Jan Bartoš: Klavír je chameleonem mezi hudebními nástroji

  1. 1
  2. 2
Jestli se o někom na české hudební scéně dá mluvit jako o mimořádném zjevu, je to klavírista Jan Bartoš. Slyšet hudbu v jeho podání je vždycky mimořádný zážitek, a je jedno, jestli hraje sólově, s komorním ansámblem nebo s orchestrem. Pokud by se mělo pro jeho interpretaci použít jedno slovo, pak by to byl přívlastek procítěná, se vším dobrým, co k tomu patří. Pokud by to měl člověk rozvinout, pak by asi řekl profesionální, technicky dokonalá, plná emocí a přitom ne hysterická, něžná i rázná… Jan Bartoš je jedinečný umělec a přitom nesmírně skromný a příjemný člověk nezahleděný sám do sebe. Navíc k nám rád vozí své kolegy z nejrůznějších hudebních oblastí. K tomu se ještě dostaneme… Mluvíme spolu těsně před jeho ostravským koncertem v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka.
Jan Bartoš (zdroj archiv umělce / foto Jan Pohribný)

Jste v rozletu, koncertujete, vydáváte desky, pořádáte hudební festival, máte rodinu. Jak dokážete skloubit život umělecký s životem rodinným?
Mám velkou podporu své ženy Ivany a celé rodiny. Bez takového zázemí by můj život v této podobě nebyl možný.

Dne 28. května vystoupíte na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka. Prokofjevův první klavírní koncert jste si vybral sám nebo dramaturgie festivalu?
Byl to návrh dirigenta Kristjana Järviho a dramaturga festivalu Jaromíra Javůrka. Já jsem s radostí souhlasil, protože jde skutečně o mistrovské dílo.

Prokofjev tento koncert napsal ve dvaceti letech a sám jím absolvoval jako klavírista konzervatoř. Jak se v koncertu odráží Prokofjevův věk a doba vzniku?
Tento koncert vnímám jako syntézu velkého romantického koncertu a rodící se moderny. Má velmi originální strukturu – jedenáct tempově různých částí je spojeno do jednoho celku ve volné sonátové formě. Dílo je zároveň mimořádně invenční a emocionálně bohaté. Najdeme v něm mnoho poloh, od grotesky k melancholii.

Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, mimochodem rezidenčním orchestrem Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, se dobře znáte. Má tenhle orchestr, vedle jiných českých symfonických těles, nějaká specifika?
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, tedy SOČR, je velmi energický orchestr s vroucím zvukem smyčců a dechů. Navíc teď – s šéfdirigentem Alexandrem Liebreichem a dramaturgem Josefem Třeštíkem – má programově velmi bohatou a zajímavou sezonu.

Zahajovací koncert MHF Leoše Janáčka 2019 – Jan Bartoš, Kristjan Järvi, SOČR (foto Martin Straka)

V Ostravě, kde Janáčkův festival probíhá, jste se narodil. Máte k tomuto městu specifický vztah?
I když jsme žili v Krnově, do svých jedenácti let jsem tam každý týden jezdil na hodiny klavíru k Markétě Vartové a na hodiny skladby k Janu Grossmanovi. Do Ostravy se vracím nesmírně rád. V poslední době jsem zde provedl Janáčkovo kompletní klavírní dílo, a taky Beethovenovu Chorální fantasii a Pátý klavírní koncert společně s Janáčkovou filharmonií.

Dá se říct, co je po vás víc – koncert na prestižním festivalu či na prestižním místě, nebo vydání CD?
Obojí je samozřejmě velké štěstí. Deska má ale nadčasovější hodnotu, prostě zůstane a můžete se k ní kdykoliv vrátit.

S Janáčkovými klavírními díly jste koncertoval mimo jiné i ve slavné newyorské Carnegie Hall, u Supraphonu jste právě vydal CD se zmíněnými kompozicemi. Jaká je z hlediska pianisty Janáčkova klavírní tvorba?
Největší janáčkovský badatel John Tyrrell považuje Janáčkovy klavírní skladby za nejosobnější a nejintimnější díla ve skladatelově tvorbě. Janáček je napsal v období, které pro něj bylo velmi tíživé: mezi lety 1900 a 1912. Musel se vyrovnat se smrtí své milované dcery Olgy. Ve stejné době navíc byla Národním divadlem odmítnuta jeho opera Její pastorkyňa. Jistě není náhodou, že klavírní skladby napsal právě tehdy. Janáček byl také sběratelem lidových písní a při svém putování Moravou slyšel vynikající hráče na cimbál. Zvuk tohoto nástroje se pro něj stal zásadní inspirací při komponování intimních klavírních děl. To oproštění od všeho klavírního či virtuózního je až neuvěřitelné.

I vy máte ve svém rodokmenu cimbalisty. Co mají cimbál a klavír společného a naopak – je něco, co cimbál umí a klavír ne?
Klavír miluji právě pro jeho schopnost transformace v prakticky vše, co si umíte představit. Můžete napodobit zpěv, zvuk smyčců i dechů či jiných nástrojů. Alfred Brendel má ve své knize esejů s názvem Hudba, smysl a nesmysl rady klavíristům, jak určitým úhozem a přístupem napodobit jednotlivé nástroje. Píše tam například, co musí klavírista dělat, aby napodobil hoboj! No, a stejně můžete simulovat i cimbál – když naplno pravou nohou otevřete pedál, neměníte ho a své prsty zpevníte tak, aby se podobaly spíše paličkám, tak skutečně můžete dosáhnout toho janáčkovského ideálu, aby klavír byl takovým cimbálem. Cimbál určitě tak univerzálním typem nástroje není, má svůj ojedinělý charakter, který nelze jen tak měnit. Klavír je chameleonem mezi nástroji.

Jan Bartoš (zdroj jbartos.com / foto Jan Pohribný)

Jak se vám Janáčkova klavírní hudba interpretuje, co je na ní nejtěžší?
Musíte ji hrát přesně, protože práce s rytmem a časem je u Janáčka zásadní, ale zároveň má často improvizační charakter. Více než v jakékoliv jiné hudbě jí škodí cokoliv, co zní jako nastudované a definitivní. Měla by znít impulzivně, jako by vznikala tady a teď. To lze samozřejmě říci i o tvorbě jiných autorů, ale u Janáčka je to esenciální. Janáček se hluboce zajímal o psychologii hudby a na toto téma napsal i zajímavé eseje, které všem doporučuji. V nich například zkoumá skryté vztahy mezi jednotlivými harmoniemi. To vše od interpreta vyžaduje cit pro nuance, detailní práci s dozvukem a hluboké porozumění pro charakter jeho hudby. Minimum z toho je samozřejmě napsáno v notách.

Jak Janáčka přijímá americké posluchačstvo?
Obecně platí, že Janáček je pořád lépe přijímán v zahraničí než u nás. Zatímco v zahraničí je už považován za klasika, u nás je stále mnoho lidí, kterým jeho hudba přijde nepřístupná. Janáčkovy opery, stejně jako Svěcení jara, Pierrot Lunaire, Wozzeck a další díla této doby, by měly být dnes vnímány jako klasická díla. Stejně jako se nepodivujeme Picassovi a Mondrianovi v galeriích.

Své nové janáčkovské cédéčko pokřtíte na střeše pražské Lucerny – to je také místo, které znáte. Pro koncertování je to hodně specifické prostředí… čím?
Ondřej Kobza zde vytvořil platformu, v rámci které se stýkají skvělí a otevření lidé. Zároveň jeho Střecha navazuje na starou dobrou tradici, kdy se diskutovalo a hudba byla provozována v intimním prostředí salónů. Toto vše společně s neuvěřitelným výhledem na Prahu tvoří velmi vzácné místo v centru Prahy.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na