„Celá opera je napsaná archaickou češtinou. Původní mluvené promluvy využíváme i proto, že nám připadají přirozenější a přístupnější běžným lidem,“ popsala režisérka Jana Tajovská Krajčovičová. Zhudebněný text podle dirigenta Ľubomíra Zelenáka navíc moc dobře nefungoval. Návrat k mluvené próze zároveň umožnil představení zkrátit tak, aby se vešlo do školou stanoveného limitu dvou hodin.
Rozhodnutí pro tuto formu představení bere inscenační tým také jako výzvu pro zpěváky, kteří nejsou na jevišti zvyklí mluvit. „Je náročné odezpívat těžkou árii a potom hned přepnout na mluvený text. Když zpíváme, vede nás hudba a pauzy jsou dané, při mluvení je musíme dělat podle herecké situace,“ řekla představitelka vdovy Anežky Veronika Zaplatilová.
Simeon Hána, který hraje Mumlala, tuto výzvu uvítal. „Hodně mě to baví. Při hraní má člověk i mnohdy větší pole působnosti,“ řekl.
Příběh komické opery, která může klamat svým názvem, se režisérka rozhodla zasadit do počátku 20. století, období secesního slohu. Důležitým výtvarným prvkem inscenace jsou více než metr vysoké květy vznášející se nad jevištěm, které navrhla Tereza Jančová. „Jsou vyrobené z vypreparovaných deštníků a to, jak se rozevírají, symbolizuje citové rozpoložení postav,“ popsala režisérka. Hlavním tématem opery je podle ní to, zda má člověk zůstat ve své vybudované komfortní zóně, nebo se vydat za něčím novým, i když ho to může spálit.
