Jaký bude její život bez Isoldy? Nastanou chvíle smutku

Waltraud Meier se po své poslední Isoldě ohlíží zpět 
(The New York Times – 23. července 2015 – David Allen) 

V závěru Wagnerova Tristana a Isoldy v nastudování Petera Konwitschného kráčejí představitelé titulních rolí směrem k sobě a zatahují červenou oponu. Ve smrti unikli společně světu a oblečeni do stejných kostýmů jsou konečně spolu o samotě. Tristan se před oponou sklání a přitom vzhlíží k Isoldě.

Když na tuto scénu došlo 12. července v Bavorské státní opeře, diváci v Národním divadle se v sedadlech napřímili a zatajili dech. Vzduch se chvěl očekáváním. Waltraud Meier se chystala naposledy zpívat Liebestod, velkou závěrečnou scénu opery.

V posledních dvaceti letech byla Waltraud Meier pro mnoho posluchačů ztělesněním Isoldy. Její poslední inkarnace v této stěžejní roli její kariéry byla impozantní a okouzlovala jedinečnou jasností. Byla to cesta ze sklíčenosti, přes hněv a naději až k oslňující kráse. Podporou ji přitom byla výrazná dirigentská práce Philippa Jordana a neobyčejně silné výkony pěvců, kromě jiných Roberta Deana Smithe a Reného Papeho.

„Jsem nesmírně šťastná, že to dopadlo takhle,“ říká u espressa druhý den ráno po představení. „Nikdy bych si neodpustila, kdybych skončila s takovou rolí a lidé by říkali, ´Měli jste ji slyšet před pěti lety´.“Pěvci opouštějí své role z různých důvodů a různými způsoby. Sopranistka Elisabeth Schwarzkopf si v roce 1952 přijela do italské Verony poslechnout Marii Callas v La traviatě. V zákulisí pak Callas řekla: „Není důvod, abych v té roli dále vystupovala.“ („A už jsem v ní nikdy nevystoupila,“ dodává ve svých memoárech). Anna Netrebko také odstoupila z role Violetty v La traviatě s tím, že nechce konkurovat své vlastní Violettě zaznamenané na DVD. Plácido Domingo postupně odstoupil z charakteristické, ale vysoce náročné role Otella. A při svém posledním vystoupení v této roli v milánské La Scale v roce 2001 zřejmě bojoval s nemocí.

Waltraud Meier odchází v době, kdy je ještě stále na vrcholu. A bylo tomu tak také v Mnichově. Její Isolda se vyznačuje fyzickou krásou, její vystupování na pódiu je impozantní, svým herectvím se dotýká podstaty dramatu. Pěvkyně disponuje velkou vnitřní silou, Isolda v jejím ztvárnění tak dozrávala, byla stále zranitelnější a bezprostřednější, zvláště poté, co pracovala s režisérem Patricem Chéreauem na jeho ohromující produkci v La Scale v roce 2007.

Nebylo ovšem vůbec jisté, že bude jednou v roli Isoldy vystupovat. Devětapadesátiletá Waltraud Meier nezačala svou kariéru jako dramatický soprán, který je v této roli slyšet nejčastěji, ale jako mezzosopranistka. Nikdy se nemohla spolehnout na majestátní sílu hlasu ani jisté výšky, tak jako Isoldy Kirsten Flagstad, Birgit Nilsson nebo dnes Niny Stemme. Její přítel a spolupracovník dirigent Daniel Barenboim se ale rozhodl, že ji přiměje, aby na sebe vzala fyzicky náročné požadavky spojené s rolí Isoldy.

Daniel Barenboim si ji poprvé představil v roli Isoldy, když v roce 1980 dirigoval na festivalu v Bayreuthu a pěvkyně zpívala Isoldinu družku Brangäne a Kundry v Parsifalovi.

„Měla velice individuální pohled na Wagnerovu hudbu, dokázala perfektně vyvážit tělesnost a mozek,“ vzpomíná si v telefonním rozhovoru. „Její pojetí nebylo jen analytické, byl v něm také temperament.“

Když Barenboim v Bayreuthu obsazoval nového Tristana, který měl být uveden v roce 1993, navrhl Wolfgangu Wagnerovi právě tuto pěvkyni. „Mnoho lidí s tím nesouhlasilo,“ vzpomíná si Daniel Barenboim – nejméně ze všech sama Waltraud Meier.

„Myslela jsem, že se zbláznil,“ vybavuje si pěvkyně. „Měla jsem dojem, že přišel o rozum.“

„Byl to sice velký skok,“ říká Daniel Barenboim, „ale zvládla ho bravurně.“ V průběhu dvaadvaceti let, když spolu Tristana uváděli, si uchovala schopnost „udělat obrat o 180 stupňů v jediném taktu,“ změnit „náladu a barvu hlasu i intenzitu frázování.“

Sama pěvkyně má pochybnosti, jestli její Isoldy byly vždy konzistentní. „Možná se mi dařil stejný přístup. Přinejmenším v jádru té role bylo vždy spojení mezi Waltraud a Isoldou. Bylo ovšem vždy ovlivněno konkrétními produkcemi, režiséry, dirigenty.“ (Tři z jejích ztvárnění včetně těch s Petrem Konwitschným a Patricem Chéreauem jsou dostupné na videozáznamu a zprostředkovávají lepší představu o její jedinečné auře lépe než její vynikající zvukové nahrávky v této roli).

Waltraud Meier dlouho plánovala, že se její poslední vystoupení v roli Isoldy uskuteční v Berlíně. Posléze ale souhlasila s tím, že bude letos  v červenci zpívat ještě ve dvou představeních během Mnichovského operního festivalu, a oslaví tak sto padesáté výročí premiéry díla v mnichovském Národním divadle.Ne, že by se chtěla rozloučit právě s produkcí Petera Konwitschného, jejíž jasné barvy a nevyzpytatelné nápady považuje za„banální a psychologicky mylné.“

Tato opera, zdůrazňuje Waltraud Meier, „není pohádka, je to existenciální příběh.“ Tristan není podle jejího názoru filosofické, ale spíše psychologické drama o „cestě směřující od vášně k lásce, k hluboké, reálné lásce, k přijetí druhé člověka navzdory bolesti.“ Jsou to milenci a ne hrdinové, jak se lidé často domnívají. „Isolda je člověk. Hrdinka? Ne. Děláme z lidí nadlidské osoby a já nevím, co tím vlastně sledujeme. Je to žena.“

Pěvkyně nebyla sice nikdy v pokušení režírovat, svou Isoldu ale pojímala s autorským chápáním. V rozhovoru odkazovala s akademickou přesností na buddhismus, Schopenhauera, Nietzscheho, citovala Wagnerovo drama a to ne jen ze své vlastní role. Mnohému ze svých hlubokých znalostí vděčí režiséru Chéreauovi, jehož zkoušky se podobaly hře a často se při nich zpívalo jen velice málo.

„Jakmile s ním jednou někdo pracoval na roli,“ říká o Patrice Chéreauovi, který zemřel v roce 2013 a s nímž v roce 1992 poprvé spolupracovala na Bergově Wozzeckovi, „vždycky věděl, že to je pravdivé pojetí.“

Jejich výjimečné partnerství se zrodilo díky vzájemnému doplňování. Stejně jako Patrice Chéreau zakládal své produkce na detailech textu, Waltraud Meier věnovala vždy velkou pozornost slovům a to ve stále větší míře, jak její hlas dozrával a vyjasňoval se. Například při jejím závěrečném vystoupení nabylo slovo „Tod“ („smrt“) ve chvíli, kdy se Isolda smířila s osudem, nadpozemsky krásný nádech. Když tělu mrtvého Tristana sdělovala, že přišla proto, aby s ním zemřela, vyzařovalo slovo „sterben“ („zemřít“) naději.

„Wagnerova slova jsou hudba,“ říká pěvkyně. „Užívá souhlásky hudebním způsobem. Užívá samohlásky hudebním způsobem. Neznám jiného skladatele, který by to dělal na takové úrovni.“ Pěvec proto „musí vyslovovat skutečně vědomě.“

„Jestliže vyslovíte slovo pouze čistě, neřeknete jím vůbec nic. Nemá žádný hudební význam.“

Ochotně přiznává, že její Isolda nevyhovovala vkusu každého. „Je naprosto legitimní, že někteří lidé požadují jen nádherný zvuk,“ říká. „Ano, to je v pořádku, ale to není nic pro mě. Pro mě je pouhý zvuk hlasu nuda.“ Její přístup v sobě ovšem skrývá nebezpečí, že se její Isolda ztratí v překladu. „Když vystupuji ve Spojených státech, kde zpívám v jiném jazyce, je mnohem těžší získat tak přímý kontakt s publikem. Ale mně to nevadí.“

Konflikt různých filozofií zpěvu by také mohl vysvětlit, proč Waltraud Meier zpívala Isoldu v Metropolitní opeře (kde preferují velké hlasy) pouze jednou a to v prosinci roku 2008. Musel jí zatelefonovat generální ředitel společnosti Peter Gelb a následně i Daniel Barenboim, aby na poslední chvíli zastoupila Katarinu Dalayman. Zpívala hned následující den po svém příjezdu, bez jediné zkoušky. Její vystoupení bylo úspěšné, přesto už z Metropolitní opery nedostala nikdy pozvání, aby zpívala Isoldu. „Nechtěli mě,“ vzpomíná si s předstíranou uražeností.

Po jejím debutu v roce 1987 v roli Fricky ve Zlatě Rýna oživil její vysoce ceněný intelekt mnohé jiné role v Metropolitní opeře. Do New Yorku se vrací v dubnu jako Klytaimnestra, kterou zpívala poprvé v roce 1995 a k roli se vrátila pouze v roce 2010, a sice v melancholické produkci Elektry Patrice Chéreaua. Tou dobou bude také v Berlíně zpívat svou poslední Kundry.

V blízké budoucnosti se chystá zpívat více písňového repertoáru a doufá, že s tímto programem přijede na turné do Spojených států. „Možná povedu další mistrovské kurzy,“ doplňuje. „Ale ne v obvyklém smyslu, kde se koriguje výraz a kdesi cosi.“ Podle jejího názoru by zpěváci „měli nejdřív vědět, co zpívají a co tím chtějí říci a pak by se měli rozhodnout jak. Mnozí pěvci na toto ´jak´ zapomínají.“

Jaký teď bude její život bez Isoldy, společnice z posledních desetiletí?

„Nastanou chvíle smutku,“ říká Waltraud Meier s jemným úsměvem. „Ale v této chvíli jsem spokojená.

Překlad Ondřej Lábr
Foto Nomi Baumgartl, Wilfried Hösl