře zvládnout – veřejnost i my hudebníci.

Jak na sobě vnímáte nucené přerušení umělecké činnosti a jaké jsou dopady korona-krize na Váš pracovní i osobní život?
Mnohé jsem už naznačil v předchozí odpovědi. Při všech negativních dopadech celé krize chci ale zdůraznit, že pro mě osobně (jako, věřím, pro mnoho dalších lidí) znamená tento čas také období usebraní, zamýšlení se více do hloubky, možnost věnovat se věcem doma, na které jsem už dlouhá léta neměl absolutně čas, a především být spolu s rodinou, především s vyrůstajícími dětmi. Na rozdíl od například instrumentalistů teď pro dirigenta není úplně snadné společnosti pracovně přispět: dirigovat na dálku se dá velmi těžko. (Ačkoli i to jsem dělal – když jsme s Bamberskými připravovali jako jedni z prvních na internetu Ódu na radost hranou každým hráčem od sebe z domova a poskládanou posléze počítačově do celku, mimochodem velmi dobrého! Minulý týden jsme zase tímto způsobem provedli novou skladbu, kterou zkomponoval bamberský mladý skladatel Eduard Resatsch, shodou okolností také člen našeho orchestru, a která se přímo nechala inspirovat situací kolem „korona-krize“. Ale to je dirigování jen v symbolickém smyslu, jak snad ani nemusím dodávat.) A tak se snažím přispět aspoň v politické a společenské rovině (spoluzaložil jsem Spolek umělců klasiky – SUK, který si klade za cíl podporu především hudebníků bez zaměstnavatele a přispívání k dlouhodobé záchraně jejich životní situace), téměř každý den vytelefonovávám a vymailovávám, co nejvíce dobrého dovedu (jednáme také intenzivně přímo s Ministerstvem kultury), a v osobní rovině dělám to, co jindy nemohu, a co přitom miluji: chodím na procházky a na zahradu, hraji si s dětmi a snažím se jim nahrazovat, jak to jde, školu i zábavu, hraji na klavír (má někdejší láska, kterou jsem roky zanedbával), studuji partitury, které jsem nikdy nestudoval, píšu noty, hodně čtu (snažíme se s ženou číst společně v jakémsi „čtenářském kroužku“) – znova jsem si uvědomil, že opravdu bytostně netuším, co znamená slovo nuda.

Jak v těchto podmínkách trávíte čas?
Myslím, že klíčem je aktivita. On je to klíč k životu vůbec – aspoň myslím. Někteří lidé si možná pomyslí, že současná situace je tak vážná, že neumožňuje pozitivní rozpoložení nebo přímo optimismus. To druhé opravdu není snadné projevovat – ale to je tak i bez časů krize: když se člověk pozorně rozhlédne kolem sebe, vidí tolik věcí, které nefungují nebo potřebují vylepšení, kterého se nedostává, že jen jásat nad tím, co je, prakticky fakt nejde. V čase krize je to vše jako pod lupou – vlastně nevím, čeho bych se měl obávat víc, jestli zdravotních dopadů, nebo ekonomických; jestli bude hlavní problém přílišná izolace, nebo příliš brzký návrat ke shromažďování… ani nejpřednější odborníci (natožpak politici) se zde neshodnou. A tak se snažím řídit osvědčeným postojem: „pomoz tam, kde umíš, a netrap se přespříliš tím, co nedovedeš ovlivnit“. A děti nás v rodině prakticky nutí, abychom k celému nynějšímu období zaujali kladný postoj, respektive abychom na něm viděli, co nejvíc kladů jsme schopni. Myslím, že máme udělat vše pro to, aby v perspektivě dětí toto období bylo časem, za kterým se budou ohlížet jako za něčím dobrým a pěkným. Mají určitě vědět, že nežijeme v žádné idylce. Ale poskytnout jim přístřeší kladného rodinného kruhu a smysluplné aktivity a harmonii považuji za svou povinnost, prvořadý úkol.

Chystáte další online produkce pro veřejnost? Na jaké vysílání Vašich koncertů či představení se mohou Vaši příznivci těšit?
Ano, zanedlouho proběhne krásný projekt s Českou filharmonií prostřednictvím České televize. A pak Pražské jaro také tak. Při obou příležitostech budu účinkovat. Vážím si toho. V České televizi bude na ARTu 6. května promítnut také dokument režiséra Jana Mudry o Bamberských symfonicích, jejich historii tkvící v Čechách a o našich přípravách a provedeních Smetanovy Vlasti na Pražském jaru a jinde. Je to velmi zajímavý snímek. Na YouTube se množí další a další záznamy mých starších dirigentských vystoupení. A myslím, že Česká filharmonie uvede také v život mnohé z našeho někdejšího tvoření. Prakticky neustále poskytuji také rozhovory a videovyjádření.

Jaký vidíte dopad koronavirové krize na českou i světovou kulturu? Myslíte, že se v něčem změní kulturní provoz či život umělců a hudebníků? Nebo třeba Váš život?
To je bohužel ta nejtěžší a nejnejasnější otázka. Jistěže. Všichni chceme, aby se (nejen) kulturní život vrátil co nejdříve k normálu. Ale bude tomu tak? Ve všech ohledech jistě ne. Nejméně jasný výhled je pro mě osobně mezinárodní hudební ruch. Nikdy jsem nedělal nic raději, než že jsem účinkoval v Česku a pro Čechy, dirigoval českou hudbu. Ale můj život je velká celosvětová umělecká mise. A ta dozná zcela jistě zásadních změn. Jakých, to by bylo věštění z křišťálové koule. Ale zaoceánská hostování (co bude například s mou Rusalkou v Metropolitní opeře příští rok?), turné orchestrů (jihoamerická cesta s Bamberkem, kontakty s Japonskem, vyjednávaná hostování v USA), každotýdenní kontakt s nejlepšími kolegy kumštýři – jak bude tohle vše probíhat? Netušíme. Jisté usebraní a neplýtvání lidskými a přírodními prostředky vítám. Více času s domovem a rodinou taky. Ale žádná pořádná kultura nemůže dýchat, pokud dojde k jejímu uzavření. Těžké časy umělci vždy dokázali přetavovat v něco dobrého. Ale chtěl bych, abychom byli brzy svědky toho, že výsledky jejich práce můžeme také zplna veřejně jako komunita, společnost sdílet. Toužím také po tom, aby nedošlo k přílišnému okleštění dramaturgie operních domů a orchestrů, abychom se moc nestáhli. Snad je nynější situace také silnější příležitost pro soudobou tvorbu?

Myslíte, že současná epidemie a opatření proti jejímu šíření mají na rozvoj společnost i nějaký pozitivní efekt?
Ano, jako ostatně všechno – na všem se přece dají najít pozitiva. Už jsem to zmiňoval. Ale jsem dalek moralistnímu volání toho typu, že „máme, co jsme si zasloužili“, které kolem sebe začasté slyším, a to v pozitivním i negativním zobecňování. Přijde mi to nepatřičné, hlavně tou paušalizací. Krize tu je, je namístě se ptát, co ji zapříčinilo, poučit se z toho, ale nechci přiživovat jednak diskuse „co by, kdyby“, jednak lamentovat nad tím, jak jsme se provinili, nebo hlásat, jak bude teprve teď všecko správnější. Rád bych hleděl dopředu – ne slepě, ale zodpovědně a tvořivě – a přispíval k dobrému vývoji. V malých věcech i ve velkých. A pokud možno táhl za jeden provaz s ostatními, najdu-li na jejich konání alespoň špetku dobrého, s čím se mohu ztotožnit. Přijímám ale také pokorně, jak málo toho víme. Myslím, že musíme být především otevření: změnám i ochraně smysluplných tradic. Tak je to v krizi i v době pohody.