Málokdy se recenzentovi podaří prožít mimořádný zážitek hned dvakrát po sobě. Recitál kanadského houslisty Jamese Ehnese a amerického klavíristy Andrew Armstronga s díly komponovanými v rozmezí pouhého jednoho roku 1917-1918 byly tou pravou lahůdkou. 
Úterní večer jsem měl možnost v šeru svého pokoje (se sklenkou dobrého vína a notovým záznamem před sebou) sledovat přenos jejich vystoupení ve Wigmore Hall v Londýně prostřednictvím BBC Radio3. Repertoár včetně přídavků byl shodný se středečním koncertem v pražskojarním Rudolfinu pouze s výjimkou pořadí uváděných skladeb. Navíc v přestávce zazněla ukázka z jeho nejnovější nahrávky Janáčkova Houslového koncertu „Putování dušičky“, která byla uvedena na trh tento týden. V Londýně byla závěrečnou skladbou Sonáta e moll op. 82 Edwarda Elgara, zatímco v Praze zazněla Sonáta h moll Ottorina Respighiho.
I další díla programu na koncertních pódiích neslýcháme často. Tak třeba Arethuská fontána – část z cyklu Mýty pro housle a klavír op. 30 Karola Szymanowského zazněla, pokud vím, naposledy v provedení Idy Haendel, na Pražském jaru v roce 1962. Při téměř režijním sledování partitury je důvod proč se tato díla nehrají zcela jasný. Obtížnost obou partů a jejich rytmická a technická složitost vyžadující umělce toho nevyššího kalibru. Na obou koncertech bylo provedení tak dokonalé, že by okamžitě mohlo vyjít na kompaktním disku. Mohlo by se jevit, že volba programu plného imprese začátku minulého století bude nezáživná a pouze pro znalce. Tomu však v tomto případě vůbec nebylo. Každá fráze, každý detail byl podán v naprosté úctě k zápisu a skladateli. Čím téměř dvoumetrový James Ehnes uchvátí? V první řadě je to krystalická intonace, jakou jsem doposud nezažil. Téměř každý tón jeho obrovsky dlouhých prstů je hrán s vibratem. U tohoto momentu bych se rád zastavil s ohledem na častou praxi mnohých houslistů (téměř barokně) nevibrovat často dlouhé pasáže v domnění, že přinesou do skladby novou neotřelou barvu. Zde se však nabízí srovnání s lidským hlasem. Jak by asi zněla pěvcova árie, kde by řada tónů byla bez vibrata? Dalšími úžasnými houslistovými přednostmi je tvorba tónu, vedení smyčce, technická vybavenost, různorodost při tvorbě akcentů a vibrata. Ostré ucho posluchače již při ladění nástroje postřehne, že se dnes bude hrát velmi čistě. Hra obou partnerů je bez jakékoliv námahy a je umocněna žoviálním, civilním vystupováním a s tím korespondujícím „body language“. 
To už však píši o zážitku z pražského koncertu, na kterém jsem mohl vnímat barvy, nálady, detaily a vzpomínat na koncerty, které by se tomuto mimořádnému houslovému recitálu mohly vyrovnat. Tak pravděpodobně pouze vystoupení Isaaca Sterna, Henryka Szerynga nebo výše zmíněné Idy Haendel. Koncert však měl i další báječný vrchol v podobě spolupráce s klavíristou Andrew Armstrongem. Takový partner se hned tak nenajde. Jeho pavoučí, velmi ekonomická prstová technika je naprosto dokonalá, jeho pianissima jsou znělá, fortissima měkká a paleta dynamických odstínů má snad tisíc barev. Byla to vysoká škola komorní hudby. Navíc byl dle jeho vyjádření ohromně nadšen a inspirován akustikou Rudolfina a upřednostnil by jej před opěvovanou Wigmore Hall. 
Jak v Debussyho Sonátě g moll, tak v Mýtech op. 30 Karola Szymanowského průzračné skleněné a vodní nálady v obou nástrojích hladily posluchačovo ucho. V Elgarově Sonátě oba umělci plně pochopili náboj díla, které je hluboce emotivní a vznešeně delikátní a plné jemných barev. Závěrečná Sonáta h moll Ottorina Respighiho je brahmsovská s vášnivou a expresivní i lyrickou druhou větou. Perfektním uzavřením večera byly rovněž málo hrané přídavky – Mazurka op. 5 Jeana Sibelia a Berceuse sur le nom de Gabriel Fauré op. 16 Maurice Ravela.
Byl to večer, kde každá fráze žila, sál byl plný barev a kdo by si zážitek rád připomenul, záznam koncertu v Londýně najde na BBC Radio 3 iPlayer zde.
Hodnocení autora glosy: 100 %
Pražské jaro 2015
James Ehnes (housle)
Andrew Armstrong (klavír)
27. května 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Claude Debussy: Houslová sonáta g moll
Edward Elgar: Houslová sonáta e moll op. 82
Karol Szymanowski: Mýty op. 30
Ottorino Respighi: Houslová sonáta h moll
přídavky:
Jean Sibelius: Mazurka op. 5
Maurice Ravel: Berceuse sur le nom de Gabriel Fauré op. 16
Foto PJ – Zdeněk Chrapek
