James Levine – neuvěřitelných 40 let v Met
Na den přesně před rovnými čtyřiceti lety, 5.června 1971, se James Levine poprvé představil jako dirigent v Metropolitní opeře. Na programu tehdy bylo odpolední představení Tosky jako součást letního festivalu. Společně s Levinem ve stejné repríze Pucciniho opery debutovala i Grace Bumbry jako Tosca, Franco Corelli zpíval Cavaradossiho, Scarpiu Peter Glossop a Kostelníka Paul Plishka, který v této roli vystupuje dodnes.
“Levinův“ operní dům, nová budova v Lincolnově centru, se dočkala slavnostního otevření v září 1966. Jak při komentované prohlídce tohoto předního světového divadla říkají návštěvníkům průvodci, uskutečnit podobný ambiciózní projekt v pozdějších letech – dnešní dobu nevyjímaje – by z ekonomických důvodů bylo takřka nemožné. Vzpomeňme třeba na ropnou krizi počátkem sedmdesátých let, kdy v roce 1973 netrvalo dlouho a cena ropy vzrostla na čtyřnásobek, tehdy na 12 dolarů za barel. Dnes je to okolo 100 dolarů; krize je sice prý za námi, ale ani ve Spojených státech ve státní kase peníze pro operní divadla ani symfonické orchestry stejně nejsou.
Příliš velká stabilita na počátku sedmdesátých let nepanovala ani v Met, když její nový generální ředitel, Švéd Göran Gentele (1917-1972) požádal v roce 1971 Rafaela Kubelíka, aby přijal nově vytvořenou funkci hudebního ředitele. Kubelík se zpočátku zdráhal, ale nakonec tak po velkém naléhání přece jen učinil. Když však o rok později Gentele přišel při automobilové nehodě o život, Kubelík měl o důvod méně ve své funkci setrvávat. Jeho kalendář byl navíc zaplněn spoustou už dříve nasmlouvaných závazků jinde a tak nakonec – v roce 1974 – na svou funkci rezignoval. Dveře pracovny hudebního šéfa Metropolitní opery se tím otevřely pro tehdy jednatřicetiletého Jamese Levina, jenž ve vedení Met setrvává dodnes.
Ponechme zevrubné zhodnocení dosavadního Levinova dirigentského a šéfovského odkazu v Metropolitní opeře těm hudebním publicistům, kteří mohli být přímými svědky celého jeho tamního působení, a věnujme se raději alespoň několika hlavním mezníkům, jimiž jsou úctyhodná čtyři desetiletí Levinova působení v Met lemována. A že jich bylo hodně jak po stránce umělecké, tak i administrativní. Po už zmíněném debutu v roce 1971 a jmenování šéfdirigentem o dvě léta později se v roce 1976 Levine stal v Met hudebním ředitelem a v roce 1986 byl uveden do nově vytvořené funkce uměleckého ředitele Met. V roce 2004, když přijal vedení Boston Symphony Orchestra, se však tohoto postu v Metropolitní opeře vzdal a znovu tam tak dostal smlouvu hudebního ředitele; funkci uměleckého šéfa v současné době de facto vykonává generální ředitel Peter Gelb.
Z doby čtyř desetiletí Levinova působení v Metropolitní opeře je těžší vyjmenovat špičkové umělce, s nimiž tato dirigentská legenda nepracovala, než sepisovat hned několik generací těch, kteří na této prestižní scéně pod Levinovou taktovkou zpívali nebo dokonce debutovali. V tomto ohledu je třeba zajímavé, že – jak sám Levine v jednom z mnoha rozhovorů připomněl – nikdy nedirigoval představení s uznávanou Joan Sutherland. Proč? Na to je snadná odpověď: Vždy, když měla Dame Joan zpívat, musel dirigovat její manžel Richard Bonynge. Dalšími dvěma výjimečnými umělci, kteří se s Levinem ani v jediném představení Met nepotkali, jsou Dietrich Fischer-Dieskau a Janet Baker. Je to náhoda? Z dlouhé řady hvězd, které pod Levinovou taktovkou naopak zpívali, symbolicky uveďme alespoň trio Luciano Pavarotti (včetně jeho posledního Cavaradossiho v březnu 2004), José Carreras a Pláclo Domingo.
Co se zpěváků týče, je třeba zmínit i to, že v roce 1980 James Levine v Metropolitní opeře zavedl Lindemann Young Artist Development Program, který měl za úkol věnovat se novým talentům. Projekt úspěšně funguje dodnes.
Není žádným velkým tajemstvím, že James Levine miluje operní repertoár 20.století. Za jeho působení měla v Met premiéru celá řada pozoruhodných titulů novodobé éry opery, například Bergova Lulu či Weillova Mahagonny. V únoru 1999 Levine uskutečnil další ze svých velkých snů, když nastudoval Schoenbergova Mojžíše a Aarona, dodnes velmi rád diriguje také Bergova Vojcka. Do tohoto výčtu určitě patří i opery Johna Adamse Doktor Atomic a Nixon v Číně a také světové premiéry titulů The Ghosts of Versailles (Duchové Versailles – John Corigliano – 1991) a The Great Gatsby (Velký Gatsby – John Harbison – 1999). Připomenout je ovšem nutné i další Levinovu lásku – dohromady 21 cyklů legendárního Schenkova – Wagnerova Ringu a také jeho nynější nové postupné nastudování. Ohromující je pochopitelně i předlouhý výčet běžného klasického Levinova repertoáru v Met od Mozarta přes Verdiho a Pucciniho až po Strausse.
Z hráčů Metropolitní opery Levine udělal ne-li první, tak jeden z nejlepších operních orchestrů, a také vynikající orchestr symfonický, který často vystupuje v newyorské Carnegie Hall. Levine zavedl také koncertní sérii Met Chamber Ensemble. A to vše dodnes funguje jako skvěle seřízený a promazaný stroj.
O Levinově debutu 5.června 1971 napsal kritik Allen Hughes v New York Times dnes již památná slova: “Mr. Levine may be one of the Metropolitan’s best podium acquisitions in some time” (James Levine je to nejlepší za dlouhou dobu, co mohli pro scénu Met získat).
Tehdy samozřejmě nikdo netušil, jak pravdivá budou ona slova i po čtyřiceti letech.
Vše má ale i obrácenou stránku mince: Ve svém zápalu pro operu a Met James Levine možná občas přijal více práce, než bylo záhodno. Například v roce 1987, když jiní dirigenti nakonec odřekli práci na Mozartově Titovi a Straussově Růžovém kavalírovi, Levine sipřibral tyto opery ke svým již tak rozsáhlým povinnostem a pět dnů v týdnu po dobu celého měsíce dirigoval, někdy v sobotu i dvě představení.
Stále častěji přicházely také nepříliš radostné momenty. Zejména v posledních několika letech Levina pronásledují zdravotní problémy, jejichž důsledkem jsou poměrně časté pobyty v nemocnicích, nucený odpočinek a pochopitelně i zrušená vystoupení. I po Levinově zatím posledním představení v Met, kterým byla 14. května letošního roku nová Wagnerova Valkýra (přenášená do kin po celém světě, kde jí vidělo 175 tisíc diváků), se stále častěji ozývají otazníky, jak dlouho ještě James Levine bude schopen dirigovat alespoň v Met, když už ne jinde. Prakticky za pár dnů osmašedesátiletý Levine přitom před nedávnem zrušil veškerá svá angažmá na dalších pět měsíců, v Met je tak znovu očekáván až letos v říjnu v nové inscenaci Mozartova Dona Giovanniho, poté má následovat další přetěžký úkol – pokračování nového Ringu.
V této souvislosti se nezřídka objevují názory odborníků, podle kterých by James Levine měl odstoupit – jedním ze zatím posledních byl uznávaný kritik New York Times Anthony Tommasini a jeho článek For James Levine, the Twilight of a Conductor z letošního 20. května. Odstoupit? Když rozum i duše slouží pořád skvěle, jen tělo neposlouchá? James Levine se navíc těší takovému uznání a oblibě jako málokterý jiný dirigent a také osmašedesát není pro dirigenta důchodový věk. Peter Gelb přitom bezpochyby v návaznosti na tyto úvahy a dirigentovy zdravotní problémy veřejně prohlásil, že James Levine bude jako dirigent v Met kdykoli vítaný. To je velkorysé a Levinem jistě oceněné gesto. Avšak i pro Met a samotného Levina platí rčení The show must go on a Met jako instituce si nemůže dovolit nečinně čekat, zda Levine přece jen zase bude moci dirigovat, anebo zda jeho opakující se těžkosti se zdravím budou pokračovat. Dirigent Fabio Luisi (1959) – známý i řadě českých operních fanoušků z jeho nedávného působení v drážďanské opeře, se kterou se nakonec předčasně ve zlém rozešel – tak v Met získal post hlavního hostujícího dirigenta, neboť se v Met už dříve osvědčil a byl příznivě přijat i samotným orchestrem.
Zanechme ale v den Levinova profesního jubilea spekulací, Mistrovi k výročí poblahopřejme, poděkujme za vše, co v Met dokázal a v neposlední řadě mu popřejme hlavně hodně zdraví. Bravo, Maestro!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
