Jakub Hrůša: Bytostně netuším, co znamená slovo nuda

  1. 1
  2. 2
Koronavirová opatření stále trvají a hudebníci, pěvci či dirigenti celého světa poté, co museli zcela zrušit svůj jarní program, čekají, jak se situace vyvine a kdy se koncerty a operní představení opět vrátí do každodenního života společnosti. Ptali jsme se dirigenta Jakuba Hrůši na jeho zkušenosti s korona-krizí a co v současnosti podniká či plánuje.
Dirigent Jakub Hrůša s rodinou (archiv umělce)

Kde Vás koronavirová opatření zastihla, které Vaše projekty byly odloženy a které zcela zrušeny?
Není teď zpětně úplně snadné se přesně časově orientovat. Poslední nedotčená akce mého kalendáře byl krásný zájezd s Českou filharmonií a violoncellistkou Sol Gabettou do Německa. Během něj jsme se již dovídali o nečekaném směru vývoje šíření viru, ale ještě jsme se myslím v té míře neznepokojovali. Poté jsem odletěl do Pittsburghu a tam mě po prvním dni zkoušek, kdy jsme si již nepodávali ruce a nepřibližovali se, zastihla informace o vyjádření Donalda Trumpa, že Evropanům nebude umožněno vstupovat do USA. Tento signál jsem vzal velmi vážně a v řádu hodin požádal Pittsburgh Symphony, aby mě vyvázali z mého závazku. Bál jsem se, že tam uvíznu. Měl jsem totiž navíc celou blízkou rodinu v Londýně, kde trvaleji žijeme, a kde moje děti chodí do školy, tam jsme ovšem také nechtěli zůstávat. Postoj anglické politické reprezentace, ale vlastně i části nám známé veřejnosti k situaci kolem COVID-19, byl pro nás nepřijatelný. A já jsem měl strach, že když budu muset z Ameriky ještě zaletět do Anglie, že se pak již, pokud se situace ztíží, nedokážeme dostat do České republiky. Nakonec jsme odletěli „za pět minut dvanáct“. Ti, co se chtěli vracet později, již měli značné problémy. Od té doby jsme trvale doma v Praze. Čtrnáct dní jsme respektovali povinnou karanténu pro příchozí z rizikových oblastí a poté tu „normální“, jako všichni.

Přišel jsem pochopitelně – jako všichni ostatní v podobné situaci – o úplně všechny projekty až do léta. Mezitím se rojí některé projekty náhradní, za které jsem lidsky i profesně nesmírně šťastný, ale to nic nemění na tom, že opravdu upřímně lituji těch, co odpadly. Vedle nádherného projektu s českou hudbou (Dvořákovou Novosvětskou a Janáčkovou Glagolskou mší) u orchestru Accademia di Santa Cecilia v Římě, nahrávání dvou symfonií (Dvořákovy Sedmé a Brahmsovy První) s Bamberskými symfoniky, návratu k Chicago Symphony (s Adèsem, Dvořákem – jeho Klavírním koncertem – a Brahmsem) a koncertu s Philharmonia Orchestra v Londýně (Musorgskij, Kabalevskij a Rimskij-Korsakov) mě nejvíce mrzí ony dva operní projekty, které jsem v této době plánoval: koncertní provedení Káti Kabanové s Českou filharmonií a našimi sólisty v čele s Kateřinou Kněžíkovou (které jsme měli spolu s dalším orchestrálním programem prezentovat také v Labské filharmonii v Hamburku a natáčet pro Supraphon) a jevištní nové ztvárnění Rusalky v Amsterdamu v režii Philippa Stölzla s orchestrem Concertgebouw v orchestřišti. To byly highlighty mého jara a brzkého léta. Ty byly nemilosrdně zrušeny. Těší mě aspoň to, že v obou případech snad žije jednání o jejich obnovení ve vzdálenější budoucnosti – je to známka toho, jak cenné byly. První akce, která jako plán ještě stále žije, je Život prostopášníka Igora Stravinského v Glyndebourne na konci léta. Uvidíme.

Dnes a denně jsem v kontaktu s managementy Bamberských symfoniků i České filharmonie, svých  dvou „domovských“ orchestrů, a řešíme možnosti náhradních programů. U České filharmonie již první dramaturgie dopadla pozitivně a mohu se těšit na skutečně umělecký, osobní kontakt s ní, byť v omezeném režimu. Druhý na sebe snad nenechá dlouho čekat. Oba to jsou projekty, kterých si nesmírně vážím a jichž se nemohu dočkat. V Bamberku stále ještě vzhledem k přísným tamním opatřením řešíme, jak bychom se se situací co nejlépe a nejkonstruktivněji vypořádali. Naším zájmem je koncertovat v režimu streamingu alespoň v rozmezí komornější hudby, jak to půjde, tak také nahrávat, řešíme, zdali se nám nějak podaří zrealizovat Mahlerovu dirigentskou soutěž v původním termínu na konci června. To vše – celkem pochopitelně – bez publika v sále. Otázkou jsou moje cesty tam. Není ale asi žádným překvapením, že to hlavní, co mi a nám všem leží na srdci, je, aby bylo možné, aby se rozběhla aspoň přijatelným způsobem sezona nová, 2020/2021. A aby chodili lidé – bude-li to povoleno. Hraní pro lidi mi opravdu chybí. A ten opětovný rozjezd bude klíčový. Ten se musíme pokusit dobře zvládnout – veřejnost i my hudebníci.

Dirigent Jakub Hrůša s chotí (archiv umělce)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat