Operní panorama Heleny Havlíkové (229)
Zlata Rýna se zmocnili Margita a Gazheli
Státní opera uvedla ve čtvrtek 23. května 2019 v zaplněném Foru Karlín pod taktovkou svého hudebního ředitele – stále ještě – Andrease Sebastiana Weisera Zlato Rýna, první část monumentální ságy Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Pro koncertní provedení byli přizváni do hlavních rolí zahraniční sólisté a jako Logeho mohlo konečně i české publikum zažít Štefana Margitu, touto rolí vyhlášeného na světových operních scénách.
Koncertní produkce Zlata Rýna navázala na uvedení prvního dějství Valkýry před dvěma lety stále ještě v situaci, kdy se po zahájení rekonstrukce budovy Státní opery snížil jejímu souboru počet premiér a představení. A bylo třeba pro soubor najít možnosti jeho uplatnění a hlavně rozvíjení. Navíc si právě Wagnerem Státní opera připomíná svou wagnerovskou tradici, jak kult tohoto operního velikána rozvíjel v nynější budově Státní opery, od roku 1888 v tehdy nově vybudovaném Novém německém divadle Angelo Neumann (a navázal tak na tradici, kterou ještě ve Stavovském divadle založil v padesátých letech 19. století František Škroup a rozvíjel Gustav Mahler, který zde jak Zlato Rýna, tak Valkýru v roce 1885 poprvé uvedl). A dramaturgyně Jitka Slavíková poukázala i na 150. výročí od prvního uvedení Zlata Rýna, které si v Mnichově vynutil Wagnerův mecenáš, bavorský král Ludvík II. – skladateli navzdory a bez jeho účasti. Kéž by i Národní divadlo připomínalo a pečovalo o českou operní tradici a výročí, místo obehrávání Traviat, Maškarních plesů a nasazování Turandot, u níž stále ještě není na webových stránkách Národního divadla uvedeno obsazení, ačkoli premiéra je už v lednu 2020.
Koncertní prezentace tetralogie (a Wagnerových oper vůbec) je do jisté míry „svatokrádežný“ nápad – Wagner svá hudební dramata zamýšlel jako celostní syntézu všech umění, Gesamtkunstwerk určený pro scénické provádění. Oslabit jejich účin „jen“ koncertním provedením je proto riskantní záměr. A naopak: jak vizuální složka může nevhodně odvádět pozornost, jsme mohli vidět loni, kdy Státní opera ve Foru Karlín spolupracovala na projektu Fascinace Wagnerem, ve kterém vynikající wagnerovský tenorista Andreas Schager jako Siegfried a Siegmund na výběr hudby z celé tetralogie ne příliš ústrojně narouboval film.
Koncertní provedení pouze s podporou nevtíravých proměn světelného designu tak zavdalo v případě Zlata Rýna ještě intenzivnější podnět k úvahám, nakolik práce scénografů – a hlavně režisérů – přispívá k výslednému uměleckému účinku. Nicméně už nastudování prvního dějství Valkýry v prosinci 2017 prokázalo, že koncertní prezentace může mít i své kladné stránky: v dnešní době svéhlavého režisérismu při vhodně vybraném obsazení sólistů chybějící scénu dokáže nahradit divákova fantazie, pokud ji ovšem hudební účin podnítí a nasměruje. A to se Orchestru Státní opery pod vedením Andrease Sebastiana Weisera v případě Valkýry úspěšně podařilo a potvrdilo se, jak příležitost pro vystoupení operního orchestru na pódiu dokáže jeho výkon stimulovat. A platilo to i pro úroveň hudebního nastudování pod vedením Matthiase Fletzbergera v případě Fascinace Wagnerem.
Wagnerův operní obelisk tetralogie je popsán v mýtu vkořeněnými znaky, o jejichž interpretaci se vedou spory nekončící a nekonečné, stejně jako temný příběh prokletého prstenu, jehož ničivá síla nástrah moci plyne lidským pokolením jako vlnící se tok Rýna. Ve Zlatu Rýna, v jakémsi pohádkovém bezčasí, si ješitný vládce bohů Wotan, který je ale vázaný smlouvami a doma pod pantoflem své žárlivé manželky Fricky, umane postavit nový výstavný hrad. Práci zadá silným, ale hloupým obrům, jenže po jejím dokončení se zdráhá zaplatit. Místo bohyně Frei, která měla být odměnou, ačkoli svými zlatými jablky zajišťuje bohům věčné mládí, Wotan s pomocí mazaného poloboha ohně Logeho naláká obry na zlato. Wotan a Loge pak zlato, včetně světovládného prstenu, lstivě ukradnou Alberichovi, touhou po moci posedlému skřetovi, který byl ochotný se vzdát lásky a zlato vyfoukl neposlušně dovádivým dcerunkám Rýna.
Bez přímého režijního vedení a opory v dekoracích a rekvizitách, ale i bez vyhraněnějšího hudebního názoru dirigenta Weisera museli sólisté vystačit se svými zkušenostmi z různých inscenací. Obsazení se tak „rozpadlo“ do několika úrovní.
Zlatu Rýna ve Foru Karlín svrchovaně dominovali dva sólisté – tenorista Štefan Margita jako Loge a barytonista Thomas Gazheli v roli Albericha. A připojil se k nim ještě tenorista Arnold Bezuyen, v pražském provedení v postavě Mimeho, jehož úloha je v této části tetralogie přece jen menší, zatímco k jeho profilovým rolím patří Loge, kterého ztvárnil i v Bayreuthu nebo v MET (a ostravské opeře se ho podařilo získat do Janáčkových rolí Matěje Broučka a Borise v Kátě Kabanové). Všichni tři sólisté mají s rolemi Wagnerových oper zkušenosti z prestižních světových scén pod vedením věhlasných dirigentů a režisérů. Suverénní ovládnutí pěvecké techniky bylo jen nástrojem pro variabilitu a hlavně intenzitu, s jakou prezentovali charaktery svých postav v různých situacích a naplňovali tak nuance obsahu hudby a textu, a znovu a znovu uchvacovali. Jakkoli jen v náznacích, doplnili a oživili pěvecké party i herecky, když v civilním oblečení „vtěsnali“ do dramatických situací i vztahy k ostatním postavám, takže hranice svého omezeného prostoru před orchestrem skrze představivost diváků dalece překračovali.
Zkušenosti Štefana Margity s rolí Logeho utvářely produkce v San Francisku, Mnichově, Amsterdamu, Chicagu, v Metropolitní opeře, ale i na dalších scénách. V rozhovorech před koncertem tohoto „svého“ Logeho charakterizoval jako sympatického intrikána, který všem sice lže, ale jeho lhaní musí být naprosto pravdivé, protože mu všichni uvěří, dokonce i podezřívavá Fricka, a ani vládce bohů Wotan se bez něj neobejde. Tuto svou koncepci Logeho naplnil Margita výstižně a s elegancí. Margitův Loge, polobůh bez tíhy mocenských ambicí, využívá, či spíše zneužívá své nezávislosti i chytrosti, je si dobře vědom své nepostradatelnosti, dokáže se ve správnou chvíli vlichotit i nedůvěřivé Fricce, nepřátelského Albericha vydírá připomínáním svých zásluh, popichuje obry v jejich bratrovražedném boji kvůli pokladu a prstenu. Užívá si, když sám velký vládce bohů Wotan je odkázán čekat na jeho radu, jak obrům zaplatit za stavbu majestátního hradu. A s potutelným posměchem v závěru už jen zpovzdálí sleduje bohy, jak v bláhové představě své věčnosti vznešeně vstupují do hradu, aniž jsou si vědomi svého konce.
Vedle Margitou takto pojaté Logeho vychytralosti vynikl kontrast Albericha v podání Thomase Gazheliho, zkušeného wagnerovského pěvce nejen v této roli, ale také jako Gunthera (Soumrak bohů), Amfortase (Parsifal), Bludného Holanďana, Telramunda (Lohengrin), Poutníka (Siegfried). Jeho Alberich byl umanutý ve své sveřeposti satyra, jehož milostným návrhům se dcery Rýna jen vysmívají. V extázi vzteku, s vidinou zlata a nadvlády nad světem, se vzdá lásky, aby nakonec, ponížen a podveden, všemocný prsten proklel. A podobně propracovaný výkon předvedl i tenorista Arnold Bezuyen v roli Mimeho, ukřivděného a svým bratrem Alberichem trýzněného bratra.
Vedle tak výrazných tří osobností se Wotan lotyšského basbarytonisty Egilse Siliņše poněkud ztrácel, zpíval sice dobře, ale působil nevýrazně a teprve v závěru z něj začala prozařovat autorita vládce bohů.
Dobře se uplatnili obři, stavitelé nového sídla bohů Walhally. Fasolta ztvárnil německý basista Karl-Heinz Lehner, který na poslední chvíli v této roli zaskočil, a hutným hlubokým hlasem zaujal slovenský basista Jozef Benci v roli Fafnera – sice v závěru Zlata Rýna nad svým bratrem triumfuje, ale s prstenem na sebe přebírá zhoubný vliv prokletí. S menšími rolemi Donera a Froha se vyrovnali Jiří Rajniš a Jan Petryka.
Dámy svůj prostor, daný už menším rozsahem svých rolí, tolik nevyužily. Dcery Rýna byly v podání Kateřiny Kněžíkové jako Woglindy, Jany Horákové Levicové jako Wellgundy a Václavy Krejčí Houskové v roli Flosshildy pěvecky vyrovnané, ale v suché akustice Fora Karlín neměly tak jiskřivou hravost. Ursula Hesse von Steinen byla patřičně ustaranou Wotanovou manželkou Frickou, která ovšem ožije při zmínce o zlatě, které by chtěla marnivě využít pro své vlastní zkrášlení. Maria Kobielska se jako bohyně mládí Freia výrazněji neprosadila a matný dojem zanechala Renée Morloc jako pramáti Erda i kvůli nespolehlivé intonaci, takže její sice stručné, ale významné výstražné varování zanikalo.
Základní limity orchestru určila suchá akustika Fora Karlín s krátkým dozvukem, která se pochopitelně se specificky stmeleným zvukem v Bayreuthu nedá vůbec srovnávat. Dirigent Andreas Sebastian Weiser jakoby si v hudebním nastudování tentokrát hlavně hlídal, aby orchestr, posílený zejména v žesťové sekci, nekryl sólisty. Tím se ovšem oslabil jeden z podstatných principů Wagnerovy partitury, kdy orchestr není pouhým doprovodem, ale jedním z nositelů děje, komentátorem, když prostřednictvím příznačných motivů spoluvytváří příběh a prohlubuje jeho vrstvy. Lze si dozajista představit bohatší dynamiku, transparentnější vynášení příznačných motivů a hlavně intonačně spolehlivější hru žesťové sekce s Wagnerovými tubami, neobvyklým nástrojem na principu lesního rohu. Nicméně základní obrysy dvou a půl hodinové opery, náročné i na koncentraci, zůstaly zachovány.
Aktuálně turbulentní situace v Národním divadle, kdy vedení a zaměstnanci komunikují „otevřenými dopisy“, se naštěstí do výkonu umělců nepromítla. Při děkovačce dostal dirigent namísto kytice typický „Wagnerův baret“, pro tento účel ozdobený zářivým chocholem z pestrobarevného peří, podobným těm, které zdobily přilbice rytířů jedoucích do boje. Byla to vtipná tečka za celkově zdařilým koncertním provedením Zlata Rýna.
Hodnocení autorky 70 %
Richard Wagner: Zlato Rýna
Wotan – Egils Silins, Alberich – Thomas Gazheli, Loge – Štefan Margita, Mime – Arnold Bezuyen, Fricka – Ursula Hesse von Steinen, Erda – Renée Morloc, Fasolt – Karl-Heinz Lehner, Fafner – Jozef Benci, Dcery Rýna – Kateřina Kněžíková, Jana Horáková Levicová a Václava Krejčí Housková, Freia – Maria Kobielska, Doner – Jiří Rajniš, Froh – Jan Petryka. Orchestr Státní opery, dirigent Andreas Sebastian Weiser.
Forum Karlín, čtvrtek 23. a neděle 26. května 2019 v 19:00 hodin.
Samostatná recenze koncertu Operní hvězdy čtyř generací v rámci festivalu Pražské jaro vyšla v Opera Plus zde.
Hodnocení autorky 65 %
Pražské jaro – Operní hvězdy čtyř generací
Koncert laureátů Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka.
Interpreti: Gabriela Beňačková – soprán, Veronika Holbová – soprán, Jana Sýkorová – mezzosoprán, Eliška Zajícová – mezzosoprán, Kiril Matvějev – tenor, Seongsoo Ryu – tenor, Roman Hoza – baryton, Peter Mikuláš – bas. Orchestr Národního divadla, dirigent Jaroslav Kyzlink.
Árie a ansámbly z oper Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, P. I. Čajkovského, Sergeje Rachmaninova, Gioachina Rossiniho, Giuseppa Verdiho, Giacoma Pucciniho, Pietra Mascagniho, Francesca Ciley, W. A. Mozarta, Ch. W. Glucka, Jacquese Offenbacha a Georgese Bizeta.
Dvořákova síň Rudolfina, středa 22. května 2019 ve 20:00 hodin.
Giocondu zatížila XXL Laura
Francouzský institut v Praze ve svém Kině 35 uvedl v úterý 21. května 2019 záznam opery Amilcare Ponchielliho La Gioconda z Gran Teatro del Liceu v Barceloně. Byl to záznam představení z 10. dubna 2019 v hudebním nastudování Guillerma Garcíi Calvy a v režii Piera Luigiho Pizziho.
La Gioconda po triumfální premiéře v La Scale (1876) zůstává jako jediná z Ponchielliho jedenácti oper dodnes pravidelnou součástí repertoáru divadel. Příběh na libreto zkušeného Arriga Boita podle dramatu Victora Huga Angelo, tyran paduánský je plný prudkých dějových zvratů a odhalení na poslední chvíli, pokusů o úkladné vraždy a manželsko-mileneckých propletenců. Ponchielli mu dodal v pozdně romantickém stylu plnokrevnou hudbu velkých emocí a dramatických situací s rozsáhlými pěveckými party sólistů i sboru nad hutně instrumentovaným orchestrem a vloženým baletem ve stylu velké francouzské opery.
Nešťastně zamilovaná pouliční zpěvačka Gioconda (s paradoxním jménem Šťastná v protikladu k jejímu osudu) je vtažena do mocenských intrik Benátek 17. století. Stará se o svou slepou matku a miluje janovského šlechtice Enza, který je v Benátkách tajně přes zákaz vstupu. Jenže Enzo znovu vzplane k Lauře, která se musela provdat za benátského inkvizitora Alvise Badoera. O Giocondu usiluje proradný agent inkvizice Barnaba – aby si ji podmanil, obviní její matku z čarodějnictví a Alvisovi prozradí Lauřinu nevěru s Enzem. Po velkém vnitřním boji Gioconda nakonec překoná svou žárlivost vůči sokyni v lásce, zachrání jí život před pomstou podvedeného manžela a pomůže milencům uprchnout. Než by ale podlehla Barnabovi, volí sebevraždu.
La Giocondu v Pizziho režii jsme mohli vidět v kinech už ze záznamu z Pařížské opery v roce 2013 (viz recenze na Opera Plus zde). Italský režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Pier Luigi Pizzi (1930), nestor italské režijní školy legendárního Giorgia Strehlera, hýří aktivitami i v pozdním věku. Pizziho práce jsme měli možnost vidět i v Praze, když ve Státní opeře v roce 2007 realizoval Poulencovy opery Lidský hlas a Prsy Tirésiovy.
Jak je pro Pizziho typické, také v inscenaci La Giocondy využil všechny své odbornosti režiséra a výtvarníka scény i kostýmů. Jeho koncepce, která vznikla ještě v koprodukci s madridským Teatro Real a Veronskou arénou, byla z Paříže prakticky beze změny přenesena do Barcelony, ovšem s jiným obsazením. Z jeho rukopisu scénografa je patrné ovlivnění stylem palladiánské architektury – barokní Benátky 17. století jsou u Pizziho funkcionalisticky strohé, univerzálně šedé. Mohutná schodiště, umožňující nástupy posíleného sboru, evokují spíše spartakiádní stadióny. Karnevalové lidové veselí s maskami komedie dell’arte tak připomíná „řízenou“ veselost prvomájových a podobných průvodů. Snad tak Pizzi chtěl poskytnout prostor nebo protipól barvité a dramatické Ponchielliho hudbě, či snad vyjádřit všudypřítomnou paralyzující hrozbu inkvizice – ale ve výsledku byli sólisté odkázáni hlavně na své hlasové a herecké možnosti. Nepomohla jim ani choreografie (Gheorge Iancu), která navíc ze slavného Tance hodin udělala jen „taneční vložku“ ve stylu „Ein Kessel Buntes“ televize NDR.
Za původně ohlášenou Iréne Theorin, která onemocněla, musela v titulní roli zaskočit při premiéře 1. dubna nejprve Anna Pirozzi a pro další představení pak španělská sopranistka Saioa Hernández, pro kterou byl tento záskok barcelonským debutem. Tato sólistka velkých mladodramatických rolí typu Tosky, Wally, Aidy nebo Maddaleny (Andrea Chénier) má ovšem zkušenosti z předních evropských operních domů, včetně La Scaly. Jako Gioconda se mohla soustředit na svůj pěvecký výkon, protože Pizziho režie nestaví sólisty před složitá aranžmá. Pěvecky obsáhla nároky role od lyrických poloh přes vysoce dramatické partie a požadavky na hlasovou pohyblivost koloratur. Působila věrohodněji v dojemných scénách se slepou matkou než v milostném vzplanutí k Enzovi, a výkon vygradovala v efektním závěrečném Suicido, bilanční árii ústící do sebevraždy. Role Giocondiny matky (La Cieca, tj. Slepá), kterou špicl inkvizice Barnaba využije k vydírání Giocondy, je ošemetná. Na jevišti se pohybuje jako stará, slepá, bezbranná žena, ale ve dvou velkých áriích, kterými ji Ponchielli obdařil, musí uplatnit pěvecké mistrovství a hutnost temného kontraaltu. Španělská mezzosopranistka Maria José Montiel, která roli Slepé zpívala už v Paříži, při barcelonském provedení part naplnila až mladistvou pěveckou energií, takže její výkon byl ozdobou inscenace, jakkoli tím setřela rozdíl vůči Giocondě i Lauře.
Jagovskou roli agenta inkvizice Barnaby, který si v opojení ze své pozice zvráceně pohrává s osudy a životy druhých, přesvědčivě ztvárnil italský barytonista Gabriele Viviani. S nadhledem mocného suveréna také pojal postavu Laurou podvedeného manžela a šéfa benátské státní inkvizice Alvisa Badoera italský basbarytonista Ildebrando D’Arcangelo. Bez lítosti chladně nařídí své manželce sebevraždu jedem a nad její mrtvolou (jak se domnívá) přijímá okázale hosty, kteří pak přihlížejí Tanci hodin. A jeho nepřítele, janovského knížete Enza Grimaldiho, ztvárnil americký tenorista Brian Jadge s mužným spinto tenorem.
Americkou mezzosopranistku Doloru Zajick známe z Metropolitní opery (i jako Dvořákovu Ježibabu). Její obsazení do role Laury otevíralo ale nepříjemné pochybnosti spojené s obsazováním až příliš korpulentních sólistek do mileneckých rolí, pro které je důležitý i vzhled postavy. Jakkoliv požadavky na fyzický zjev a zdatnost dnešní režiséři často přehánějí, XXL nadváha paní Zajick ji pro role milovnic handicapuje nad snesitelnou míru a znevěrohodňuje oboustranný milostný vztah předem. Její pozvání do role Laury však už neopravňovalo ani pěvecké mistrovství a zakládalo obtížné otázky té správné chvíle pro ukončení pěvecké kariéry.
Španělský dirigent Guillermo Garcia Calvo (hudební ředitel opery v Chemnitz) rozšířený orchestr i sbor barcelonské opery vedl s přehledem a v jeho hudebním nastudování měla inscenace spolehlivou oporu.
I když barcelonská Gioconda neoslnila, považujme si toho, že Francouzský kulturní institut nabízí evropskou protiváhu zavedeným přenosům z Metropolitní opery a zajímavě nám rozšiřuje možnosti srovnání operních inscenací.
Hodnocení autorky 65 %
Amilcare Ponchielli: La Gioconda
Dirigent Guillermo García Calvo, režie, scéna a kostýmy Pier Luigi Pizzi, světla Massimo Gasparon, choreografie Gheorge Iancu, sbormistr Conxita Garcia. Orchestre symphonique & chœur du Liceu, sbormistryně Conxita Garcia.
Osoby a obsazení: Gioconda – Saioa Hernández, Laura Adorno – Dolora Zajick, Alvise Badoero – Ildebrando D’Arcangelo, La Cieca – María José Montiel, Enzo Grimaldo – Brian Jagde, Barnaba – Gabriele Viviani ad. Symfonický orchestr a sbor Gran Teatre del Liceu. Záznam představení z Gran Teatre del Liceu v Barceloně 10. dubna 2019.
Francouzský kulturní institut, úterý 21. května 2019 v 19:00 hodin.
Inspirace na dny příští
Koncert Pražského jara: Vídeň – Praha, naše cesta na křídlech zpěvu
Martina Janková – soprán, Barbara Maria Willi – kladívkový klavír.
Program: Václav Jan Tomášek, Leopold Koželuh, Wolfgang Amadeus Mozart, Johann Joseph Rösler, Josef Haydn, Jan Václav Voříšek, Jan Křtitel Kalivoda
Kostel sv. Šimona a Judy, pátek 31. května 2019 ve 20:00 hodin.
Koncert Pražského jara: Musica Florea & Collegium Floreum
Dirigent Marek Štryncl, Michaela Šrůmová – soprán, Sylvia Čmugrová – mezzosoprán, Václav Čížek – tenor, Marián Krejčík – bas.
Program: Wolfgang Amadeus Mozart: Mše C dur KV 317 „Korunovační“, Robert Schumann: Requiem op. 148.
Chrám Matky Boží před Týnem, sobota 1. června 2019 v 18:00 hodin.
Christoph Willibald Gluck: Alceste
Hudební nastudování Antonello Manacorda, režie a choreografie Sidi Larbi Cherkaoui, scéna Henrik Ahr, kostýmy Jan-Jan Van Essche, světla Michael Bauer, sbormistr Sören Eckhoff. Osoby a obsazení: Alcesta – Dorothea Röschmann, Velekněz Apollonův – Michael Nagy, Euandros – Manuel Günter, Hlasatel – Sean Michael Plumb, Herakles – Michael Nagy, Apollon – Sean Michael Plumb. Kněžky, balet. Orchestr a sbor Bavorské státní opery. Bavorská státní opera Mnichov, premiéra 26. května 2019, přenos prostřednictvím internetového streamu sobota 1. června 2019 zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
