Operní panorama Heleny Havlíkové (229)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Zlata Rýna se zmocnili Margita a Gazheli. - Pražskojarní operní estráda. - Giocondu zatížila XXL Laura. - Inspirace na dny příští.
Zlato Rýna – Státní opera, Forum Karlín 2019 (zdroj ND)

Zlata Rýna se zmocnili Margita a Gazheli
Státní opera uvedla ve čtvrtek 23. května 2019 v zaplněném Foru Karlín pod taktovkou svého hudebního ředitele – stále ještě – Andrease Sebastiana Weisera Zlato Rýna, první část monumentální ságy Prsten Nibelungův Richarda Wagnera. Pro koncertní provedení byli přizváni do hlavních rolí zahraniční sólisté a jako Logeho mohlo konečně i české publikum zažít Štefana Margitu, touto rolí vyhlášeného na světových operních scénách.

Koncertní produkce Zlata Rýna navázala na uvedení prvního dějství Valkýry před dvěma lety stále ještě v situaci, kdy se po zahájení rekonstrukce budovy Státní opery snížil jejímu souboru počet premiér a představení. A bylo třeba pro soubor najít možnosti jeho uplatnění a hlavně rozvíjení. Navíc si právě Wagnerem Státní opera připomíná svou wagnerovskou tradici, jak kult tohoto operního velikána rozvíjel v nynější budově Státní opery, od roku 1888 v tehdy nově vybudovaném Novém německém divadle Angelo Neumann (a navázal tak na tradici, kterou ještě ve Stavovském divadle založil v padesátých letech 19. století František Škroup a rozvíjel Gustav Mahler, který zde jak Zlato Rýna, tak Valkýru v roce 1885 poprvé uvedl). A dramaturgyně Jitka Slavíková poukázala i na 150. výročí od prvního uvedení Zlata Rýna, které si v Mnichově vynutil Wagnerův mecenáš, bavorský král Ludvík II. – skladateli navzdory a bez jeho účasti. Kéž by i Národní divadlo připomínalo a pečovalo o českou operní tradici a výročí, místo obehrávání Traviat, Maškarních plesů a nasazování Turandot, u níž stále ještě není na webových stránkách Národního divadla uvedeno obsazení, ačkoli premiéra je už v lednu 2020.

Zlato Rýna – Státní opera, Forum Karlín 2019 (zdroj ND)

Koncertní prezentace tetralogie (a Wagnerových oper vůbec) je do jisté míry „svatokrádežný“ nápad – Wagner svá hudební dramata zamýšlel jako celostní syntézu všech umění, Gesamtkunstwerk určený pro scénické provádění. Oslabit jejich účin „jen“ koncertním provedením je proto riskantní záměr. A naopak: jak vizuální složka může nevhodně odvádět pozornost, jsme mohli vidět loni, kdy Státní opera ve Foru Karlín spolupracovala na projektu Fascinace Wagnerem, ve kterém vynikající wagnerovský tenorista Andreas Schager jako Siegfried a Siegmund na výběr hudby z celé tetralogie ne příliš ústrojně narouboval film.

Koncertní provedení pouze s podporou nevtíravých proměn světelného designu tak zavdalo v případě Zlata Rýna ještě intenzivnější podnět k úvahám, nakolik práce scénografů – a hlavně režisérů – přispívá k výslednému uměleckému účinku. Nicméně už nastudování prvního dějství Valkýry v prosinci 2017 prokázalo, že koncertní prezentace může mít i své kladné stránky: v dnešní době svéhlavého režisérismu při vhodně vybraném obsazení sólistů chybějící scénu dokáže nahradit divákova fantazie, pokud ji ovšem hudební účin podnítí a nasměruje. A to se Orchestru Státní opery pod vedením Andrease Sebastiana Weisera v případě Valkýry úspěšně podařilo a potvrdilo se, jak příležitost pro vystoupení operního orchestru na pódiu dokáže jeho výkon stimulovat. A platilo to i pro úroveň hudebního nastudování pod vedením Matthiase Fletzbergera v případě Fascinace Wagnerem.

Zlato Rýna – Státní opera, Forum Karlín 2019 (zdroj ND)

Wagnerův operní obelisk tetralogie je popsán v mýtu vkořeněnými znaky, o jejichž interpretaci se vedou spory nekončící a nekonečné, stejně jako temný příběh prokletého prstenu, jehož ničivá síla nástrah moci plyne lidským pokolením jako vlnící se tok Rýna. Ve Zlatu Rýna, v jakémsi pohádkovém bezčasí, si ješitný vládce bohů Wotan, který je ale vázaný smlouvami a doma pod pantoflem své žárlivé manželky Fricky, umane postavit nový výstavný hrad. Práci zadá silným, ale hloupým obrům, jenže po jejím dokončení se zdráhá zaplatit. Místo bohyně Frei, která měla být odměnou, ačkoli svými zlatými jablky zajišťuje bohům věčné mládí, Wotan s pomocí mazaného poloboha ohně Logeho naláká obry na zlato. Wotan a Loge pak zlato, včetně světovládného prstenu, lstivě ukradnou Alberichovi, touhou po moci posedlému skřetovi, který byl ochotný se vzdát lásky a zlato vyfoukl neposlušně dovádivým dcerunkám Rýna.

Bez přímého režijního vedení a opory v dekoracích a rekvizitách, ale i bez vyhraněnějšího hudebního názoru dirigenta Weisera museli sólisté vystačit se svými zkušenostmi z různých inscenací. Obsazení se tak „rozpadlo“ do několika úrovní.

Štefan Margita – Zlato Rýna – Státní opera, Forum Karlín 2019 (zdroj ND)

Zlatu Rýna ve Foru Karlín svrchovaně dominovali dva sólisté – tenorista Štefan Margita jako Loge a barytonista Thomas Gazheli v roli Albericha. A připojil se k nim ještě tenorista Arnold Bezuyen, v pražském provedení v postavě Mimeho, jehož úloha je v této části tetralogie přece jen menší, zatímco k jeho profilovým rolím patří Loge, kterého ztvárnil i v Bayreuthu nebo v MET (a ostravské opeře se ho podařilo získat do Janáčkových rolí Matěje Broučka a Borise v Kátě Kabanové). Všichni tři sólisté mají s rolemi Wagnerových oper zkušenosti z prestižních světových scén pod vedením věhlasných dirigentů a režisérů. Suverénní ovládnutí pěvecké techniky bylo jen nástrojem pro variabilitu a hlavně intenzitu, s jakou prezentovali charaktery svých postav v různých situacích a naplňovali tak nuance obsahu hudby a textu, a znovu a znovu uchvacovali. Jakkoli jen v náznacích, doplnili a oživili pěvecké party i herecky, když v civilním oblečení „vtěsnali“ do dramatických situací i vztahy k ostatním postavám, takže hranice svého omezeného prostoru před orchestrem skrze představivost diváků dalece překračovali.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na